Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Filmy o německých traumatech

    Devětadvacet celovečerních hraných filmů v pěti dnech nabídl 11. ročník festivalu německy mluvených filmů – DAS FILMFEST. Zlomek toho, co se v poslední době natočilo. Nicméně výběr vypovídá leccos o současné německé (a okrajově rakouské a švýcarské) kinematografii. O její společenské angažovanosti, o odvaze provokovat diváky, aby se zamýšleli nad světem kolem sebe, nad vlastními pocity, názory, činy.

    Mlha v srpnu. Ernst Lossa pod dohledem lékaře, který mu podepsal rozsudek smrti Foto Bernd Spauke

    Mlha v srpnu. Ernst Lossa pod dohledem lékaře, který mu podepsal rozsudek smrti Foto Bernd Spauke

    Nezapomeňte na Fukušimu, stojí na transparentu v posledním záběru filmu Pozdravy z Fukušimy (Grüsse aus Fukushima), kterým festival 19. října oficiálně začal. Je v mnohém příznačný. Režisérka Doris Dörrie ho natáčela mezi troskami opuštěných domů přímo v oblasti, kterou v roce 2011 zdevastovala havárie jaderné elektrárny, zatopené vlnou tsunami. Evakuováno bylo přes 150 tisíc lidí, mladí odešli, mnozí staří žijí dodnes v provizorních obytných kontejnerech. Černobílý, poetický snímek Doris Dörrie následky katastrofy soucitně připomíná, nicméně je oslavou vůle k životu navzdory všem katastrofám přírodním i osobním. Marie (Rosalie Thomass) do Japonska prchá před zpackanými vztahy. A opravdu najde novou životní rovnováhu: v troskách domu, který se snaží znovu zabydlet stárnoucí gejša Satomi (Kaori Momoi). Dvě frustrované ženy si vzájemně dodají sílu přenést se přes minulost, přestat se litovat a jít dál. Jejich sbližování je tiché, dialogy často úsměvné (jak na sebe naráží dvě zcela odlišné mentality), ostatně mluví se málo, více řekne gesto, pohled, výmluvný záběr kamery. Povzbudivý, nepatetický snímek o ničem menším nežli o hledání smyslu života v dnešním komplikovaném světě.

    HRDINOVÉ A OBĚTI

    Jistě ne náhodou se v době, kdy populistická Alternativa pro Německo výrazně boduje ve volbách a tisíce lidí se scházejí na demonstracích nacionalistické, antiislámské organizace Pegida, v Německu intenzivně točí filmy připomínající, kam mohou vést extremistické nálady a rasová (či náboženská) nesnášenlivost. Filmy heroizující ty, kteří v minulosti usilovali, aby se nezapomnělo na nacistické zločiny. Hned tři(!) hrané filmy byly od roku 2014 natočeny o Fritzi Bauerovi, generálním prokurátorovi v Hesensku, který mj. v šedesátých letech organizoval procesy s dozorci z koncentračního tábora v Osvětimi. Všechny tři filmy ho vykreslují jako osamělého urputného bojovníka proti válečným zločincům v době, kdy byla západoněmecká justice prolezlá lidmi spjatými s nacionálním socialismem a politikové, v čele s Konradem Adenauerem, nestáli o to, aby se na světlo vytahovala neslavná minulost. Ve filmu V labyrintu mlčení (Im Labyrinth des Schweigens) mladý právník při rozhovorech s vězni z Osvětimi s úžasem zjišťuje, co se dělo v koncentračních táborech. Z dnešního pohledu je až neuvěřitelné, jak rychle se po válce zapomnělo! Hlavní postava filmu je fiktivní, ale Fritz Bauer kolem sebe skutečně měl několik mladých, minulostí nezatížených asistentů, kteří pomáhali procesy připravovat. Ve filmu V labyrintu mlčení stál v pozadí: coby suverénní diplomat a stratég s pronikavýma, pichlavýma očima (poslední filmová role Gerta Vosse). Ve filmu Stát vs. Fritz Bauer (Der Staat gegen Fritz Bauer), který letos získal německou filmovou cenu v šesti kategoriích (mj. nejlepší hraný film, scénář i režie), je postavou hlavní: Burghart Klaußner představuje unaveného starého pána, který je prost iluzí, kterému poněkud docházejí síly a trpělivost – nikoli však lakonický humor. Každopádně fascinující osobnost. Film režiséra Larse Kraumeho ho zastihuje ve chvíli, kdy získá informaci o pobytu Otto Adolfa Eichmanna, jednoho z hlavních organizátorů holocaustu, v Argentině. Díky Bauerovu tajnému vyjednávání s izraelskou zpravodajskou službou, které bylo právně vzato vlastizradou, se podařilo unést Eichmanna do Izraele, kde byl odsouzen ke smrti. Také v tomto filmu sehraje podstatnou roli jeden z Bauerových asistentů (Ronald Zehrfeld) – vydíraný mocnými, neb byl přistižen při homosexuálním jednání (v té době trestném). Nakonec se raději dá zavřít, než aby potvrdil Bauerovo vlastizrádné jednání s Mosadem. A Fritze Bauera tím povzbudí do dalších nesmlouvavých bojů. Chytře vymyšlená zápletka, která navíc otvírá problém jakékoli netolerance (ostatně Bauer sám byl homosexuál), je působivým, přitom nikterak laciným atakem na divákovy city. Film zároveň nepateticky, leckdy s humorem, oslavuje mladou generaci, která se bez ohledu na důsledky snaží čelit pravdě. Německo zjevně potřebuje kladné hrdiny, kteří nemají s temnou minulostí nic společného, ale netváří se, že neexistuje…

