Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Felicia Zeller: Když chcete něco změnit, musíte spoléhat na čas

    Setkaly jsme se v červnu v kavárně Švandova divadla. Vycházející hvězda německé dramatiky – jak ji označuje německý tisk – Felicia Zeller přijela na premiéru své hry Rozhovory s astronauty v nastudování Divadla Letí. Hovořily jsme za hluku projíždějících tramvají. Abychom se slyšely, sedla si vedle mne. Drobná, zvláštně chaotická a trochu nepochopitelná žena. Ale brýle jsme měly podobné. Posléze k nám přiběhla dvouletá holčička a připojil se i partner s kočárkem, výtvarník Arno Bojak, který po celou dobu o dcerku nadšeně pečoval. Dcera Felicie Zeller se pak až do konce rozhovoru „líčila“ máminými šminkami, aby byla do divadla krásná. A rozhovor pokračoval i po představení, i když už pouze mailem.

    Felicia Zeller

    Prý nejste ráda, když vás srovnávají s jinými autory, přesto …

    Záleží na tom, s jakými…

    …přesto asi nebyla náhoda, když se mi vaše Rozhovory s astronauty líbily. Překládám totiž také divadelní texty Elfriede Jelinek a vaši poetiku recenzenti srovnávají právě s jazykem jejích děl.

    No, s Elfriede Jelinek mě samozřejmě srovnávat můžete. Myslím ale, že ona píše podstatně stylizovanější texty, ve kterých rozvíjí nějakou situaci třeba jen z určitého slova, zatímco já zpracovávám skutečně autentické, odposlouchané rozhovory… Zajímá mě, jak lidi skutečně mluví, jak o různých událostech a tématech hovoří, co o nich říkají.

    Text musí určitým způsobem znít, být uměle stylizovaný. Nemám ráda, když je mluva naturalistická.

    Jednu hru jste napsala z domova seniorů. Jaké bylo naslouchat vzpomínkám starých lidí?

    To nebylo jen „naslouchání“, já v tom domově skutečně pracovala. Člověk přecházel od jednoho pokoje k druhému a v každém zachytil útržky různých vyprávění. Většinou něco z jejich minulosti, z jejich mládí. Naprosto mě fascinovalo, že jsem z toho všeho slyšela vždy jen části, protože v určité chvíli jsem musela odejít. Časový rozvrh v domově seniorů je přísný. Musí se pracovat rychle, nemůžete se posadit a poslouchat. Ale když jsem se pak vrátila, vstoupila jsem často jakoby do opakování téhož. Repertoár vzpomínek je omezený. Mluvení je pro staré lidi druhem útěchy a také způsobem potvrzení vlastní existence.

    A co jiné vaše sociálně laděné texty?

    Taky jsem napsala hru o uměle vytvořené pracovní skupině lidí, kteří jsou už dlouho bez práce. V Německu je časté, že se takové skupiny vytvářejí, aby se vylepšily statistiky a lidi přiměli k tomu, aby ráno vůbec vstali…

    Vybavuje se mi postava Kuchaře z vaší poslední hry X přátel, který se stále pokouší sám před sebou a svou přítelkyní-workoholičkou ospravedlnit svou existenci, ale nakonec se mu to nepodaří a spáchá sebevraždu.

    Práce je rovněž způsob sebepotvrzení, způsob, jak definovat své místo v životě. U sociálních pracovnic ze hry Moře Kašparů Hauserů to bylo zrovna tak. Když jsem s nimi mluvila, některá mi nebyla ochotna o své práci říct skoro nic, protože je to tajemství. A jiná se snažila svou práci vylíčit pozitivně. Přitom její řeči působily – nechtěně – čím dál děsivěji. Ona tou prací hrozně trpěla, ale chtěla ji představit pozitivně. Bylo to až dojemné. Ony chtějí něco dobrého a užitečného dělat, ale pak vidí marnost svého počínání a nastupuje rutina. Při takové práci nevidíte žádné kladné výsledky. Když chcete někomu pomoct něco změnit, musíte spoléhat na čas. Trvá to většinou celou věčnost.

    Kaspar Häuser Meer

    Mluvení je pro staré lidi druhem útěchy… Kaspar Häuser Meer v Schleswig-Holsteinisches Landestheater (r. Marie Bues, prem. 10. 9. 2011) FOTO ARCHIV

    Impulsem pro napsání hry Moře Kašparů Hauserů se pro vás stal případ chlapečka, jehož osud sociální pracovníci sledovali, a který byl přesto nakonec nalezen mrtvý doma v mrazáku.

    Často dochází ke strašlivým případům, přestože sociální pracovníci ty děti léta pravidelně sledují, tedy alespoň podle úředních záznamů. Oni se ale ve skutečnosti jenom mihnou ve dveřích a důležité události přehlédnou. Anebo zasáhnout nemohou. Nebo nechtějí, protože si myslí, že to ještě půjde. Je obtížné to odhadnout…

    Šlo vám o to zpracovat dění z perspektivy sociálních pracovnic, nebo spíše obětí?

