Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Gabriela Pyšná: Viděla jsem duši vodopádu

    Pokud mě paměť neklame, viděl jsem na zlínské přehlídce Gabrielu Pyšnou jako Manon a druhý den coby Kryštofa Kolumba. V prvém případě i zpívala v muzikálové úpravě Nezvala, v druhém křičela na námořníky. Seznam jejích dalších rolí svědčí o nebývalé šíři talentu. Na nic jiného ani nemohla spoléhat, když se rozhodla přejít do Prahy. Mohli jsme ji vidět v Činoherním klubu, v Národním, v Arše, v Huse na provázku a nakonec v Divadle Na zábradlí, kde je dnes v angažmá.

    Pocházíte z Jilemnice v Krkonoších…

    Tam jsem se jenom narodila, ale vyrostla jsem v Nové Pace u Jičína.

    Kvůli vaší spisovné češtině jsem si vás tipoval na Moravu.

    Nejste sám. Devět let strávených na Moravě mě prostě ovlivnilo.

    Jak daleko dopadlo vaše jablko od stromu?

    Ptáte se nejspíš na rodiče? To jsou úplně obyčejní lidi, kteří si dvakrát nepřáli mít doma herečku. Protože jsem se dobře učila, představovali si, že bych mohla studovat medicínu, práva nebo jazyky. Divadlo jsem si musela prosadit.

    V kolika letech?

    Až v sedmnácti. Může za to malá role v Dezertérovi z Volšan od Emila Artura Longena v jičínském ochotnickém spolku. Jeho vedoucí si mě pak vzal do parády a připravoval mě na přijímačky. Týden jsem chodila tajně za školu a jezdila stopem do Jičína, kde jsme pracovali na monolozích. Přijali mě na JAMU a na gymplu to byla docela událost, že někoho vzali na tak prestižní školu. Od dětství jsem recitovala, dělali jsme scénky na besedíkách a po jedné se mě náš třídní učitel zeptal, jestli bych nechtěla být herečkou a já jsem se jenom smála, protože jsem tu otázku vůbec nepochopila. Naivně jsem si představovala, že se člověk hercem už narodí, že je to dané.

    Na JAMU mi sklaplo

    A nakonec jste odjela herectví studovat do Brna. Jaké byly začátky?

    Na JAMU mi sklaplo. V jičínském souboru panovala čirá radost z divadla, tam šlo o to, kdo udělá lepší fór, a najednou studium. Navíc mi připadalo, že všichni spolužáci jsou v pohodě, lehce tím vším procházejí, zatímco já se uzavírám a vůbec nechci s tím intimním, co prožívám, chodit na veřejnost. Takže jsem se protrápila dvěma roky, než se to zlomilo díky spolužákovi z režie Viliamu Dočolomanskému, který s námi začal zkoušet Čechova a hodně se nám věnoval při různých psychosomatických cvičeních.

    Můžete mi je přiblížit?

    Dělali jsme třeba dlouhé fyzické tréninky, šlo o uvolnění těla, aby nekladlo odpor vnitřním impulsům, ale současně nás zbavoval našich sklonů k předstírání čehokoli. Pracovalo se s nejzákladnějšími emocemi, jako je radost, smutek, bolest, smích, pláč, sexualita, agresivita. Na vše měl konkrétní cvičení jako například leader a slave, kdy se dva lidé v prázdném prostoru střídají ve vedení toho druhého. Beze slov, čistě fyzické vstupování do kontaktu.

    Shodou okolností v minulém čísle Divadelek na vás Dočolomanský v rozhovoru vzpomínal. Asi jste si na JAMU padli do oka.

    Režiséři si už na škole vybírají herce, s kterými chtějí spolupracovat. Nejspíš ve mně tušil nějaký potenciál, který by mohl být dobrým materiálem. Vzpomínám si, že při cvičení s Josefem Karlíkem, kdy jsme měli za úkol zahrát cosi jako životopis, jsem šla do prostoru a tam jsem s sebou mlátila o podlahu. Možná jej zaujalo, že se v sobě s něčím peru, ještě nevím, jak to artikulovat, a tak to vyjadřuji fyzickou akcí. Viliam se mnou a dalšími začal intenzivně pracovat na Čechovovi, Mannovi, Wedekindovi, jezdili jsme na soustředění do hor a naše spolupráce vyústila v mém absolventském představení podle Thomase Bernharda Slavnosti pro Borise. Dvouhodinový monolog mrzačky na vozíku, šílená kláda.