    V roce 70. výročí smrti Anny Frankové vzniklo i vůbec první(!) západoněmecké filmové zpracování jejího deníku. Film Mlha v srpnu (Nebel im August) na motivy stejnojmenné novely Roberta Domese vypráví o další oběti nacistické ideologie: Ernst Lossa, syn cestujícího obchodníka, od svých čtyř let putoval od jednoho domova k druhému, až skončil za války v ústavu pro psychicky nemocné a tělesně postižené, jako nezvladatelný raubíř, cikán, psychopat s asociálními sklony. Ve čtrnácti letech byl zavražděn v rámci nacistického programu řízené eutanazie– odstranění slabých jedinců, (údajně) neschopných plnohodnotného života. Byl jedním z více nežli 2300 pacientů, které tu v letech 1939–1945 nechali vyhladovět nebo uspali medikamenty… Snímek tak trochu hollywoodského střihu má šokovat a dojímat, pročež Ernsta (Ivo Pietzcker) poněkud idealizuje: hodného, citlivého kluka, který sice neustále krade, ale má smysl pro spravedlnost, a dokonce se snaží pomoct zachránit děti, které mají být zavražděny, musí každý milovat. A nad jeho smrtí truchlit. Na druhou stranu ale film nedémonizuje ani ty, kdo eutanazii systematicky prováděli. Nechá je argumentovat, hájit své (zrůdné?) přesvědčení. Veskrze sympatický, ba okouzlující vrchní lékař (Sebastian Koch) láskyplně opatruje dětské pacienty – které pak bez pocitu viny odsoudí ke smrti. Přesvědčen, že nemůže-li je vyléčit, má právo, či dokonce povinnost je osvobodit. Přesvědčen, že má jako vědec na základě lékařských faktů rozhodovat o životě a smrti. A tak jakkoli film také soustředěně vypráví příběh Ernsta Lossy, daleko více nežli předloha otvírá otázky morálky, etiky, a to s velkou naléhavostí.

