Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hudba a humor mu byly sourozenci

    Bylo to přesně v polovině minulého století, v nevlídném období radostné cesty k socialismu, když jsem sedával u kavárenského stolku tam U Drahňovských a zúčastňoval jsem se jako tichý pozorovatel obřadu, ne zcela legálního, kterému zasvěcenci říkali jam session. Jazzoví hudebníci, odsouzení tehdy hrát po vinárnách komerční hudbu k tanci, si tam po práci přicházeli zahrát podle svého gusta.

    Ferdinand Havlík

    Pokaždé jsme se těšili na klarinetistu, který oslňoval publikum nekonečnými bravurními sólovými improvizacemi a publikum záhy pochopilo, že ta jejich délka je tu pro obveselení. S každou další minutou totiž rostlo naše nadšení a když posléze improvizace přece jen skončila, následoval sáhodlouhý aplaus. Ferdinand Havlík. Po čase už ho dlouhý aplaus vítal a těšili jsme se na nové nekonečné improvizace.

    Tenkrát mě nenapadlo, že tento hudebník se stane na dlouhá léta nedílnou částí mého profesního života. Nejprve jako lídr malého divadelního orchestru, a taky sólista, pak jako osobitý komediální herec a nakonec jako skladatel. Kdyby nesložil nic jiného než hudbu ke Kytici, bylo by jeho dílo úctyhodné. K dnešnímu dni už jsme ji odehráli více než osmsetkrát a dodnes ji hrajeme při vyprodaném sále. Složil toho mnohem víc.

    Jeho hereckých schopností si po­všimli i různí režiséři a jednu z nejhezčích postav vytvořil v Menzelově filmu Slavnosti sněženek – akademického malíře Junka.

    Všechny ty jeho funkce, které jsem tu vypočítal, doprovázel náš smích, protože Ferdinand Havlík a humor byli sourozenci a my si v divadle dodnes, a snad denně, připomínáme jeho výroky a glosy.

    Namátkou: Cestou do Ostravy, kde vystupoval se Semaforem, se zastavil v obci Luleč, o níž se doslechl, že je tam skvělé koupání. Bylo. Okomentoval to výrokem, že od příštího léta tu založí festival nejlepších hráčů na klarinet a nazve ho Goodmanova Luleč.

    Přišel mi od něho dopis. Na obálce stálo: Jiří Suchý, a následovala kompletní adresa. V rohu pak byla adresa zpáteční: Vážený pan Ferdinand Havlík, Praha, atd.

    V dobách našich společných začátků byl naším ředitelem jistý soudruh Čebiš, který zásadně každému tykal a oslovoval ho pouze příjmením. Jednou, když přišel schválit nové představení, ozvalo se ze sálu: Havlík, pojď sem! To Ferdinanda namíchlo, a tak odpověděl řediteli: Čebiš, co mi chceš?

    V Moskvě na vystoupení ohlašoval parodii na slavnou skladbu nazvanou Básníci a sedláci slovy: Tipěr Poety and komsomolci.

    Muzikanti měli vždycky svůj specifický humor. Jednoho ze svých hudebníků pokáral slovy: Hraješ den ze dne hůř a dneska už jsi hrál jako pozejtří!

    Když nás na zájezd do Západního Berlína doprovázel zástupce ČTK, Havlík ho ihned prokoukl a nazval ho poněkud rozšířenou zkratkou STBČTK. Ten muž byl s námi na každém kroku a při koncertě stál hned vedle jeviště a zíral. Ferdinand uprostřed skladby, když si odehrál své sólo, odskočil za scénu s dotazem: Do teď jsem hrál v F-dur, směl bych modulovat do G-dur? Překvapený dohlížitel se zmohl na výrok: Dělejte si co uznáte, do uměleckých věcí vám mluvit nebudu.

    Ferdinand byl totiž odchován hnutím, kterým si kdysi protektorátní mládež pestřila šedý život v okupované vlasti. Recese. Když válka skončila, recese pozvolna dohasínala, až posléze dohasla úplně. Ne ve Ferdinandu Havlíkovi. U něho fungovala dál – její konec jaksi nevzal na vědomí.

    Dnes už je tam v onom Neznámu, kde mu drží místo Benny Goodmann a vítá ho Evžen Jegorov a Jiří Šlitr – můžeme tomu věřit, protože se to nedá vyvrátit. Ostatně – je-li tomu opravdu tak, dozvíme se jednou všichni. Takže, Ferdo, na shledanou.

    „Můj“ Havlík

    Tvorba a umělecká činnost F. Havlíka se váže v drtivé míře především k Semaforu. Já ale moc rád vzpomínám na jeho spolupráci při vzniku hudební komedie Gordický uzel, kterou jsme spolu napsali a která byla uváděna před lety ve Zpěvohře ND v Brně. Jeho muzika přispěla významnou měrou ke čtyřiceti vyprodaným reprízám. Na premiéře si „Ferda“ zahrál na forbíně i na klarinet. Hra o „návštěvě“ Alexandrových vojsk v malé Gordii, kde měli „čest je živit a šatit“, byla vrchností v Brně posléze zakázána. Naštěstí se hrála dál v několika divadlech v Čechách i na Slovensku. Na tu báječnou spolupráci s výborným muzikantem, skladatelem a nesmírně laskavým člověkem nikdy nezapomenu…

    František Zacharník


    Komentáře k článku: Hudba a humor mu byly sourozenci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,