    V žádném případě jsem nechtěla líčit oběti, ukazovat je tak, aby je divák – takříkajíc – pozoroval. To by bylo příliš jednoduché a laciné. Spíše mě zajímalo, jak někdo, kdo se musí denně podobnými případy zabývat, o nich mluví a jak se se svou odpovědností a s realitou vypořádává. Nechci, aby divák hleděl na postavy mých her z odstupu a říkal si: Tohle nejsem já.

    O vašich hrách se píše, že se odehrávají hlavně v jazyce, že jsou spíše abstraktní, pokud jde o zobrazení postav, vztahů, časoprostoru. Jedna inscenace Moře Kašparů Hauserů se odehrávala tak, že před bílou stěnou stály všechny tři postavy hry a odděleně pronášely své party bez kontaktu mezi sebou. Vyhovuje vám takový způsob zpracování vašich textů?

    Pokud jde o pohyb, tak rozhodně. Mé hry mají v sobě zakódovaný určitý druh improvizační – pohybové i slovní – gymnastiky. Přesto by měly v jejich interpretaci existovat jisté zákonitosti. Nesmí se především hrát psychologicky a realisticky. Proto jsem zakázala, aby herečky mluvily k sobě navzájem. Takový druh inscenování považuju za zbytečný. Když se zruší, připadá mi představení mnohem zajímavější.

    Takže žádné naturalistické drama v duchu Gerharda Hauptmanna?

    V mých textech jde převážně o jazykové stereotypy. Lze je proto i předčítat, což sama ráda dělám. Ale samozřejmě je lepší, když se hrají.

    Považujete se za společensko-kritickou, respektive politickou autorku?

    Rozhodně, protože to je v podstatě to nejzajímavější. To ale neznamená, že se zabývám nějakou stranickou politikou. Zajímají mě sociální situace, kdy jsou lidé vystaveni určitému tlaku, nebo když už nejsou s to být flexibilní.

    Jaký rozdíl vidíte ve vašem přístupu k dané tematice a třeba skupiny Rimini Protokoll, která do svých projektů divadla-dokumentu angažuje „experty všedního dne“, aby na scéně vyprávěli své autentické příběhy?

    Viděla jsem jen jednu jejich inscenaci, kde byli aktéři podrobeni nepřirozené drezúře. Určitě jsou mezi jednotlivými projekty rozdíly podle toho, kdo v nich vystupuje. Tady ale účinkující nebyli tak vzdělaní jako publikum, takže to vypadalo trochu jako cirkus. A bylo to navíc i trochu nudné. Já se naopak snažím problémy vyhrocovat. A aby řeč byla motorem dění, vytvářím z ní od počátku určitou kompozici. Text musí určitým způsobem znít, být uměle stylizovaný. Nemám ráda, když je mluva naturalistická.

    V souvislosti s hrou Rozhovory s astronauty nebo s postavou workoholičky z vaší nové hry X přátel mě napadá, že vás zajímá téma pracovně vytížených žen.

    Vlastně obdivuju zahálku. Jen tak povlávat a předstírat práci. Sama bych v podstatě nejradši nedělala vůbec nic. To je ale stěží možné, zvlášť když mám malé dítě, což samozřejmě přináší úplně nové životní situace.

    Pracujete také hodně s médii, studovala jste film…

    Asi to nebyl ten správný obor… Už na škole jsem se koncentrovala hlavně na jazyk.

    Ale krátké filmy přece točíte?

    Jde spíš o jakési filmové performance, které vytvářím se svou kamarádkou.

    Mohla byste být konkrétnější?

    Náš filmový hit se jmenuje Badensko-Württembersko. Jde v něm o to, že se lidem ze Švábska v Německu nadává. I na mě někdo tak křičel na ulici v Berlíně. Řekl mi, že by se styděl, kdyby pocházel Stuttgartu jako já. Z toho jsme vycházely a vytvářely a objevovaly čím dál absurdnější situace. Nakonec vznikla jakási absurdita každodennosti. Hodně komická a ironická.

    Nebo jsme natočily zpola dokumentární film o jedné naší známé, která je nezaměstnaná a musí navštěvovat různé rekvalifikační kurzy a semináře o tom, jak začít podnikat nebo jak se ucházet o zaměstnání. Vším tím prošla a pak ji na jednom z těch rekvalifikačních kurzů napadlo otevřít si vlastní obchod. Jenomže vůbec nebyla pro něco takového ten správný typ. Bylo to naprosto absurdní, naivní a špatné, protože samozřejmě nadělala dluhy, aby mohla obchod otevřít, a pak v něm seděla a říkala si: Aha, teď tady musím dřepět celý den… A byla nešťastná. Tyhle semináře, jak si vybudovat novou existenci, jsou hrozně špatné. Dávají naprosto scestné rady, jak by člověk měl svůj život řídit. Natočily jsme to jako otisk textů z těch seminářů a komentářů oné ženy, ale s herci. Vytvořily jsme komické choreografie k reálným textům. Napůl dokument a napůl fikce, napůl film a napůl divadlo.