    Mlha v srpnu je jedním z šesti festivalových filmů, které přešly do české distribuce – a zasloužil by si podle mě více pozornosti. Alespoň tolik, kolik se jí dostává rakouskému snímku Egon Schiele. Malíř vymykající se dobovým konvencím byl také obětí – netolerance a nepochopení. Nicméně režiséra Dietera Bernera zajímá téměř výhradně Schieleho vztah k ženám. A tak je film o jednom z nejprovokativnějších vídeňských malířů paradoxně skoro líbezným obrázkem z dávné minulosti, ve kterém se krásní mladí lidé prohánějí na bicyklech po nádvoří českokrumlovského zámku. A Schiele (charismatický chlapec Noah Saavedra), něžně posedlý křivkami ženských těl, bezstarostně a lehce načrtává své obrazy – jako tomu údajně bylo i ve skutečnosti. V kontextu festivalu plného znepokojujících, aktuálních filmových výpovědí je Egon Schiele možností příjemně, poklidně si doplnit kunsthistorické vzdělání.

    Divoká.  Podivuhodné pouto s vlkem promění nenápadnou dívku ve vášnivou šelmu Foto Heimatfilm

    Divoká. Podivuhodné pouto s vlkem promění nenápadnou dívku ve vášnivou šelmu Foto Heimatfilm

    TRAUMATA DNEŠNÍ DOBY

    Vyvraždění téměř dvou set tisíc postižených v rámci plánu ozdravení německého národa asi bude dnes málokdo považovat za morálně přijatelné. Ale co když se žena rozhodne zabít v sobě dítě, které se má narodit s Downovým syndromem a těžkou srdeční vadou? Režisérka Anne Zohra Berrached v dramatu 24 týdnů, které je taktéž k vidění v českých kinech, nedává žádné zjednodušené odpovědi, natož aby někoho soudila. Jen věcně, krok po kroku sleduje čím dál nejistější Astrid, jak se snaží najít v bezvýchodné situaci to lepší ze dvou špatných řešení. Jak se v bolestech rozhoduje – pod tlakem okolí, za sebe, svého muže, svou devítiletou dceru i své nenarozené dítě. Dát mu život a radikálně změnit ten svůj (a svých blízkých), nebo potratit a muset s vinou žít? Po 24. týdnu, kdy už je velká pravděpodobnost, že se dítě narodí živé, je třeba ho nejprve v těle matky injekcí usmrtit a ta ho pak musí mrtvé porodit… Drsný film, který neotřese zřejmě jen hodně otrlými diváky. Po skončení projekce bylo každopádně hrobové ticho.

    Úspěšný, veskrze civilizovaný právník Urs (Moritz Bleibtreu) se v detektivním psychothrilleru Odvrácená tvář měsíce (Die Dunkle Seite des Mondes) náhle promění v agresivního, vraždícího jedince. Snad pod vlivem halucinogenní houby. Švýcarský romanopisec Martin Suter, podle jehož předlohy film vznikl, se opakovaně vrací k myšlence, že se v každém z nás skrývají další osobnosti a touhy – a nikdy nevíme, kdy vyplují na povrch. Téma zjevně zajímá i režisérku Nicolette Krebitz: v jejím filmu Divoká (Wild) odchytí zakřiknutá, skoro bázlivá Ania (Lilith Stangenberg) v městském parku vlka – a zahodí veškeré civilizované návyky, žije s fascinujícím zvířetem v bytě, který zdevastovalo, dělí se s ním o syrové maso, kálí na šéfův stůl… Urs se zoufale snaží získat nad sebou zpět kontrolu, Ania naproti tomu spokojeně podléhá pudům. Ať už je ale dobrovolná, či nikoli, stále je to vzpoura proti svazující, přeracionalizované civilizaci. Ani v jednom filmu se o stavu společnosti, ani o proměně postav příliš nefilosofuje, ukazuje se v rychlém sledu událostí, činů a promítá se do poetických obrazů, magických záběrů přírody, ve které mohou jak Urs, tak Ania konečně volně dýchat.

