Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Láska a nenávist v muzeu věčnosti

    Hra Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis inspirovaná španělskou novelou z počátku dvacátého století byla poprvé uvedena v roce 1992 v Akademietheater ve Vídni a ještě na sklonku téhož roku měla českou premiéru v divadle Labyrint, dnešním Švandově divadle, v režii Petra Lébla (v další sezoně byla inscenace přenesena do Divadla Na zábradlí). Dorstovu studii ambivalentního vztahu mezi Fernandem Krappem a krásnou Julií, kterou si tajemný milionář „koupil“ jako vzácný předmět, nyní uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové v režii Jana Holce. Holcova citlivá režie, pracující s minimalisticky pojatou scénografií, sugestivním hudebním podkresem, ale především s přesnými, detailně propracovanými hereckými výkony, komponuje příběh do série navzájem se proplétajících choreografií, v nichž má každá z postav vlastní rytmus – v interakcích tak někdy vzniká souzvuk, jindy zase kakofonie. Výrazná pohybová stylizace jako by podtrhovala zvláštnosti jazyka hry.

    Julie Sáry Venclovské do vztahu vstupuje s vědomím „prodané nevěsty“, ale postupně chladnému Krappovi (Jan Sklenář, uprostřed) podléhá FOTO PATRIK BORECKÝ

    Scéna už před začátkem přináší závan muzeálnosti – uprostřed bílého prostoru se tyčí artefakt ze židlí vyskládaných do výšky opatřený cedulkou NESAHAT!. Na ztemnělé jeviště postupně přicházejí postavy, až nakonec samotný Fernando Krapp rázně vytáhne zespodu jednu židli, čímž se celá stavba zhroutí. Pak usedne v rohu scény zády k divákům a od té doby je stále přítomen – a jeho přítomnost cítíme i ve chvílích, kdy se výstupu fakticky neúčastní. Když v závěrečném obrazu ústřední dvojice strne v sošném objetí, zavěšením cedulky NESAHAT! je definitivně stvrzen dojem, že jsme se octli v jakémsi muzeu věčnosti. Symbolika všeho druhu hraje v koncepci inscenace důležitou roli. Krapp má na tváři výrazné ďábelské (či božské?) znamení, barevné ladění kostýmů připomíná různé živly, dopisy podávají tajemné ruce vynořující se z bělostných stěn.

    Vztahy mezi postavami mají díky výrazné pohybové stylizaci takřka rituální rozměr. Výrazně zkázněný, až nezvykle minimalistický Jan Sklenář jako Krapp působí téměř sošným dojmem, pod chladným povrchem ale cítíme stlačenou energii, která jako by hrozila každou chvíli vybuchnout. Sára Venclovská jako Julie naopak překypuje vtipem, temperamentem a především citem, a tak její postupné uvadání můžeme sledovat doslova v přímém přenosu. Do vztahu sice vstupuje s vědomím „prodané nevěsty“, ale postupně milionáři podléhá jako nebezpečné droze. Krapp ji svou přísnou péčí a manipulací – snad nevědomky – přímo hmatatelně ničí, jako dítě, které milovaného ptáčka rozmáčkne v dlani. Druhý Juliin nápadník, Hrabě ztvárněný Jakubem Tvrdíkem, je odsouzen do role rekvizity oživující citový souboj ústřední dvojice o podmanění si toho druhého. Scény nabízejí celou škálu modelových manipulačních technik, přesnou studii patologie vztahu vzájemné závislosti. To vše se děje s velkým hereckým nasazením, se sugestivním zpodobením bolestného prolínání lásky a nenávisti, které nemá jiné řešení nežli smrt.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – Tankred Dorst a Ursula Ehler: Fernando Krapp mi napsal dopis. eklad Ondřej Černý, režie Jan Holec, výprava Jozef Hugo Čačko, hudba David Hlaváč, dramaturgie Jana Slouková. Premiéra 23. března 2019 ve Studiu Beseda, psáno z reprízy 9. dubna.


    Komentáře k článku: Láska a nenávist v muzeu věčnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,