Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Forever Traviata

    Dovolte mi, prosím, trochu nestandardní recenzi banskobystrického nastudování slavného díla Giuseppe Verdiho La Traviata. Jsem ale člověk „postižený“ potřebou kontextuálního vidění věcí a jevů, obzvláště těch uměleckých, které samozřejmě vždy ono jedinečné dílo, které je v centru pozornosti především, generuje, na které chtě i nechtě ukazuje. Ať už v rozměru historickém, diachronním nebo aktuálně vnímaném, tedy synchronním.

    Považuji operu odjakživa za krystalicky čistou krásu. Myslím samozřejmě operu klasickou jako dílo druhé poloviny osmnáctého století a celého století devatenáctého. Opeře se podařilo totiž něco, po čem ostatní narativní umělecké druhy touží už hodně dlouho. A snad jí jsou nablízku i některé žánry a některá díla klasického dramatického umění, činoherního divadla.

    Z tohoto ostentativního vymezení je už možná trochu zřejmé, o co mi v mé úvaze jde. Opera má totiž velmi blízko k mýtu. Možná přesněji, v dlouhém, dvoutisíciletém oblouku se opera dnes stala mytologickým žánrem. Nemyslím to jen tak, že zpracovává mytologická témata v užším slova smyslu. Má blízko k mýtu tím, že vyzvedá klíčové lidské emoce uspořádané do příběhového schématu právě na onu krystalicky čistou úroveň. Někdo by mohl poťouchle říct, že zjednodušuje, redukuje… ale není to přesně to, co nejen dnes potřebujeme? Po čem se člověk dvacátého století pídí, po čem touží? Ne, laskavý čtenáři, neudělal jsem chybu v dataci, pořád nás toto nové milénium a nové století žije víc těch, kteří svou minulostí patříme století předcházejícímu. A právě proto snad tyto krystalicky jadnoznačné, čisté příběhy potřebujeme, abychom legitimizovali své lidství s jeho chybami a radostmi… především s těmi chybami. A v tom smyslu myslím na „vůli k tragédii“ i u klasických operních látek.

    Zpracujte velká literární díla jako opery a zaručíte jim nesmrtelnost… Alessandro Fantoni (Alfredo), Veronika Fekiačová (Violetta – obraz), Katarína Procházková (Violetta). FOTO JOZEF LOMNICKÝ

    Samozřejmě, že sem v operní literatuře patří i Verdiho La traviata. A zase ta vazba k mýtu… Komu, jakému žánru, by bylo odpuštěno vzít si látku populární literatury (a Alexander  Dumas mladší je autor populární literatury) a zpracovat ji tak, aby uchvátila, uchvacovala stále další a další generace diváků? A ani není potřeba zdůrazňovat ono dnes silně marketingové based on true story / podle skutečné události. Protože za to může… drama, láska a hudba. (Jen opravdu na okraj malou výzvu: Zpracujte velká literární díla jako opery a zaručíte jim nesmrtelnost… možná právě tam je slabost našich aktuálních „silných“ prozaických příběhů.)

    Verdiho Traviata je tady už více než 150 let. Přesně 164. Tolik let totiž letos v březnu uplynulo od její světové premiéry. A pořád jímá naše srdce zoufalství nad neodvratným koncem jednoho příběhu zasahujícího zúčastněné dramatis personas. Může za to hudba. A samozřejmě – protože už od J. W. Goetha víme, že opera je Gesamtkunstwerk – působí na nás také její provedení včetně scény, herců, režie.

    Opera je Gesamtkunstwerk (uprostřed Katarína Procházková – Violetta). FOTO JOZEF LOMNICKÝ

    K vyznění banskobystrické inscenace režisérky Dany Dinkové, jíž celá má předchozí úvaha byla inspirovaná, velmi pomohlo omezení relativně malou scénou (Jaroslav Valek). Jako jsou si lidé při dešti blíže, protože se shlukují v místech, kde neprší a aktuální nepohoda je stmeluje, stejně tak je stmelen soubor Štátnej opery. Obsáhnete jej jedním pohledem a k vysoké akustické kvalitě nepotřebuje mikroporty či jiné pomůcky, jak je známe třeba z muzikálového prostředí.

