Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fénem odfouklá pěna

    Pražský multifunkční prostor LaFabrika zaměřený – obdobně jako nedaleký DOX – na současné směry umění blízké současné mladé generaci, na rozdíl od DOX však především na divadlo a hudbu, otevřel v listopadu nový sál zvaný Slévárna. První premiérou v něm měla být dramatizace modernistického románu Borise Viana Pěna dní. Nakonec se však konala ještě na starém místě, což – možná příznačně – charakterizuje i samotný výsledek.

    Herecký tým Pěny dní. FOTO JIŘÍ TUREK

    Tak jako nádherný nový sál byl ještě nehotový a pro divadlo nepoužitelný, i inscenace Jiřího Havelky s mladými herci (kromě Pavla Lišky) byla na premiéře pro jevištní uvedení ještě nepoužitelná. Režijně i technicky pouze „nahozená“, herecky prázdná, výtvarně křečovitá, zvukově nevyrovnaná a obsahově nijaká.

    Francouzský prozaik a dramatik, novinář, jazzový hudebník, herec, malíř, překladatel, scenárista a také člen pařížského „kolegia patafyziky“ Boris Vian (1920-1959) je – dalo by se říct – kultovní autor poválečné generace. Jeho dílo se proslavilo až po jeho smrti, do té doby byl spíš známý a uznávaný úzkými kruhy francouzské (pařížské) kulturní a intelektuální smetánky. Pěnu dní napsal jako jeden ze svých prvních románů záhy po válce a vydal v roce 1947. Jeho prvními čtenáři byl existencialističtí filosofové Jean-Paul Sartre (v románu jej Vian paroduje jako Jean-Sol Partra) a Simone de Beauvoir, kteří jeho mystifikační a jízlivě hravou, výsměšnou rovinou byli nadšeni. Vian v něm pracuje s – dnes literatuře i ostatním formám umění – blízkou rovinou extrémní volnosti a fantazie mixující prvky kýče, pokleslosti, pop-kultury s existenciální úzkostí a oslavou intelektualismu do formy snové hry na rozhraní banálního kýče a vážně míněného dobového svědectví o sobě samém a poválečné generaci dandyovské pařížské mládeže.

    Jan Komínek, Adam Mišík ani Pavel Liška na vytvoření pikantních či dojemných situací a figur, jež jsou pro takovýto typ divadla–hry, divadla–výsměchu nezbytné, zdaleka nedosáhli. FOTO archiv

    Je to dílo na první pohled neskonale (a věčně) mladé. Proto zřejmě obsadil zkušený režisér Jiří Havelka do rolí čtyř hlavních hrdinů Colina, Chicka, Chloé a Alise, kterým je v románu dvacet, resp. osmnáct let, věkem odpovídající herce (či snad dokonce mladší) – Adama Mišíka, Jana Komínka, Sáru Sandevu a Annu Kadeřávkovou. Ti však na víceméně prázdném jevišti – hrálo se před vysokou piškotovitě elipsovitou zástěnou, na níž se promítaly různé, záměrně kýčovité barevné obrazce, květy a podobně – nenabídli víc než základní, textem předurčené situace. Nebyli schopni je rozehrát, nedokázali jim dávat překvapivější pointy a postavám vtisknout osobitost. A když bylo nejhůř, vzali do ruky – na provaze před nimi po celé představení visící – fén a začali se fénovat. Obdobně dopadlo i závěrečné umírání Chloé. Na vytvoření pikantních či dojemných situací a figur, jež jsou pro takovýto typ divadla-hry, divadla-výsměchu nezbytné, zdaleka nedosáhli. Ještě hůř dopadl populární herec Pavel Liška v roli věrného kuchaře Nicolase. Motal se po jevišti jak Pat a Mat v prázdném ringu. Ukazuje se, že tento druhdy pro český film a divadlo osvěžující představitel antihrdiny upadl do role figurkáře opakující jak v nějaké televizní reklamě jeden jediný výraz naivního poplety, což je na vytvoření zajímavé figury zoufale málo.

    Vzali do ruky fén… FOTO JIŘÍ TUREK

    Pěna dní byla na premiéře inscenací, jež vůbec neměla v předkládané podobě spatřit světlo světa. Nevím, zda se může někam posouvat, ale pokud se s ní chce La Fabrika prezentovat jako s „vlajkovou“ lodí nového prostoru, kam by se už nyní měla představení přesunout, měl by režisér Jiří Havelka spolu s herci, zvukaři i výtvarníky intenzivně zapracovat na jejím technickém (mikroporty se zvukově tříštily s nahranou hudbou) a dramaturgickém dotažení, ujasnit si, co od inscenace chtějí, a tím směrem se s herci razantně vydat. Takto nejde ani o oslavu křehkého mládí a jazzové hudby, ani o výsměch kýči a pseudointelektualismu a už vůbec není její stávající podoba dobrým divadlem.

    Hodnocení: @

    LaFabrika Praha – Boris Vian – Jiří Havelka: Pěna dní. Režie Jiří Havelka, dramaturgie Zdeněk Janáček, Marta Ljubková, scéna Dáda Němeček, kostýmy HaThanh Nguyen, visual 3dsense – Jan Hrdlička, Josef Lepša, Jiří Wildt, technická spolupráce Michal Kalivoda. Produkce Richard Balous. Premiéra 28. 11. 2012.

    ///

    /Tato recenze byla psána pro a vyšla v deníku E15 10. 12. 2012. Na internetu je nedostupná, proto jsme se ji rozhodli uveřejnit zde a vyvolat tak případnou diskusi. Divadelní noviny chystají srovnávací recenzi s inscenací téže předlohy, již 14. prosince uvedlo ostravské Divadlo Petra Bezruče v dramatizaci Petra Mašky a v režii Anny Petrželkové/

    ///

    Další na internetu dostupné informace, ohlasy a recenze:

    Metro, 21. 11. 2012 – Pražská LaFabrika slaví pět let. Otevřela nový sál Slévárna

    ČT24 – Kulturama, 24. 11. 2012Pěna dní

    Vojtěch Poláček – Kulturissimo.cz, 3. 12. 2012 – Havelkova Pěna dní – Obrana perverzního kýče

    Linda Dušková – Radio Wave, 10. 12. 2012 – Tyjátr: Pěnu dní hrají v LaFabrice teenageři

    Magdalena Čechlovská – IHNED.cz, 10. 12. 2012 – Divadelní pěna dní je v LaFabrice jako večírek na krásné kosmické lodi


    Komentáře k článku: Fénem odfouklá pěna

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,