Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Když je člověku na blití

    Co lze zobrazit, kde je hranice a míra toho, co uměním zachycovat, o čem mluvit a jak? Takové otázky si kladou tvůrci všech dob a nejvíc vždy té aktuální, neb hranice se posouvají, formy a prostředky proměňují a citlivost člověka kolísá.

    Spořádaný manželský pár (Marta Vítů a Kryštof Rímský) a jeden z jejich trýznitelů s klamavou vizáží slušného chlapce (Lukáš Černoch) FOTO MARTIN ŠPELDA

    V Činoherním studiu Ústí nad Labem se rozhodli převést do jevištní podoby slavný film německého režiséra a scenáristy Michaela Hanekeho (u nás známého především snímkem Pianistka z roku 2001) Funny Games. Ústečtí vlastně adaptovali filmy dva, protože Haneke snímek natočil nejprve v roce 1997 v německé produkci a o deset let později v produkci americké s hvězdnými Timem Rothem, Naomi Watts (otec a matka) či Michaelem Pittem. Identičnost obou snímků je až fascinující. Režisér uchoval všechny záběry včetně umístění kamer. Kromě herců a venkovních reálií nevyměnil, nevynechal ani nepřidal snad jediný motiv nebo detail. Evidentně mu šlo o přesné sdělení tématu: lidského násilí v maximálně surovém provedení, zabaleného v navenek uhlazené, líbezné schránce. Navazuje tak na snímky typu Pán much Petera Brooka či Mechanický pomeranč Stanleyho Kubricka.

    Dvojice mladíků, navenek výsostně slušných lidí s nepřirozeně vybraným chováním, terorizuje tříčlennou rodinu na její chatě. A svou „hrou“ se náramně baví. Haneke ale nezobrazuje explicitní násilí, to není ani v jednom záběru, nehledá společenské zázemí a důvody chování mladíků. Zajímá jej oběť. Skrze tři rodinné příslušníky dovádí v podstatě jedinou dramatickou situaci až do jejích fatálních konců a v jejím rámci testuje filmový jazyk a jeho moc, manipulaci obrazem a především manipulaci se skutečností jako takovou. Počítačová hra, fake news a reality show v jednom.

    A právě o manipulaci a testování možností a moci divadelního (tedy v zásadě mediálního) jazyka i toho, jak jej vnímáme a jak mu podléháme, tvůrcům šlo myslím nejvíc. Malého synka vyměnili za dospívající dceru, některé situace posunuli či vypustili, základ však zůstal. Je zrůdné, co všechno se před diváky děje. Chování mladíků v podání Lukáše Černocha a Petra Uhlíka může být vzrůstající bezmocí a zoufalstvím obětí pro mnohé diváky až neúnosné. Nic než čiré stupňující se násilí. Krutost. Brutalita. Bezcitnost. Je to vůbec možné? Je vůbec možné, aby člověk takový byl? A proč to sledovat? Kdo je vlastně úchyl?!

    Napadaly mě v tu chvíli reálné předobrazy obdobných situací, jimž se vůbec nedivíme a často na ně se zvídavým voyeurismem hledíme. Vybavil jsem si brněnské Slušné lidi a jejich výstupy ve jménu takzvaného dobra. Co obludného je v člověku, že stále, po staletí, podněcuje, vytváří a mnohdy dokonce podporuje násilí? V extrémních chvílích herci přicházejí s jednoduchou, ale provokativní připomínkou: Vždyť je to divadlo, vždyť je to hra…

    S obrovskou emotivní silou, s přesně dávkovanými momenty expresivity se ústecké inscenaci daří zachytit temnou stránku člověka v rouše beránčím a bezmocné zoufalství jeho obětí. Především Petr Uhlík modeluje postavu naprostého cynika s takovou důsledností, až se obávám, že mu jednou některý z diváků během představení rozbije držku. Zvlášť ve chvílích, kdy se hraje mezi diváky a postavy se na ně obracejí, diskutují s nimi a kdy je Uhlík dokonce manipulativně – obdobně jako členy rodiny – nutí, aby s ním spolupracovali. Situace jsou natolik napjaté a chování obou agresorů tak bezcitné, cynické a výsměšné, že se tvůrcům skutečně daří dostat až na hranu divadelní fikce. Ne-li za ni. A to přesto, že herci evidentně používají červenou barvu místo krve či hadr místo mrtvého psa. Chvíle, kdy mladíci donutí dceru a poté matku, aby se svlékly, či zoufalství matky manipulující s puškou, pitoreskní slušňáctví a zvrácená logika argumentů Petra s Lukášem (postavy nesou křestní jména svých herců) se vpisují hluboko do vědomí. Vše je hmatatelné, svým způsobem reálné. Více než ve filmu se tak do popředí dere téma násilí a voyeurské zvrhlosti jako podstaty člověka, proti níž není obrany. Skrze jeden výjimečný případ vyvstává kruciální otázka, pokládaná s obrovským apelem: Co je člověk za monstrum a do jakých podob jej současná civilizace formuje?

    Vše je vypracováno výsostně divadelními prostředky na základě promyšlené, jednotu místa a času ctící úpravy filmové předlohy. A brechtovským herectvím do nejmenších detailů dotvořeno všemi pěti představiteli. Vedle Černocha a Uhlíka to jsou Marta Vítů a Kryštof Rímský v rolích rodičů a Andrea Berecková coby jejich dcera.

    Inscenace dosahuje nejvyšších pater intelektuálního, silně emotivního, múzického, obrazivého a současně plně hereckého divadla bez jakýchkoli režisérských či jiných manýr. Přitom ji režisér Tomáš Loužný třímá pevně v rukou a vstupuje s ní do první české ligy. Pro mě v této sezoně zatím nejsilnější divadelní zážitek. Ještě teď, když o ní píšu, je mi z člověka na blití.

    Činoherní studio Ústí nad Labem – Michael Haneke, Tomáš Loužný, Karel F. Tománek: Funny Games. Režie Tomáš Loužný, dramaturgie Karel F. Tománek, scéna Petr Vítek, kostýmy Kateřina Jirmanová Soukupová, hudba Ivo Sedláček. Premiéra 14. února 2020.


    Komentáře k článku: Když je člověku na blití

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,