    Banskobystrické nastudování ctilo v mnoha ohledech tradici, především výpravou a choreografií (Adriena Adamíková, Dana Dinková). Velká většina slavných inscenací je na tom s výtvarným přístupem podobně, scénu tvoří atributy doby vzniku díla a času děje, kostýmové, architektonické, mobiliářové. Výjimky jen potvrzují pravidlo. Z těch nedávných bych připomněl uvedení této opery před dvanácti lety v Salzburgu, kde poslali inscenátoři Rolanda Villazona a Annu Netrebko v civilních šatech do monumentálního prostoru takřka holé bílé scény s dominantně červenou pohovkou a obrovskými nádražními hodinami.

    Dominantním prvkem jeviště jsou zrcadla, z podhledu diváka různě tvarovaná a deformovaná… Alessandro Fantoni (Alfredo) a Katarína Procházková (Violetta). FOTO JOZEF LOMNICKÝ

    Ale i v  inscenaci Dany Dinkové výprava trochu rozrušuje klasický kánon. Scéna je perspektivně zaplněna skoro beze zbytku, čímž vychází vstříc režijnímu pojetí Violetty a jejím konfrontacím s vlastním alter egem. Je tvořena ubíhajícími, zmenšujícími se obrazovými zrcadlovými rámy instalovanými šikmo. S instalací souzní uvedení Violettina personifikovaného alter ega. Zrcadlová souhra v těch chvílích působí efektně a nese potřebné významy. Navíc není nadvyužívána, takže můžeme být vždy znovu překvapeni jejím účinkem. Této postavy se přesvědčivě zhostila mladá herečka Veronika Fekiačová, mimochodem absolventka banskobystrické Akademie umení.

    Dominantním prvkem jeviště jsou ovšem zrcadla, z podhledu diváka různě tvarovaná a deformovaná. Jejich využití pro klíčové scény by myslím mohlo být ještě výraznější, ještě působivější. Větší soulad či souhra s choreografií mohly v deformovaných odrazech přinášet ještě více rozšiřující významové možnosti klíčových scén, ať už sborových nebo individuálních.

    Největší předností inscenace jsou pěvecké výkony představitelů klíčových postav… Katarína Procházková (Violetta) a Veronika Fekiačová (Violetta – obraz) FOTO JOZEF LOMNICKÝ

    Největší předností inscenace jsou však herecké nebo především pěvecké (hudební nastudování Lorenzo Tazzieri) výkony představitelů klíčových postav. V titulní roli spojila Katarína Procházková střídání dynamických a dramatických poloh, pohyb po jevišti, oddanost postavě vše do jedinečného hudebně dramatického pěveckého i fyzického výkonu plného přesvědčivosti a jímavosti. Velmi zdatným partnerem v dramatických scénách jí je otec Alfréda Giorgio Germont v podání Šimona Svitoka. Jejich dialogické party patří k těm nejsugestivnějším v celém představení. Mírně upozaděn je Alfrédo italského tenoristy Alessandra Fantoniho, což je dané především nevýraznou barvou hlasu a jeho dynamikou. Z dalších sólových partů je třeba upozornit ještě na Floru mezzosopranistky Judity Andelové. Na nevelkém prostoru ukázala pěvecky i herecky, že již dorostla velkým rolím. A samozřejmě nelze opominout sbor, který je v této opeře dominantní. Jeho členové přesně intonují, jaou sehraní jak pěvecky, tak herecky, udávají představení rytmus a udržují tempo.

    La Traviata je v Banské Bystrici krystalicky čistou studií nenaplněného lidského citu… Alessandro Fantoni (Alfredo) a Katarína Procházková (Violetta). FOTO JOZEF LOMNICKÝ

    La Traviata Giuseppe Verdiho je v Banské Bystrici, abych se vrátil na začátek, krystalicky čistou studií nenaplněného lidského citu, který nedostal vinou osudu, lidských předsudků, nevědomosti a žárlivosti možnost se rozvinout. Mýtus zde těsně přiléhá k našim životům…

    Štátna opera, Banská Bystrica, Slovensko – Giuseppe Verdi: La Traviata. Hudební nastudování: Lorenzo Tazzieri, dirigenti: Lorenzo Tazzieri, Ján Procházka, režie: Dana Dinková, kostýmy: Adriena Adamíková, scéna: Jaroslav Valek, sbormistr: Iveta Popovičová, koncertní mistr: Oldřich Husák. Premiéra 20. října 2017 (zároveň se jednalo o otevírací představení mezinárodního hudebního festivalu Operalia Banská Bystrica 2017).


    Komentáře k článku: Forever Traviata

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,