RECENZE: Jednodenní průlet Prague Fringe
Letošní 24. ročník Prague Fringe právě skončil. Praha narvaná turisty (Staré Město a Malá Strana jimi byly doslova obleženy) mu poskytla nadšené publikum, i když Čechů bylo v publiku poskrovnu. I letos jsem ochutnala, i když pouze v jednom dni, několik míst, z nichž některá jsem i jako zkušená pražská divadelnice hledala téměř s lupou. Steve Gove, ředitel festivalu, totiž už téměř čtvrtstoletí nachází na Malé Straně další a další miniaturní prostory pro alternativní produkce. A daří se mu to. Představení trvají plus mínus sympatickou hodinku, a já během odpoledne a večera stihla čtyři.
Zastavení první
Míšeňská Café: Once Upon A Time In Hollywoodland
Brit Nigel Miles-Thomas je nejen zkušeným performerem, ale také režisérem a producentem. Společně s Mikem Blahou mají společnost Fringe Management, která zprostředkovává představení nejen pro Fringe v Edinburghu, ale mj. také pro produkce v USA. Nigel se ve své performanci pochlubil, že v 70.letech minulého století byl prvním, kdo uvedl umění pantomimy na západním pobřeží USA. S Prague Fringe spolupracuje pravidelně, loni zde bodovali s představením Sherlock Holmes: The last act, letos se podíleli na produkci Shylocka, a kromě toho každý zvlášť vystoupili s vlastní performancí. Prostor v Míšeňské kavárně je opravdu miniaturní, vejde se sem všehovšudy dvacet lidí. A touto blízkostí je vhodný pro tzv. storytelling (či chcete-li stand-up) s minimem pohybu. Zkušený performer komunikuje průběžně s diváky, v jednom případě pak pár lidí vyzve k spoluúčasti na prezentaci scény z plesu. Vyprávění se točí kolem vánoční pantomimy Popelka v Los Angeles v roce 1993, pro kterou hledali nějakou hvězdu jako tahák pro diváky. Nakonec se jim podařilo najít někdejší filmovou star maďarského původu Zsa Zsu Gábor (1917-2016), krásnou, devětkrát vdanou divu reprezentující veškerou kýčovitost, blahobyt a vrtochy hollywoodských hvězd. Nigel z vyprávění o setkání s ní, návštěvě její vily v Beverly Hills chvílemi přeskakuje k napodobení jejího afektovaného švitoření a naučených diblíkovských pohybů. Celá ta legrace kdysi stála producenty nemálo peněz, a Zsa Zsa jim celý projekt nakonec zkazila a stal se z něj – i díky jejímu chování vůči novinářům a veřejnosti – propadák. To, co je dnes vhodným materiálem pro komické vyprávění, pro producenty tenkrát bylo velkou noční můrou. A taky svým způsobem komentářem k pohádkově znějícímu názvu Kdysi dávno v zemi zvané Hollywood.
Show britského stand-up komedianta Marka Watsona Foto archiv PF
Zastavení druhé
Metro Comedy Club
Mark Watson: Before It Overtakes Us
I když se Instagram a Tripadvisor přímo hemží poznatky o prvním českém stand-up comedy klubu, přiznám se, že na první dobrou jsem ho nenašla. No, je v podloubí Malostranského náměstí nedaleko A Studia Rubín, a schází se do něj po hodně krkolomných železných schodech. Sálek pro cca 60 diváků byl narvaný k prasknutí, neboť Mark Watson je doma považován za hvězd stand-upu první velikosti. Traduje se o něm, že se při svých představením vůbec nenadechuje, a my jsme se mohli přesvědčit o tom, že opravdu dokáže mluvit neuvěřitelným tempem celou hodinu. Tak, že se rodilí mluvčí mohou umlátit smíchy, my „nerodilí“ pak dosti lapáme po významu jednotlivých hlášek. I když je zjevné, že jednotlivé performance mají jistou strukturu a záchytné body, show je z více než 90% improvizovaná. Mluví, mluví a do svého představení dokáže zakomponovat doslova vše. Tentokrát mu přišla k duhu účast britského ambasadora v Praze Matta Fielda a jeho družiny, ale také dvě dívky z Madagaskaru či americký pár, dlouhodobě pobývající v Praze. Několik témat, které jsem pochytila, bylo cestování s nízkonákladovkami, nevýhody fenoménu Fotobox či stále se rozvíjející vliv AI na život obyčejných i neobyčejných lidí. Výřečnost a rychlost řeči Mika Watsona je opravdu neuvěřitelná, je to bezpochyby jedinečný zážitek. I když poté máte hlavu jako včelí úl.
