Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Fredy cvičí na samé hraně bytí

    Miloslav König je uměleckým šéfem pražského divadla Masopust, ústřední hereckou postavou tohoto uskupení, dvě inscenace tu režíroval, autorsky je spolupodepsán pod třemi z pěti titulů, které má nyní tým, jehož domovskou scénou je Eliadova knihovna v Divadle Na zábradlí, na repertoáru. Nejnovější inscenace Fredy vytváří volný diptych s Deníkem zloděje, titulem, jímž na sebe Masopust výrazně upozornil v minulém desetiletí.

    Königův Fredy má sportovní úbor jasných barev, fialové trenýrky a žlutozelené triko s vycpávkami na ramenou, které mu téměř komiksově zvýrazňují vypracovanost horní části trupu. Foto: Lucie Urban

    Už z úvodního výčtu je zřejmé, že König do Masopustu investuje značné množství energie a invence, že tady co nejvíc po svém naplňuje osobní vizi divadelní výpovědi. Činí tak s úzkým okruhem spolupracovníků, zcela soustavně s dramaturgyní Terezou Marečkovou, dále třeba s hudebním skladatelem Martinem Dohnalem, výtvarnicí Petrou Vlachynskou, režisérem Janem Nebeským, tedy s tvůrci, kteří mají nepominutelný podíl na produkci Divadelního spolku JEDL, v jehož projektu Santini ostatně König ztvárňuje titulní postavu „barokně-gotického“ architekta. Právě i účast Nebeského, Dohnala a Vlachynské na inscenaci Fredy spojuje tento titul s Deníkem zloděje, který měl premiéru v květnu 2017 a následně získal titul Inscenace roku jak v anketě Divadelních novin, tak v Cenách divadelní kritiky.

    Souvztažnost obou titulů je však hlubší. Deník zloděje kombinuje úryvky z deníků francouzského dramatika, spisovatele a recidivisty minulého století Jeana Geneta s verši básnické skladby Co Bůh? Člověk? českého barokního autora Bedřicha Bridela. Herecké provedení leží téměř výhradně na Königovi, s nímž se na scéně u klavíru vyskytuje autor hudby Martin Dohnal v roli „doprovazeče“ více než účastného. Deník zloděje je mluvno-zpěvním monologem muže/člověka v krajním existenciálním rozpoložení, do něhož se však vpravil víceméně sám, respektive vybaven vysokým intelektem a vyhrocenou senzitivitou, které mu zjevují všemožné paradoxy lidské existence. Podstatné v té inscenaci je vnímání těla, jeho naturálnosti i hříšnosti a provádí se zde jeho až orgiastické destruování.

    Inscenace Fredy vytváří volný diptych s Deníkem zloděje, titulem, jímž na sebe Masopust výrazně upozornil v minulém desetiletí. Foto: Lucie Urban

    Oním titulním Fredym je v nové inscenaci Alfred Hirsch (1916–1944), židovský sportovec, sionista a vůdčí osobnost výchovy a vzdělávání dětí v koncentračních táborech Terezín a Auschwitz-Birkenau. Když si na stránkách Masopustu stáhneme a přečteme textově poměrně rozsáhlý program (bohužel v čase psaní této recenze byl ten PDF soubor posetý literními chybami) a zhlédneme inscenaci, je patrné, jak volně a kreativně König, Marečková, Vlachynská, Dohnal a Nebeský nakládali s evokací této postavy. Lze to pochopit i proto, že v její biografii zejí bílá místa a těžko je dnes věrohodně rekonstruovat, dá se pouze domýšlet. Život Fredyho Hirsche (…) je zahalený několikerou nedotknutelností – je to příběh trenéra a učitele dětí v nelidských podmínkách, Žida v koncentračním táboře, příběh homosexuála v totalitě, stojí v anotaci Fredyho. Není od věci, aby divák přišel na představení přece jen vybaven základním povědomím, kým Hirsch byl, k čemuž dostatečně poslouží zmíněný program. Bez tohoto „ánunku“ může poněkud bloudit, o koho tu vlastně běží a jaké jsou souvislosti Fredyho konání. A také ono netušení může odvádět pozornost od toho, jak je Hirschova osobnost tvůrci uchopena.

    Ke všem spojnicím mezi Deníkem zloděje a Fredym je nutné připojit Königovo herecké a pěvecké umění. Foto: Lucie Ubran

    Tohle není zborcenec na trůnu jako „zloděj“ v pět let staré inscenaci. Königův Fredy má sportovní úbor jasných barev, fialové trenýrky a žlutozelené triko s vycpávkami na ramenou, které mu téměř komiksově zvýrazňují vypracovanost horní části trupu. K tomu píšťalka na krku. Na scéně bradla a žíněnky, vzadu vpravo mrazicí box, po stranách jevištního prostoru igelitové tašky s proprietami, které během představení přicházejí ke slovu. Fredy běhá, cvičí, skáče. Tuží tělo, kázeň vyžaduje, na hygienu dbá – jen tak se přežít dá. Tohle není intelektuál napínaný skřipcem duchovních hlubin. Je to člověk akce, kterého však lidé jiné akce, totiž konečného řešení, doženou a zaženou do rozpoložení, jež nejsou o nic méně mučivá než onoho genetovsko-bridelovského zloděje. Ten je však sám za sebe a pro sebe, zatímco Fredy cítí odpovědnost za děti v koncentračním táboře, jimž se snaží ulehčit příšerný úděl. Dětský živel v inscenaci zastupuje příkladný svěřenec zosobněný dvanáctiletým Sebastianem Pöthem, jehož zkušenost s herectvím je patrná a zdatně Königovi sekunduje. Nebeského režie v zásadě hrůzný půdorys (fragmentarizovaného) příběhu odlehčuje ironií i vtípky (například se zmrzlinou), aniž by to odvádělo pozornost od základní situace člověka v mezní situaci.

    Ke všem spojnicím mezi Deníkem zloděje a Fredym je nutné připojit Königovo herecké a pěvecké umění, jehož kombinací dokáže jako málokdo v současném českém divadle vyjádřit posedlost, bolestnost či rozvrácenost jedince. Ostatně v dobrém slova smyslu je posedlost patrná i na Königově nasazení do celé věci, jistý druh řeholnictví, které se u něho v inscenacích o dvě podlaží níže v téže budově, v domovském souboru Zábradlí, těžko může v této míře dostat ke slovu. Mám za to, že Fredy spolu s Deníkem zloděje a Antievou (2018, režie Anna Davidová) utvořil „svatou trojici“ v repertoáru Masopustu.

    ///

    Autor je editorem webu ČT art

    ///

    Divadlo Masopust, Praha – Miloslav König a Fredy Hirsch: Fredy. Svaté zlo. Režie Jan Nebeský, dramaturgie a spolupráce na scénáři Tereza Marečková, scéna Jan Nebeský a Petra Vlachynská, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Martin Dohnal. Premiéra 4. června 2022 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí.


    Komentáře k článku: Fredy cvičí na samé hraně bytí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,