Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Návrat citlivého satyra

    Divadlo na Vinohradech se vrací k tvorbě svých někdejších kmenových autorů. Krátce poté, co uvedlo Čapkova Loupežníka, se na jeho repertoáru objevuje také Plačící satyr Fráni Šrámka, jenž měl zde premiéru v roce 1923. Děj hry zasazený na venkovský zámeček, kde z dobrodiní jeho majitelky tráví podzim života vysloužilí literáti, nebyl pravděpodobně pro další divadelníky přitažlivý a nebyl téměř uváděn, jedná se však o zralý text výsostného autora, jehož symbolistně básnivé ladění je zabarveno melancholickým tónem. Rázem posmutnělé komedie, jenž se odráží už v dichotomickém názvu hry, i motivem uplývání času je Šrámek vlastně dědicem Čechovovým. A inscenace Radovana Lipuse prokazuje, že k tomuto titulu má smysl se vracet.

    Fráňa Šrámek: Plačící satyr

    Anna Linhartová jako naivně krutá Anička s Janem Šťastným v roli stárnoucího elegána Zlocha FOTO VIKTOR KRONBAUER

    O některých zvolených řešeních by se ovšem dalo polemizovat. Inscenace symbolicky pracuje s přírodními motivy, které osudy stárnoucích zahořklých hrdinů, jež zpřevrací poryv nespoutaného mládí, zasazují do smířlivého kontextu věčného koloběhu života. Výrazně se to daří v hudbě a až kongeniální zvukové složce inscenace (kvákání žab, bzukot much apod.), méně již ve scénografii: kulisy zeleně, jimž by asi slušela letní bujnost, zůstávají jen ornamentálně dekorativní. Problematické jsou i příbytky spisovatelů: zatímco Šrámek jim vyhradil křídlo zámečku, na Vinohradech pánové obývají – zcela v rozporu s elegancí svého zevnějšku – cosi jako kempinkové chatky. A konečně náhle světélkující a naříkající socha satyra v parku sem asi zabloudila z nějaké pohádky. Naproti tomu například vratkost rozměrné houpačky vy­užité v některých výstupech je významotvorná.

    Herecké výkony posilují režijní záměr akcentovat komediální potenciál hry i vyhrotit její dramatickou zápletku – to vše při respektu k pozdně impresionistickému duchu předlohy. Daří se to zejména v nostalgicky komediálních kreacích postav, jimž dávno, a nikoliv bez zármutku uplynulo mládí: vedle výtečného Petra Kostky (zne­uzna­ný bard Melita) či Nadi Konvalinkové (citlivě úslužná Hrubešová) sem náleží i role atakům smrti vzdorujícího a k poslednímu polibku múzy šťastně vzepjatého básníka Kalvacha v podání Svatopluka Skopala. Roli o generaci mladšího Zlocha ztvárnil Jan Šťastný s patřičnou dávkou tajemství, jež odpovídá jeho předčasné pozici literárního veterána. Herec přiléhavě zpodobnil rozpor přitažlivě stárnoucího elegána, jenž dovedně uhýbá před zámeckou paní, sežehne ho však krátká závrať s šestnáctiletou Aničkou.

    Na rozdíl od předlohy nenechávají inscenátoři diváka na pochybách, že onen spalující románek byl za letní noci zpečetěn, jedná se však o posun věrohodný. Vedle Jana Šťastného se o něj zasloužil famózní výkon Anny Linhartové v roli Aničky. Dvacetiletá herečka suverénně balancuje na hraně postpubertálního děcka a neodolatelně bezprostřední, zároveň naivní i krutě přímočaré slečny. Obdobný posun u majitelky zámku Lídy Setumské, bohužel, zdaleka tak dobře nevyšel. Šrámek ji žádá nehonosně krásnou a ani za mák démonickou, v pojetí Simony Postlerové je však v naléhání na Zlocha příliš jednoznačná a (zčásti i vinou atraktivních kostýmů) vyzývavá. Což oslabuje napětí Zlochova lavírování mezi mladinkou Annou a krásnou, leč poněkud dotěrnou paní Lídou.

    Dlužno však říci, že komika Lídiných scén i celku inscenace je vesměs nevtíravá a režijní pojetí křehkost Šrámkovy předlohy nejen ctí, ale i obohacuje vlastním výkladem.

    Divadlo na Vinohradech, Praha – Fráňa Šrámek: Plačící satyr. Režie Radovan Lipus, dramaturgie Milan Šotek, scéna Petr Matásek, kostýmy Eva Kotková, hudba Pavel Helebrand. Premiéra 6. března 2015. (Psáno z reprízy 12. března 2015.)


    Komentáře k článku: Návrat citlivého satyra

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,