Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fantomas a manipulace loutkou

    V kulturním prostoru bývalé továrny na anýzový likér Anis Gras v Arcueil, těsně za hranicí Paříže, právě končí poslední představení závěrečného dne prvního ročníku festivalu českého divadla ve Francii Na skok do Prahy. Tři herečky, čtyři herci a režisérka scénické skici hry Panenka z porcelánu po hodině intenzivního „hraní vsedě“ vstávají ze židlí a užívají si závěrečného potlesku zaplněného divadelního sálu, ve kterém bývalo samotné srdce slavné destilérky rodiny Raspail.

    Prostory bývalé továrny na anýzový likér Anis Gras, kde se konal festival Na skok do Prahy FOTO ANIS GRAS

    Podařilo se nám – po pražském festivalu frankofonního divadla Sněz tu žábu – vystavět druhou část divadelního mostu mezi Prahou a Paříží. Teď je na nás ho dál rozvíjet a využívat, říká ředitelka festivalu Linda Dušková do jen pomalu utichajícího aplausu. Pestrá směsice vzájemně se živě bavících dvojic i hloučků promíchaných z českých a francouzských autorů, herců, divadelních profesionálů, Čechů žijících v Paříži či místních diváků dokazuje, že slova o propojování dvou kulturních světů nejsou jen prázdnou proklamací. Jedním z aspektů tohoto prostoru je touha po poznávání nového. Pro mě festival tvoří především všechny ty osobnosti, postavičky, které sem pražský tým přivezl. Vytvořily zde malou populaci, jež sem naprosto zapadla. Diskutovat s autory a režiséry, i přes jazyková omezení, přesně to sem patří, vyzdvihuje význam akce ředitelka zdejšího kulturního prostoru Anis Gras Catherine Leconte.

    Nad pivem a anýzovkou či miskou české bramboračky, kterou za podpory místní kuchařky Ilham uvařila pražská část organizačního týmu, se spontánně rodí plány na další společné projekty. Od využití prostor Anis Gras k rezidencím českých umělců – Leconte dokonce navrhla vytvořit inscenaci přímo pro příští ročník – až po zájem o realizaci jedné z nabízených her ze strany Radia France.

    To, co jsme během festivalového týdne zažili, i předtím při společné přípravě, se řadí mezi příběhy, ze kterých budu ještě dlouho žít a dlouho o nich mluvit, abych jimi náš prostor obohacovala. A to nejen obsahově, ale i ekonomicky. Už teď je jasné, že aktivity festivalu v Anis Gras mi do budoucna poslouží k dalšímu rozvoji tohoto prostoru, má jasno Leconte.

    Hledání společného rytmu

    V úvodu zmíněná scénická skica hry Magdaleny Frydrych Gregorové Panenka z porcelánu, kterou poprvé do francouzštiny přeložil Jacques Joseph, byla jedním z vrcholů festivalu. Když jsem hru poprvé přečetla, nedošlo mi, jak je komplexní, přiznala režisérka Agnès Bourgeois. „Sociální groteska“ z vesnického prostředí kolem dětského domova se jí prý ale rychle dostala pod kůži. Většinou si herce nevybírám a pracuji se svou společností, ale u této hry jsem cítila, že je potřeba obsadit přesné herecké typy. Je skvěle napsaná, řekla na setkání po představení.

    Dlouho ale nemohla najít ten správný klíč k rytmu textu: ke krátkým replikám, nezvyklým pauzám či ke – pro Francouze prý příliš náhlému a rychlému – konci. Až do dnešního večera to vlastně nevycházelo, podotkla Bourgeois, pro niž je právě rytmus představení hlavním nositelem významů inscenace i textu. Hru si tak nechala poslat v češtině, aby s jejím rytmem mohla co nejpřesněji pracovat. Nakonec vše do sebe – i díky přesnému obsazení všech postav a osobnímu nasazení herců – v tu pravou chvíli zapadlo.

    Hra má specifický rytmus i v češtině, natož ji takhle skvěle „trefit“ ve francouzském provedení. Jsem moc spokojená, ocenila uvedení autorka, kterou potěšilo i celkové vyznění scénické skici. U dvou českých zpracování totiž režiséři zvolili buď přímo komický tón, nebo naopak akcentovali jen tragickou a bezútěšnou stránku textu. Ve francouzské interpretaci byl přesně ten nadhled, který bych v inscenaci svého textu chtěla mít, děkovala režisérce při osobním setkání.

