Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Familiérní očko na kritické punčoše

    Pod havlovským titulkem Vyrozumění informuje Jana Machalická čtenáře Lidových novin ve své pravidelné rubrice kde zase byla, co viděla anebo si přečetla – v konkurenční Mladé frontě Dnes i v Divadelních novinách například. Protože polemických rubrik je jako šafránu, zaplaťpánbu i za Machalické „vyrozumívání“. Za pozornost rozhodně stojí Machalické familiérní sloh, který si zaslouží i delší citaci: Česká televize v rekordním čase pořídila přepis nové prózy Pavla Kohouta Smyčka. Známý spisovatel ve svém umně uštrikovaném příběhu, samozřejmě kromě portrétu hloupoučkého básníka (zvaného soudruhy rudý Mácha), který to vše myslel dobře, stihl ještě, neznámo proč, vsunout epizodu zlého, arogantního řvoucího primitiva – režiséra Emila. A protože se věc tváří jako dokument doby, lze si dosadit jediné jméno – Emila Františka Buriana, tvůrce českého moderního divadla a člověka s mimořádně tragickým osudem. Zde je ovšem dosti amatérsky prezentován režisérem Petrem Kracikem jako odpudivá karikatura. Že by Pavkovi šlápl na kuří oko někdy i Emil?

    Tak samozřejmě: kromě břitké ukázky kritické glosky ad hominem, stihla ještě Machalická, tušíme proč, podsunout čtenářům zlé podezření, že se Pavel Kohout uchyluje k pomstychtivému vyřizování si starých účtů. Machalická, ač není „věc“, může se tvářit sebeušlechtileji jako strážce historické spravedlnosti, ve skutečnosti naplňuje lidové rčení podle sebe soudím tebe. Stačí křestní jméno Emil a její podezíravá fantazie se rozeběhne jako oko na punčoše. Já jsem na místě „řvoucího primitiva“ viděl typizovanou figuru protivného, nikterak statečného režiséra, kterého autenticky sehrál ředitel a režisér libeňského divadla. A že by Burian režíroval zrovna Macbetha? Ale v tom jistě spočívá Kohoutova lstivá rafinovanost, aby zmátl své pronásledovatele v kritické punčoše. Za svou povahu člověk nemůže, ale mám-li sám sklon si s někým vyřizovat účty, není se čím chlubit. To ale Machalické zdá se nedochází, jedině proto může jiné strhávat na svou úroveň a familiérně házet očkem: heleď, Pavko, co si budem povídat, ty máš těch kuřích ok ještě víc než přiznáváš, co, Pavko?


    Komentáře k článku: Familiérní očko na kritické punčoše

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,