    Tak to už vám muselo stoupnout herecké sebevědomí, ne?

    Určitě. Ale stálo to hodně práce, musela jsem se roztříštit na kousky a znovu se poskládat. Získala jsem důvěru, že jsem toho schopna a že mi to může přinášet radost. Přestala jsem se trápit tím, že se na mě někdo dívá.

    Nebylo by vám lépe, kdybyste zůstala v Nové Pace, občas si zahrála s ochotníky a prožila obyčejnější život?

    Často se mi stýská po krásném kraji s výhledem na Krkonoše, po lukách, vybízejících k meditacím. Jezdím tam aspoň jednou za dva měsíce a někdy mívám pocit, že bych tam uměla být sama sebou víc než v divadle v pražském centru. A když vidím svou mladší sestru, jak už dvanáct let pečuje o dceru s mozkovou obrnou, připadám si se svým herectvím trochu méněcenná.

    S Kafkou bych si popovídala

    Zkrátka permanentní pochybnost, jestli má divadlo smysl. Vy jste se ale po škole uvázala na pět sezon do zlínského divadla a váš soupis rolí je docela úctyhodný.

    Dostala jsem nabídku od režiséra Petra Veselého, který mi sliboval velké úkoly, a pravdou je, že jsem měla opravdu různorodé příležitosti: venkovské holky, prostitutky, děti, dokonce jsem dvakrát hrála i muže.

    Na vašeho Kryštofa Kolumba si vzpomínám – čí to byl nápad?

    Režiséra Petra Štindla samozřejmě. Když mi to říkal, smála jsem se, že se zbláznil a že mě chlapi v souboru sežerou. Když jsem se ptala proč, odpověděl, ať nevyzvídám, ale že si myslí, že dokáži unést téma ne chlapa, ale člověka, který se vydal na tu neuvěřitelnou cestu. Zarputilého člověka, který měl sen.

    No, on to musel být docela fanatik, nemyslíte?

    Ano a nedopadl dobře, zbláznil se. Při zkoušení se mi zdály sny o lodích a o ráji, jak ležím třeba na loži z obrovských pivoněk. Snila jsem o ráji jako on, ale fanatismus v sobě skutečně nemám, jsem Beran, který, když si něco usmyslí, tak za tím dokáže jít hodně dlouho a nevzdává se. Když dostanu zajímavou roli, jsem schopna utratit dost peněz za literaturu, která mi postavu může přiblížit. Celé jedny prázdniny jsem například ležela v karmelitánských knihách, až mi režisér Pitínský říkal, jestli to nepřeháním. Chtěla jsem ale proniknout do světa Bernanosových Dialogů Karmelitek, kde jsem hrála Blanku de la Force.

    Karmelitáni mi připadali vzdáleně příbuzní s buddhismem…

    V čem třeba?

    V odpoutávání se od svého ega, v meditaci.

    Možná – samota, kontemplace, modlitba, práce. Řeholnice spolu mohou mluvit jen pár hodin denně. S několika kolegy jsme si mohli o jejich životě promluvit přes mříž s převorkou karmelitánského kláštera v Praze. Radostná, otevřená paní.

    Vyptávám se proto, že jsem se ráno dočetl, že více než třetina jinak těžce ateistických Čechů věří v posmrtný život. Jak to máte vy?

    Také si myslím, že nejsme až takoví ateisté. Lidé sice nejsou organizováni v církvích, ale neodmítají existenci čehosi, co je přesahuje. Bibličtí Zacheové, dívající se z koruny fíkovníku, když kolem prochází Ježíš. Já sama se cítím jako individualita, která nepotřebuje církev k tomu, aby se mohla vztahovat k něčemu metafyzickému. Posmrtný život? Věřím v zachovanou energii, ducha, v jednotnou sílu, z níž pocházíme, v jaké se nalézáme a do které se vracíme. Ať už jsme právě v nějakém těle, anebo ne. Líbí se mi jeden Kafkův výrok, že jsme nihilistické myšlenky v boží hlavě.