    Takže vám jde o kritiku společenských struktur a fungování západoevropské společnosti…

    Nevím, čím jiným bych se měla zabývat. Nevím, co jiného by pro nás mělo být zajímavé než systém, ve kterém žijeme. Sociální systém a společenské struktury. I když samozřejmě nejsem socioložka ani politička.

    Rozhovory s astronauty

    Nechci, aby divák hleděl na postavy mých her z odstupu a říkal si: Tohle nejsem já. Rozhovory s astronauty v Nationaltheater Mannheim (r. Burkhard C. Kosminksi, prem. 24. 9. 2010) FOTO CHRISTIAN KLEINER

    Tím se dostáváme k vaší hře Rozhovory s astronauty. Kdo je v této hře obětí? Pracovně vytížené západní ženy, které samy vychovávají a živí děti a chtějí dělat také kariéru, nebo vykořisťované au-pair z východu?

    Když au-pair v Rozhovorech s astronauty mluví, citují a opakují věty a vyjadřovací vzorce svého okolí. Z pravidel rodin, které au-pair hostí, se tak stává forma jazykového kurzu. Skloňuje se domácnost a všechno, co s ní souvisí. Rodiny nebo to, co z nich zbylo, tak vidíme z více či méně pokřiveného úhlu pohledu oněch au-pair. A vzniká Všeněcko (Knautschland), kde se hra odehrává.

    Divák je vtahován do dění tím, že je vtažen do struktury jazyka. Vznikají drobné posuny, které různě „vyklánějí“ i smysl textu, a tedy i dění, které divák sleduje. A tak se od fráze dostáváme opět k realitě, čemusi skutečnému. Jak aspoň doufám.

    Co jste říkala poloinscenované formě, v jaké vaši hru představilo Divadlo Letí?

    Líbila se mi. Právě pro „jazykový kurz“, jak ji Letí důsledně inscenuje. Čtená forma, která ponechává prostor pro výměny proslovů a rolí, pro náznaky a komentáře, se pro takové pojetí nabízí.

    Felicia Zeller

    se narodila roku 1970 ve Stuttgartu. V roce 1998 absolvovala Filmovou akademii Baden-Württemberg. Jako dramatička získala řadu ocenění a tvůrčích stipedií (Cena Baden-Württemberg pro mladé dramatiky 1993, Stipendium Ilse Langer pro ženské dramatičky 1999, v roce 2001 účast na Autorentheatertage v Thalia Theater Hamburg). V současné době žije v Berlíně.

    Divadelní texty píše už od roku 1990, často na objednávku: Tot im SuperRiesenAquarium – eine Komödie ohne Zukunft (Mrtev v obrovském superakváriu – Komedie bez budoucnosti 1996), Club der Enttäuschten (Klub ztroskotanců 2002), Bier für Frauen (Pivo pro ženy 2003), Deutsches hysterisches Museum (Německé hysterické muzeum 2006). Výrazný úspěch jí přinesla v roce 2008 hra Kaspar Häuser Meer (pod názvem Město moře hoře ji do češtiny přeložila Jitka Jílková), oceněná na divadelní přehlídce Mülheimer Theatertage 2008 Cenou publika. Ve své prozatím poslední hře X-Freunde (X přátel, 2012) se zabývá tématem workoholismu a současně nemožností a neschopností pracovat pod společenským i osobním tlakem, ať už je jím „postižen“ umělec, manažerka nebo kuchař. Přitom ale v žádném případě nepíše realistické či naturalistické „zeitštyky“. Její silně stylizované slovní partitury a monologické textové plochy bývají přirovnávány k divadelní poetice Elfriede Jelinek. Její dramatický svět je podobně abstraktní. Chybí v něm dramatický konflikt, příběh i konkrétní reálné kontakty mezi postavami, je tvořen „pouze“ slovy. Autorka dokonce vzájemnou jevištní interakci mezi svými figurami přímo „zakazuje“.

    Hru Gespräche mit Astronauten (2009), jejíž mannheimská inscenace byla vybrána do soutěže Mülheimer Theatertage 2011, uvádí v překladu Z. Augustové pod názvem Rozhovory s astronauty v režii Natálie Deákové Divadlo Letí.


    Komentáře k článku: Felicia Zeller: Když chcete něco změnit, musíte spoléhat na čas

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,