Zastavení třetí
Divadlo Inspirace
Company Majun: Majun
Japonské divadlo Majun (což v překladu znamená SPOLEČNĚ) se věnuje fyzickému divadlu a tradičnímu tanci s maskami. Soubor pochází ze souostroví Ryu Kyu, konkrétně z Okinawy. V hodinovém představení sledujeme tanečnici Riko Sugama, která až rituálním způsobem oživuje posvátné pouto mezi přírodou, předky a ženským duchem prostřednictvím domorodého tance. K ní se připojuje perkusionistka a hráčka na cimbál Ayane Kondo, jejíž éterické tóny ovlivněné dobou v Praze prosvětlují prostor (na závěr zní známá ukolébavka, při níž Riko kolébá symbolicky jednu z masek jako děťátko v náručí). Současné masky Noh Mask Bidou Yamaguchi, vytvořené specielně pro tuto produkci, spojují tradici s moderním divadelním výrazem. Pod vedením Makoto Inoue, který se prvořadě zabývá japonskou chrámovou kulturou, ale do své práce zahrnuje i berlínskou avantgardu, tak vzniká jakási scénická esej, probouzející duši a překračující geografické hranice
Japonská tanečnice Riko Sugama ze soubor Majun Foto archiv festivalu
Zastavení čtvrté
Muzeum alchymistů
Wandering Stories: Anna’s Apartment
Do Prahy se letos vrátila i irská společnost Wandering Storie s novou shows Sinéad O’Brien Anna’s Apartment. Opět prostor pouze pro cca 30 lidí, kteří tu sedí pod zářícím namalovaným hvězdným nebem a na pódiu 3 x 2 metry dvě židle (na jedné z nich pohozené červené šaty) a performerka. Konečně je tu souvislý příběh, i když rovněž nemá daleko ke storytellingu. Protagonistka je irskou dívkou Siobhán, která přijíždí do Paříže, kde ji čeká ubytování v krásném, tajemné pokoji, jež získala prostřednictvím Airbnb. I když se tu má zdržet pouze jednu noc, stane se toho mnoho, možná až příliš. Vše se dozvídáme prostřednictvím vypravěčky, která má velkou fantazii i bájnou lhavost, a jak posléze zjistíme, i jistou psychickou poruchu. Sledujeme její vyprávění, i to, jak staví svou falešnou identitu, a postupně se stává (i prostřednictvím vypůjčených šatů) záhadnou majitelkou bytu, Annou, o níž si spřádá nejrůznější fantazie. Performerka se kromě transformace Siobhán v Annu chvílemi proměňuje i na další postavy, s nimiž se setká, sousedku Stephanie, milence na jednu noc Jana či náhodnou přítelkyni Julii. A malou scénu náhle zaplní spousta postav… Diváci mohou popustit uzdu fantazie a chvíli se stát součástí malého apartmánu v Paříži, kde zní do uší neobytné pařížské hudební motivy. Jak se ukáže, není to jen příběh o snech a nadějích, ale i značné dávce frustrace a snahy o únik z reality, takže stačí málo, a zdánlivě romantický příběh se mění v horor… Sinéad O’Brien nepůsobí na první dobrou zvláště výrazně, a pozornost diváků si tedy musí získávat postupně. Jak ale odhalujeme, co všechno se skrývá pod maskou zdánlivě obyčejné dívky v zamazaném vytahaném svetru, nestačíme žasnout nad jejími proměnami.
Bylo to jen nahlédnutí, bohužel jsem nestačila vidět každoročního matadora Pipa Uttona v roli Krále Leara, ani spoustu dalších zajímavých performerů, ale mohu se těšit na další Prague Fringe, který oslaví už čtvrtstoletí v Praze.
Komentáře k článku: RECENZE: Jednodenní průlet Prague Fringe
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