    Pane jo, ten ani neznám. Vám je opravdu blízký Kafka?

    Čemu se divíte. S ním bych si ráda zašla popovídat do nějaké pražské kavárny. Ale mezi mé duchovní idoly patří i Ježíš, Buddha, Dostojevskij…

    Tak ti by už v pražské kavárně vzbudili rozruch. Vraťme se ale k herectví. Ve své diplomní práci citujete Grotowského rozlišení na svaté a prodejné herce. Jak se dneska z odstupu díváte na své studentské nadšení?

    I když to pojmenování nemůžete brát doslova, je záměrně takto vyhrocené. Mně ale tenkrát opravdu začalo docházet, do jakých extrémů může herectví sklouzávat a rozhodně i dneska mám raději herce sebezpytující, než ty exhibující se. Vůbec nechci odsuzovat ty, kteří si jdou vydělat peníze do seriálů, na druhou stranu si myslím, že pro hercovu osobní hygienu je lepší, když se vyhýbá účinkování v jednoduchých a rychlých zakázkách.

    Ve Zlíně jste šla z role do role, třikrát jste získala tamní diváckou cenu, a přesto jste jej opustila. Proč?

    Nechybělo mnoho a usadila bych se tam. Zalíbilo se mi Valašsko, nádherná příroda v okolí Karlovic, Karolínky, Sokolné, Jezerné. Navíc jsem už od JAMU žila se svým kolegou Radovanem Králem, s nímž jsme nastoupili do zlínského angažmá. No ale po pěti letech přišla „ponorka“, a především mi v roce 2001 zavolal Viliam Dočolomanský, jestli bych s ním nešla do projektu inspirovaného životem a dílem F. G. Lorcy – Sonety temné lásky. Tam se začala formovat Farma v jeskyni. Takže jsem zkoušela v Praze, těžké fyzické tréniky, jezdila hrát do Zlína, třikrát týdně tam a zpátky, spala jsem pak už jen ve vlaku, na hraně zhroucení, ale ráda to vše vydržela. Pak jsem ve Zlíně ještě nazkoušela Celimenu v Misantropovi a Kolumba a oznámila, že nechci prodloužit smlouvu. Kolumbus mi přinesl velké přátelství s režisérem Petrem Štindlem a inspiroval mě vydat se na cestu.

    A kdyby nepřišla nabídka od Farmy, dovedete si představit, že byste ve Zlíně zůstala, odehrála stovku rolí, založila rodinu a žádnou kolumbovskou cestu do Prahy byste nepodnikla?

    Vůbec jsem nepohrdala možností, že bych se usadila a sloužila městskému divadlu. Okolnosti ale tomu nenahrály, živila jsem touhu setkat se s novými lidmi, režiséry a pracovat na sobě. Potřebovala jsem si potvrdit svůj pocit svobody. Ve Zlíně jsem se navíc cítila odříznuta daleko od rodiny.

    Co vám říkali v divadle kolegové?

    Jak kdo. Někdo si klepal na čelo, jiní mi snad rozuměli. Ale v tom rozhodnutí a odjezdu jste stejně nakonec jenom vy sám. Vzpomínám si na poslední rozhovor s ředitelem Sobkem v jeho kanceláři, kdy se mu podařilo mě rozbrečet. Hádal se se mnou o nějakou pětistovku za dohrávání, patrně si to bral osobně, že odchází někdo, kdo by měl být vděčný. Prostě nerespektoval svobodné rozhodnutí jiného člověka, a tak jsem se trochu rozsypala a pak v takové náladě odjížděla. Měla jsem na klíně palmu, vozík za tátovým autem naložený tak, že jsme v mohelnickém kopci zavařili motor.

    Flamenco je styl života

    Vždyť jste naopak měla být nabita energií jako Kolumbus před vyplutím do Indie.