    Mathieu Huot jako kyborg poté, co ho účastníci performance Malá úvaha o manipulaci donutili vypít jed FOTO JULINE DARDE GERVAIS

    Hodina českého disentu

    Byť je v Panence z porcelánu také hodně odkazů na českou kulturu, jsou to spíš drobné střípky rodinných konverzací, slovní spojení slýchaná v dětství. To Olga autorky Anny Saavedry (překlad Jean-Gaspard Páleníček), druhý český text, který se na festivalu představil v kompletní podobě, je naopak prošpikovaná českými reáliemi a osobnostmi, jejichž jména leckdy nic neřeknou ani českým divákům – obzvláště narozeným po roce 1989. Disent, Charta 77, Pavel Juráček, underground, festival druhé kultury na Hrádečku, Magor řádící za disharmonických tónů kapely Plastic People, to jsou prostředí, s nimiž jsou hlavní hrdinové hry – leckdy ztrojený Václav Havel často manželku Olgu zastíní i na jevišti – natolik prorostlí, že je otázkou, jestli se jejich příběh dá vůbec přenést do cizí kultury tak, aby se nestal jen popisem konkrétního komunistického skanzenu.

    Znal jsem Václava Havla jako dramatika a věděl jsem, že byl českým prezidentem, příběh vaší země jsem ale vůbec nesledoval, přibližoval seznamování se s hrou – v Česku oceňovanou – režisér Antoine Sarrazin. S orientací v těžkém terénu pomáhaly mladému herci a režisérovi „rychlolekce“ nedávné české historie či scénické poznámky. Hodně prý také čerpal ze své znalosti absurdní dramatiky Samuela Becketta. Je to bláznivý text, ale jednotlivé situace jsou v něm jasně dané, charakterizuje hru Sarrazin, jenž se při jejím zpracování spoléhal hlavně na svou imaginaci. Neznal jsem všechny příběhy těch lidí, ale byl jsem schopný představit si jejich život, dodal. I díky uměřeně civilní Zoé Fauconnet v roli Olgy zůstala inscenace – scénická skica – vtipným a zároveň hluboce lidským portrétem silné ženy slavného muže na pozadí podivné doby.

    Aby se francouzskému publiku mohla představit současná česká dramatika v ještě větším tematickém i žánrovém rozptylu, nechali organizátoři pro festival přeložit ještě úryvky her Ondřeje Novotného (To léto), Kateřiny Rudčenkové (Čas třešňového dýmu) a Davida Košťáka (Lajka).

    Autorskému kolektivu devíti herců Pris dans les phares se povedlo v souborném čtení zachytit specifickou poetiku autora. Nepatetickou revoltu probouzející se ze střízlivých rán Ondřeje Novotného i nostalgické listování albem ženských úzkostí a radostí Rudčenkové, vyzvedl koláž dramaturg a jeden z autorů David Košťák. Herecký a režisérský kolektiv bývalých spolužáků do scénické kompozice mimo jiné zhudebnil píseň z textu Ondřeje Novotného či v originále nazkoušel mnohohlasně (a dojemně) slovenskou lidovku. Košťák si pochvaloval i zpracování části svého vlastního textu: Nakonec se jim podařilo vyslat na oběžnou dráhu i moji Lajku. Raketou, která nebyla hnaná přílišným patosem, ale věčnou zprávou o nespravedlnosti a zradě těch, kteří nemají možnost promluvit za sebe, popsal své dojmy. K pařížskému festivalu dodal: Postaral se mi o zážitek z neznámých her, které ke mně promlouvaly blízce, ač cizím jazykem.

    Jakub Maksymov jako Fantomas se prochází prostory Anis Gras FOTO LINDA DUŠKOVÁ

    O manipulaci, loutkách a Fantomasovi

    Otevřený kulturní prostor Anis Gras poskytl pro první ročník festivalu i dvě týdenní umělecké rezidence. Výtvarnice Barbora Sléhová připravila výstavu s názvem Na skok na místě, ve které zdokumentovala svůj pohled na Paříž – i s vojáky se samopaly korzujícími u nejslavnějších památek. V jedné části jej doplnila o nápadně se Paříži podobající záběry z Prahy, o něž se postarala její sestra, scénografka Tereza Vydarená.