    Daleko přímočařeji a doslovněji, někde až příliš, proti současné civilizované společnosti orientované na úspěch a uznání brojí největší současný německý filmový hit: hořká, groteskní tříhodinová(!) komedie Toni Erdmann. S ironickou nadsázkou režisérka Maren Ade ukazuje manažerský svět, v němž se snaží prosadit Ines (Sandra Hüller). Do života vystresované, stále napjaté a kamsi se ženoucí Ines vtrhne otec Winfried (Peter Simonischek) s nepatřičnými otázkami jako: Jsi vůbec šťastná? A protože zjevně není, v převleku za excentrického kouče Erdmanna (neforemná paruka, umělé zuby) trpělivě, v sérii (více či méně vtipných) absurdních situací, nabourává a demaskuje její profesní svět – až ji přece jen rozesměje, trochu uvolní. Opravdu důležité jsou v životě jednotlivé okamžiky, které s někým blízkým strávíme a které se nám pak ve vzpomínkách vrací – a dávají našemu životu zpětně smysl. Tak nějak na konci odpovídá Winfried na otázku, kterou mu v průběhu filmu dcera (naštvaně) položila. Hodně sentimentální, melodramatický závěr… Inu, asi se potřebujeme stále trochu dojímat obyčejnými životními moudry. A asi už máme dost supervážných politických témat – a Toni Erdmann sice kriticky nahlíží moderní společnost, ale zase netraumatizuje diváky příliš. A tak slavil úspěchy na několika festivalech, je nominován na evropskou filmovou cenu v pěti kategoriích i na Oscara za nejlepší zahraniční film.

    Alki Alki. V alkoholovém opojení – vlevo Tobias, vpravo jeho závislost v podobě zpitého kumpána Foto missingFILMs

    Alki Alki. V alkoholovém opojení – vlevo Tobias, vpravo jeho závislost v podobě zpitého kumpána Foto missingFILMs

    MUMBLECORE

    Mladý režisér právě začne ve snímku režiséra Arona Lehmanna Kohlhaas aneb O přiměřenosti prostředků (Kohlhaas oder Die Verhältnismässigkeit der Mittel) natáčet historický velkofilm, když odřekne producent. Žádné finance – žádný film? Heinrich Kleist napsal: Svobodný, myslící člověk nezůstane stát tam, kam ho osud uvrhne. A tak se film rodí v malém městečku kdesi na bavorském venkově, s pomocí jedné kamery a místních ochotníků angažovaných do menších rolí. Kohlhaas jezdí na volovi, král sedí na záchodové míse… Znovu a znovu musí režisér (Robert Gwisdek) přesvědčovat herce, kteří mu ještě neutekli, že to, co dělají, není nedůstojné a směšné, ale úžasné. Záběry z připravovaného filmu se prolínají s dokumentací zákulisí jeho vzniku, situacemi vyhrocenými stejně jako komickými. Leckde přitom zjevně zůstalo i kouzlo okamžiku, autentická reakce herců. Poetický, intenzivní hold těm, kdo věří v sílu imaginace a jdou si i v těžkých podmínkách za svým.

    Americká nezávislá filmová scéna začala používat pro filmy s minimálním rozpočtem a významným podílem improvizace název mumblecore, na festivalu FILMFEST bylo k vidění to nejpodstatnější z berlínské varianty. Osobně přijel i její nejtypičtější představitel Axel Ranisch, aby uvedl své filmy Tlustý holky (Dicke Mädchen, rozpočet 517‚32 €) a Alki Alki. Natočeno se stálým okruhem herců, bez předem napsaných dialogů, takže se herci musí sžít s postavami natolik, aby za ně v každém okamžiku případně reagovali. A pod vedením režiséra předali svědectví o téměř obyčejných lidských strastech (o nichž často sami dost vědí) – v Alki Alki se Tobias (Heino Pinkowski) snaží setřást svůj stín, svádějící ho k pití (roli zvanou Flaška hraje Peter Trabner). Vznikl film s velkou dávkou básnické fantazie a obraznosti, autenticity, něžného humoru a existenciální melancholie. Jeden z mnoha intenzivních zážitků, které FILMFEST v tomhle roce nabídl.


    Komentáře k článku: Filmy o německých traumatech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,