    Tehdy jsem v sobě něco uzavírala, stála na pomyslné křižovatce, respektive jsem byla znovu na začátku. Samozřejmě, že jsem věřila, že práci v Praze dříve nebo později dostanu a že tu příležitost nepromarním. Byla jsem natěšená, odhodlaná. Počkala jsem a začala dostávat práci od našich nejlepších režisérů. Nejdřív jsem ale neměla nic, ani bydlení ani partnera, věci z vozíku jsme složili u táty v garáži a přes prázdniny jsem si našla na Žižkově pokoj.

    A dál?

    Další měsíce jsem strávila tím, že jsem chodila v Praze po všech divadlech, abych si udělala obrázek, kdo jak režíruje, kde se mi co líbí, a pak jsem telefonem oslovila několik režisérů, že bych byla moc ráda, kdybych si mohla u nich zahostovat.

    Představoval jsem si, že herečky spíše rozesílají zdvořilé dopisy a trošku jim je jedno, v jakém divadle se ocitnou. Kterým režisérům jste volala?

    Takové dopisy myslím končívají v koších šéfovských kanceláří. Důležité je vědět, co opravdu chcete. Oslovila jsem Jiřího Pokorného, Mirka Krobota, Dušana Pařízka, Pitínského jsem potkala osobně a Martin Čičvák také věděl, že jsem v Praze. Zrovna Pokornému jsem se dovolala tady na Zábradlí do klubu: Tady Pyšná. A on: Hm, tady Pokorný, a co chcete? Já jsem herečka, přišla jsem do Prahy ze Zlína a hledám kvalitní práci. No tak dobře, můžeme se sejít. Schůzka vyšla až na potřetí a Jiří mi nabídl roličku v Prvotřídních ženách ve Stavovském divadle, kde hrály tak úžasné herečky jako Medvecká, Preissová, Galatíková, takže jsem je mohla sledovat při zkoušení, v roli jsem je obsluhovala a dávala pozor, abych je při monologu nepolila polívkou. Pak přišly příležitosti v Národním, na Provázku, v Arše, v Činoheráku. Čtyři roky na volné noze jsem se učila neřešit budoucnost a dělat naplno to, co je teď.

    Přeskočili jsme zatím vaše období s Farmou v jeskyni. V rozhovoru s Dočolomanským jsem se dočetl, že jste v rámci příprav vyrazili do Andalusie poznat Lorcův kraj.

    Ano, byli jsme v jeho rodišti Fuente Vacqueros, Valderrubiu, dostali jsme se do toreadorské školy v Rondě, setkali jsme se se zpěváky cante jonda, učili jsme se flamenco v Grenadě, pár dní nás provázel lorkolog Ian Gibson. Úžasný měsíc plný zážitků, vjemů z krajiny, z lidí a jejich kultury. Z nich jsme pak vycházeli v půlročním zkoušení.

    Myslíte si, že by vaše inscenace byla o tolik jiná, kdyby jí nepředcházela takováto divadelnická expedice?

    Určitě by nebyla tak poctivá a autentická. My si tady v Čechách přece nemůžeme jen tak začít hrát na to, že máme v krvi flamenco. Tančit flamenco, to je takřka styl života a ten jsme chtěli poznávat a nasát do sebe přímo na místě.

    Inscenaci jsem ke své škodě neviděl, ale jistě se nevyhýbala homosexuální tematice.

    Lorca měl vztah s Rafaelem Rodrigezem Rapúnem. Naše představení bylo o lásce za hranicí smrti a fakt, že se odehrává mezi muži, je vedlejší. S představením jsme slavili úspěch v Polsku, Holandsku, v Koreji…

    Přesto jste z Farmy odešla. Jeden by si pomyslel, že to je splněný sen-jezdit po světě s úspěšným představením. Takže proč?

    Stává se, že se žák oddělí od svého mistra. Přestože mě zkoušení s Farmou velmi naplňovalo a Viliama obdivuji za to, co dokázal, začala mě organizace práce dráždit, možná jsem byla i líná setrvat v té asktetické disciplíně.

