Zdenek Plachý odstoupil ze své funkce šéfa činohry.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Gabriela Mikulková

    Tuto sezonu jsem se přestěhovala do Prahy, a tak po všem, co je zde pro mne nové, chňapám a nemůžu se toho nabažit. Přiznám se, že přes veškerou momentální euforii, kterou prožívám, mě zaručeně probere myšlenka na Národní divadlo v Brně… A teď měla následovat pasáž o tom, jak moc bych si přála, aby pan Zdenek Plachý odstoupil ze své funkce šéfa činohry.

    Ovšem ještě ten den, kdy jsem v jedné kavárně psala tento sloupek, mi přišla zpráva, že se pan Plachý svého postu ze zdravotních důvodů vzdává. Já mu tedy za toto rozhodnutí (pokud bylo jeho) srdečně děkuji a přeji brzké uzdravení. Jen doufám, aby ho nenapadlo, se ve zdravém těle jako šéf činohry do Mahenova divadla vrátit, případně nastoupit do divadla jiného.

    Tak – a teď další „věci“, které mi udělaly radost. Pokud jste neviděli výstavu Bohuslava Reynka v Domě U kamenného zvonu, litujte! Pokud jste neviděli v Rudolfinu fotografie Davida LaChapella, litujte! Pokud jste neviděli v Ostravě v Divadle Petra Bezruče Na větrné hůrce, běžte! Pokud jste neviděli v Pardubicích Dvanáct rozhněvaných mužů, běžte! Pokud jste neviděli na Kladně Othella, běžte!
    Pokud jste neviděli v Rubínu Kauzu Maryša nebo v Divadle Na zábradlí Pískoviště, běžte! Pokud jste neviděli v Činoherním klubu Koza aneb Kdo je Sylvie, běžte! Pokud jste stále ještě neviděli v Národním divadle na Nové scéně Co se stalo, když Nora opustila manžela, běžte!

    A pokud jste neviděli Korespondenci V+W v brněnské Redutě… (Já vím, je to možná trochu trapné, protože v té inscenaci sama hraji, ale pořád se mě někdo ptá, kdy to zase budeme hrát.) Takže 22. května ve Švandově divadle!

    A pokud se Vám nechce vůbec nikam, kupte si knihu Jiřiny Šiklové Bez ohlávky (nejenže je tahle kniha napsaná velmi čtivě, ale taky se z ní mladší generace dozví o spoustě odvážných lidí doby „velmi rudé“, jejichž jména většině z nás už nic neřeknou. Přiznám se, že jsem během tohoto čtení často odbíhala k internetu a hledala, kdo byl ten, či ona, zač).

    Nebo třeba – knihu Josefa Formánka Mluviti pravdu (ale jinak od něj doporučuji cokoli a zklamáni nebudete).

    Nebo třeba – Paměti aneb Moje filmové století Otakara Vávry (některé momenty ze života pana režiséra Vávry s tehdejšími divami českého filmu mi připadaly jak scény z filmů pro pamětníky).

    Nebo třeba – nová publikace o Gustavu Klimtovi. Můj oblíbenec, mimochodem letos by oslavil stopadesáté narozeniny, a tak celý rok budou ve Vídni velké výstavy věnované právě jemu a jeho obrazům. Moc bych si přála nějaký Klimtův obraz vlastnit. A nemusela by to být hned malba! Stačila by mi malá kresba, kresbička. Já se omlouvám, pokud už někoho tím výtvarnem nudím. Ale mě to zkrátka „ba“. Většina mých volných únorových dopolední totiž vypadala asi takto – na stole čaj, já sedím v křesle u okna a celé hodiny (nekecám, opravdu hodiny) koukám do knih na fotografie obrazů již zmiňovaného Klimta, nebo třeba Chagalla či Picassa.

    Do kina chodím často, ale žádný z filmů mě v poslední době neoslovil natolik, abych měla potřebu se o něm zmiňovat. O to víc mě mrzí, že jsem propásla filmy Rodina je základ státuPoupata. Ale moc se těším na Meryl Streep v Železné lady.

    A malá, „neumělecká“ odbočka na konec. Vždycky jsem si myslela, že na přísloví „ve zdravém těle zdravý duch“ něco je. Už dlouho jsem uvažovala o nějakém bojovém umění, jen jsem nebyla schopna realizace. A najednou jednoho dne sedím v tramvaji a nastoupí nějaký menší pán s letáky. Z celé tramvaje si vybírá právě mne, podává mi jeden z letáků a říká: Nechcete, slečno, chodit na kung-fu? Brala jsem to jako znamení, a tak vyrazila na svoji první hodinu. Ovšem – to jsem netušila, co mě čeká.

    Abych to vysvětlila. Jestli mi něco příroda nenadělila, tak je to pohybová paměť. A protože kung-fu je (hloupě a možná i zjednodušeně řečeno) vlastně takový pomalý, a nebo naopak rychlý tanec, byla jsem po devadesáti minutách maximálního soustředění – na to, kterou ruku, nohu právě zvednout a JAK, a za kterou rukou, nohou se právě otočit a JAK – úplně vyšťavená! Když se mě trenér na konci lekce ptal, jestli mě kung-fu zaujalo a dojdu-li zase za týden, nebyla jsem schopná odpovědět. Zeptal se, jestli mi není špatně. V tu chvíli jsem se probrala a zmohla na tři slova: Zaujalo, zase přijdu. A odešla jsem. Cestu domů si vůbec nepamatuju, měla jsem v hlavě mlhu (v koleni vodu…), ovšem věřte, nevěřte, další hodiny se už nemůžu dočkat. Pokud jste ještě nebyli na kung-fu, běžte.

    Tak! A pokud se vám nechce vůbec nikam, pusťte si rozhlas. Ten mám ráda, moc.

    Tak to vidím já. Dnes!


    Komentáře k článku: Gabriela Mikulková

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,