Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Nikdy není pozdě na změnu

    Kdo by neznal příběh svářečky Alex, která po šichtě tančí v nočních klubech a touží být klasickou baletkou – kdo by neznal Flashdance? Nebo alespoň písničky Maniac, What a Feeling, Gloria a I love rock’n’roll? Americký hudební film ani po třiceti letech neupadl v zapomnění, a tak není divu, že v době, kdy se muzikál značně inspiruje filmovým plátnem, došlo i na Flashdance. První muzikálová verze měla premiéru v roce 2008, nová verze je v současné době k vidění v Americe a práva na evropskou premiéru získalo Městské divadlo Brno – zase se potvrdilo, že v muzikálovém světě něco znamená! A veskrze profesionální produkce režiséra Stanislava Moši a jeho týmu potvrzuje, že právem. Perfektní řemeslo, lehkost, s jakou se tu tančí, zpívá a pádí od situace k situaci – klobouk dolů.

    Flashdance

    Svetlana Janotová (Alex) v jedné z mnoha tanečních scén muzikálu FOTO JEF KRATOCHVIL

    Na vzniku muzikálu se podílel jeden ze scenáristů filmu Tom Hedley, hlavním autorem (hudby a části textů) je podle všeho kanadský muzikant Robbie Roth. Ovšem největšími hity muzikálu zůstaly filmové písničky Giorgia Morodera, Michaela Sembella, Giancarla Bigazziho a Umberta Tozziho či Joan Jett a Blackhearts – je mi líto, ale čísla a songy, která k nim doskládal Robbie Roth, jim nemohou tak úplně konkurovat.

    Celkově mám pocit, že nejvydařenější scény muzikálu (stejně jako inscenace) jsou ty přímo inspirované konkrétním situačním řešením a choreografiemi z filmu. Autoři muzikálu se přitom snažili leccos udělat jinak. Lehký sociální podtón filmu v muzikálu zesílil na sociálně-kritický, ba přímo proletářský nádech. Nick, vnuk bohatého kapitalisty, majitele továrny, ve které pracuje i Alex, je vyslán mezi dělníky, aby se porozhlédl, kde by se tak mohlo ušetřit, koho propustit… Leč setkání s dělníky a hlavně láska k Alex změní bohatého suverénka natolik, že zanevře na zlé vykořisťovatele a opustí továrnu. Vždyť jediným důvodem k žití / je s láskou žít pro druhé. Hodně naivní, vlastně spíš jalové – že ani takový hráč jako Dušan Vitázek s rolí Nicka mnoho nenadělal. Johny (Igor Ondříček) nejenže přetáhne Alexinu kamarádku Glorii (Andrea Březinová) do striptýzového baru, ale chová se k ní brutálně a cpe jí drogy. Ještě že ji Alex zachrání, jinak by brzy skončila mrtvá někde v kanále. Víc prostoru nežli ve filmu též dostali Alexina dobrodinka a poradkyně Hana (Zdena Herfortová), popíjející sekt pro zahnání bolesti šlach a nostalgicky vzpomínající na dobu svých baletních úspěchů, rádobykomik Jimmy (Aleš Slanina), který v cizině pozná cenu domova, či ušlechtilý Harry (Zdeněk Junák), který ve svém klubu pěstuje slušnou zábavu – a je tak pořád na prahu krachu. Ale nevzdá se a neustoupí bídáku Johnymu, vždyť dobro musí zvítězit nad zlem!

    Ale konec ironie. Je tu možná až příliš naivity, ale nakonec i většinu scén spíš tak trochu směšných nežli úsměvných se daří v Brně zahrát s uznání hodnou technickou bravurou a s nakažlivým nasazením. Platí o všech výše jmenovaných, stejně jako o Haně Holišové a Haně Kováříkové v rolích Alexiných kamarádek. Zpívá se v dalším výborném překladu Jiřího Joska. Ale vše nakonec převálcuje Alex a její příběh, její cesta za snem. Nic proti filmové Alex – ale Jennifer Beals nejen že nemusela zpívat, ale dokonce ve filmu ani netančila, k tomu měla několik dublérek. Svetlana Janotová skvěle vypadá, uvolněně, jakoby spontánně hraje, fantasticky zpívá, fantasticky tančí – a není to určitě vůbec snadné tancování! Choreografie Igora Barberiće a Anety Majerové po vzoru filmu efektně kombinují klasické taneční prvky s pouličním tancováním – a dojde i na slavnou scénu s tryskající vodou. S touhle Alex stojí za to projít vším tím váháním, sebe přesvědčováním, doufáním. Podlehnout její energii, jejímu odhodlání, její odvaze. A alespoň na chvilku uvěřit spolu s ní, že nikdy není pozdě změnit svůj život, vždyť lepší je risk a pád / než se předem / krásných snů svých vzdát.

    Městské divadlo Brno – Tom Hedley, Robbie Roth, Robert Cary, Joe Eszterhas: Flashdance. Překlad Jiří Josek, režie Stanislav Moša, dirigent Dan Kalousek, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Igor Barberić a Aneta Majerová, dramaturgie Klára Latz­ková, sbormistr Petr Škarka. Evropská pre­miéra 28. září 2013.


    Komentáře k článku: Nikdy není pozdě na změnu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,