    Uzurpátor Dočolomanský. Činoherní režiséři jsou vstřícnější?

    V souboru, jako je Farma v jeskyni, to možná ani jinak nejde. Tak to má být. Onen způsob práce vyžaduje totální odevzdání se a potírání svého ega. Jste šroub v dokonalé stavbě. S jinými režiséry se taky musíte sladit, ale jste svobodná individualita, která si do jisté míry může dovolit na jevišti podlehnout momentální inspiraci.

    Satori v lese

    Nejvíce jste pracovala s Jiřím Pokorným, který vás angažoval na Zábradlí. Slyšel jsem, že při zkoušení používá i dosti neverbální komunikaci.

    Já na Jirku nedám dopustit, pracovalo se mi s ním vždycky výborně, pokaždé najde způsob, aby herec měl co hrát. Pravdou je, že se občas nevyjádří slovem, ale jakoby celou bytostí, gestem, citoslovcem. Je velmi spontánní a neblokuje vás intelektuálními analýzami. Pokud se člověk jeho na první pohled iracionálním nápadům nebrání, většinou zjistí, že se s ním vydal správnou cestou. Patří mezi režiséry, kteří se vydávají všanc se vším všudy, stejně jako herci, co se nebojí riskovat.

    Naposledy jsem obdivoval vaši společnou inscenaci Sarabanda podle Ingmara Bergmana. Tam jste jistě zúročila zkušenosti z fyzického divadla, ale i téma životního bilancování a vyrovnávání se smrtí vás muselo oslovit, či ne?

    Každým okamžikem se můžeme připravovat, mít čisto. Zdá se mi, že Bergman v té hře nepanikařil, vyjádřil bolest nad tím, co nezvládl, loučil se. Já sama mám pocit, že náš život je karmicky předurčený, že se můžeme rozhodovat jen v životních zkouškách, ale ten tajemný základ neovlivníme.

    To jsou věci. Takže když jste se z Nové Paky vydala do Brna, z JAMU do Zlína a pak do pražské nejistoty, to všechno je osud, a ne vaše rozhodnutí?

    Teď jste mě nachytal. Ale podle mě jsou všechny ty kroky jenom materializací toho, co se děje ve mně, a to jsem si nevybrala. Člověk má naplňovat svou pravdu, riskovat, nezpronevěřovat se sobě. Takže i když to zvenku může působit jako útěk, doopravdy to je přicházení k sobě.

    Z tohoto pohledu se můžete materializovat i v různých dramatických postavách, ne?

    Ráda se jim cele propůjčuji, docela jiným lidským osudům, nevnucuji jim svůj názor, snažím přeosobnit, převtělit. To mě na našem povolání fascinuje, protože cítím, že možnosti jsou nekonečné. Paměť těla, duše, inspirace. Vzpomínám si, jak jsem se jednou na JAMU přestala s rolí dřít a ona si začala sama žít a diktovat detaily., že jsem se až polekala: najednou jsem už to nebyla já, začalo se to dít skrze mne, role se mnou začala hýbat. Na letní škole v polských Gardzienicích nás Grotowského žák a pokračovatel Staniewski učil, že ne ty vytváříš tanec nebo píseň, ale že ony vytvářejí tebe.

    Nakonec jste tedy zakotvila v legendárním Divadle Na zábradlí, jehož pověst v posledních letech je ovšem dosti rozkolísaná. Vnímáte, že nejen vy, ale i divadlo je na nesnadné cestě?

    Samozřejmě, že to člověk vnímá. Ještě stále tu je cítit vliv Petra Lébla, stejně tak mi bylo líto, že odešel Jiří Pokorný, a teď doufáme, že s Davidem Czesanym se divadlo po dlouhé době bez šéfa zase nadechne a bude mít jasnější tvář. Za všech okolností tu herci pracují naplno.