    Český režisér, letošní absolvent DAMU Jakub Maksymov za umělecké spolupráce s francouzským hercem Mathieuem Huotem vytvořil experimentální performanci s imerzivními prvky Malá úvaha o manipulaci. Maksymov v úvodní filmové sekvenci pomocí postavy Fantomase propojil Prahu přímo s bývalou továrnou na anýzovku na předměstí Paříže. Pak už se diváci proměnili v aktéry a ve skupince se postavili za Fantomasův „vynález“, aby společně splnili svou misi – donutit oživeného umělého člověka vypít jed… Delší dobu mě zajímá aplikace herních principů v divadle a tuhle rezidenci jsem vyhodnotil jako skvělou možnost, jak se takovou syntézu médií pokusit rozvinout, přiblížil Maksymov své unikátní technické řešení. V něm účastníci za použití tzv. language masteru pomocí přehrávaných hlasových povelů ovládali herce jako jakéhosi avatara a v přímém přenosu na plátně sledovali záběry z kamery na jeho hrudi. Společně sdílený zážitek řízení živého člověka probouzel v divácích dětskou radost z drobných zlomyslností. V souladu s názvem ovšem také zjistili, že tahle zábavná činnost nemusí být jen nevinná hra… Je to vlastně sociální experiment, komentoval několikrát uvedenou performanci/happening dramatik Košťák.

    Maksymov, původním zaměřením loutkář, s performancí pracoval právě jako s „latentním loutkovým divadlem“. Připomněl, že manipulace herce loutkou byla často tematizována v českém loutkovém divadle během normalizace. Diváci té metafoře tehdy rozuměli. Totalitní společnost byla manipulací prosáklá. A dnes? Najednou se to téma objevuje znovu. Jen už to není jeden systém, ale mnohapatrový komplex systémů, zamýšlel se. Zdá se mi, že tato metafora „vedeného člověka“ není vyčerpaná. Jen čeká na redefinování v novém společensko-kulturním kontextu, komentoval své pojetí Maksymov.

    Jakub vyšel z prostředí loutkového divadla a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že i tento projekt může být považován za loutkářství, přiblížil vzájemnou spolupráci Mathieu Huot. Ale kdo v téhle hře manipuluje kým? Na to neznám odpověď. To je přesně to, co mám rád na performativním umění: umělec může jen nadhazovat otázky, ale hlavním ohniskem je divák, dodává francouzský herec, jenž poprvé ukázal divákům svou tvář až ve chvíli, kdy ho – podle předem daných pokynů – měli zlikvidovat. Nutno podotknout, že každé ze tří uvedení tohoto experimentu mělo jiné vyústění…

    Začátek procesu

    Stejně jako Huot, který se pro roli „kyborga“ s chutí učil číst český text, se vzájemným porozuměním (mnohdy i bez znalosti druhého jazyka) zabývali i čeští a francouzští dramatici v rámci workshopu ČR:FR drama. David Košťák, Magdalena Frydrych Gregoro, Laura Pelerins a Olivia Csiky Trnka se věnovali intuitivnímu překladu básní z – pro ně – neznámé francouzštiny/češtiny či společné tvůrčí práci, ze které vyšly dvojjazyčné poetické pohledy na Anis Gras nebo dva vzájemně se doplňující monology, jež se pro bilingvní diváky slily v – překvapivě fungující – dialog.

    A právě dialog a vzájemné sbližování odlišných světů či přístupů k divadlu a umění vůbec jsou hlavním cílem festivalu Na skok do Prahy, který má díky skvělému přijetí už i termín druhého ročníku – uskuteční se od 26. do 29. září 2019.

    Festival vnímám jako završení první fáze sbližování. Není pro mě koncem, ale začátkem procesu, který má v prostoru Anis Gras svou logiku a který tu chci dlouhodobě rozvíjet. O podobnou iniciativu jsme se tu snažili v různých podobách, ale festival se jako jediný přiblížil vhodné „definitivní“ podobě, má jasno Catherine Leconte, ředitelka unikátního místa otevřeného kultuře Anis Gras.


    Komentáře k článku: Fantomas a manipulace loutkou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,