    Říkala jste, že v kraji svého dětství poslední dobou pochybujete, jestli má pro vás divadlo smysl…

    Neříkala jsem poslední dobou, ale průběžně stále. A myslím, že to je tak v pořádku, aby člověk svou cestu živě reflektoval i zpochybňoval. Proto si říkám, jestli bych neměla dělat něco konkrétnějšího pro konkrétní lidi, třeba být nápomocna dětem anebo postiženým. V divadle musíte věřit, že v divácích živíte nějakého ducha, ale vidět to přímo není. V průběhu představení jenom cítíte, že diváci jdou s vámi, jsou napojeni na příběh, který jim předáváte. Občas se ale také stane malý zázrak. Ve Wroclavi po jednom představení Lorcových Sonetů temné lásky vstal při diskusi divák a s takovou pokornou křehkostí se nám pokoušel sdělit, jak mu to představení změnilo život. Nejprve chtěl utéct, pak do hloubky něco pochopil a na konci se věnoval modlitbě. A nebyla v tom žádná póza, všichni jsme viděli, že se s tím člověkem něco stalo. Okamžité prozření.

    Katarze, prohlédnutí, satori…?

    Cosi jako satori jsem prožila jednou v lese, když jsem se napila čaje z psychedelických lysohlávek. Nikdy na to nezapomenu, protože uvidět duši vodopádu, stromu nebo skály se vám normálním okem nepodaří. Byla jsem hrozně překvapená a dojatá, cítila obrovskou lásku ke všemu živoucímu. Řekla jsem si, že si to vědomí musím uchovat, že všechno má duši, povahu a jsme propojeni. Cítila jsem Boha.

    Příroda je určitě mnohem živější, než si myslíme. Nakonec i divadlo je taková přírodnina. Jaký tedy máte pocit ze své fatálně předurčené cesty, leží pro vás za obzorem ještě nějaká neobjevená Amerika?

    Jsem na cestě, kterou mám jít, o tom nepochybuji a dělám, jak nejlépe umím, abych životem jenom neproplouvala. A také doufám, že přede mnou leží obrovská, nová Amerika, čekající na objevení; ve čtyřiatřiceti by bylo trochu předčasné si to už nemyslet.

     

    Mám takový sen

    Chtěl bych, aby někdo napsal skvělou hru pro pět žen.
    Musel by to být opravdu dobrý kus, protože ty, na které myslím, si to zaslouží. Tu hru bych chtěl režírovat. A obsadit si do ní svůj soukromý „TOP 5“ českých hereček.
    Jednou z nich by byla Gabriela Pyšná.
    Znám ji už dlouho, částečně z JAMU, hlavně ale ze Zlína. Tam, na té pravoúhlé, cihlově červené křižovatce východu a západu jsme se potkali v angažmá a něco málo spolu i vytvořili. Vlastně hodně málo: jen tři inscenace. Everymana, Terasu a hlavně Deníky Kryštofa Kolumba. Smrt, Žena z agentury, Kryštof Kolumbus.
    Za tři roky jen tři role – i když všechny důležité – a přece je to pro mne jeden z nejbližších lidí vůbec. Člověk, se kterým budu chtít kdykoliv pracovat, kdykoliv půjdu na pivo či víno a kterému se nebudu nikdy bát zavolat.
    Kromě toho, že je G. vynikající herečka, můj obdiv má i za to, že přešla do Prahy ze dne na den, z vlastního rozhodnutí, že se tady prosadila bez protekcí a příslušnosti k nejrůznějším „partičkám“, že se dostala do souboru tehdy stále ještě vynikajícího divadla.
    Mám ji rád pro způsob, jakým o svých rolích a divadle přemýšlí. Jak pracuje. Že jí záleží na celku.
    Mám ji rád i přes to, že dokáže být nesnesitelná, umíněná, neústupná, někdy nespravedlivá, arogantní… a pak si to vůbec nepamatuje.
    I přes její slabost pro esoterismus.

    Petr Štindl

    P. S.: Prozradím i ty další elementy: Pavla Tomicová, Petra Hřebíčková, Petra Bučková a nově Diana Toniková. Energetické bomby. Zakleté princezny. Gábina je v dobré společnosti.


    Komentáře k článku: Gabriela Pyšná: Viděla jsem duši vodopádu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,