Jeskyně zapomenutých snů.">

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Ewan McLaren

FILM Konečně jsem po dlouhé době našel příležitost zajít někam jinam než do divadla. Vše jsme s jedenáctiletým synem zrušili a vydali se spolu do Kina Lucerna na dokumentární film Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů. O tomto filmu jsme totiž mnoho dobrého slyšeli od příbuzných v Kanadě. Nešlo o výjimečný večer jen proto, že bychom se synem byli spolu večer jinde než v divadle nebo doma (Finally, Dad!): tento ryze současný filmový počin Herzoga (ve formátu 3D!) snímá snad nejstarší existující umělecká díla, která lidstvo po svých předcích našlo. Až třicet tisíc let staré nádherné malby všelijakých starodávných zvířat nám vystoupily ze tmy nedávno objevené jeskyně, jež se francouzské ministerstvo kultury rozhodlo narychlo zkoumat, všemožně snímat (aby mohlo někde jinde snad stavět jeho věrnou umělou repliku) a pak navždy uzavřít. Koně Převalského, mamuti, nejroztodivnější buvoli, bizoni, gazely, nosorožci i lvi nám různě před očima proplouvali a vlnili se přes obrysy jeskyně, sugestivně nasvícení Herzogovým štábem, aby pak zase odcházeli zpět do tmy. Pravě hra světla a stínu a chytré využití obrysů stěn, které sloužily pravěkému malíři (nebo malířům) jako zvlněné plátno, zvířata rozpohybovávala a oživovala.

Nejsilnějším momentem pro mně určitě nebyly Herzogovy místy patetické komentáře. Hlavně jsem musel jásat nad samotným faktem, že tito pravěcí umělci dostali příležitost vyslat zprávu o jejich světu a jejich pohledu na něj přibližně třicet tisíc let do budoucnosti. Poznali jsme hlavní témata těchto pravěkých lidí, jejich vzhled a postoj. A také duch, chování a pohyb zvířecích bytostí, které představovaly jejich klíčový zdroj energie a potravy, ale i inspiraci duchovní.

DIVÁCI Při výběru nových inscenačních projektů do divadla Alfred ve dvoře v Praze, ale i do projektu Cesty energie, který děláme s Miroslavem Bambuškem po celé České republice, se snažíme soustředit na místní diváky, jejich zvědavost a potřeby. Ale co divák budoucnosti? Václav Havel sice psal v jednom eseji o kultuře pro první vydání samizdatového Revolver Revue, že tajemství budoucnosti kultury je obrazem samé záhady lidského ducha. Nelze tedy říci, jaká je budoucnost kultury, stejně jako nelze říct, co přesně je lidský duch. Přece si ale myslím, že stejně jako my při studiích nebo znovuinscenování uměleckých děl minulosti, lidé v budoucnosti se budou ptát: jaký byl kontext těchto tvůrců a jaké byly největší události jejich doby? Zní to asi donkichotsky, ale věřím, že se naši diváci i umělci chtějí účastnit počinů, jež vysílají zprávu i do budoucnosti.

KNIHY Poslední dobou stíhám číst zpravidla jen před spaním nebo na cestách. Někdy čtu česky – spíš naučnou nebo vědeckou literaturu – jako třeba od Václava Cílka a Martina Kašíka Nejistý plamen: průvodce ropným světem. Tato kniha českému čtenáři výborně vysvětluje nenahraditelnost tohoto zdroje. Mě například překvapila alarmujícím srovnáním výkonů, které lidská společnost dokáže dosáhnout s energií z ropy a bez ní. Autoři čerpali z mnoha důležitých anglicky napsaných zdrojů a je velká škoda, že není k dispozici více zdrojů v češtině. Já například čerpám z rozsáhlé knihy The Prize: The Epic Quest for Oil, Money and Power (Poklad: Epický hon po naftě, penězích a moci). Je to kniha, za kterou autor Daniel Yergin dostal Pulitzerovou cenu. Já jsem si uvědomil, že Winston Churchill, ale i J. V. Stalin se mohli dostat k moci i díky své znalosti tohoto zdroje. Kniha historičky Alison Fleig Frankové Oil Empire: Visions of Prosperity in Austrian Galicia (Naftové mocnářství: Vize prosperity v Rakouském Haliči) je výborně rešeršované dílo, které pramení m. j. ze zdrojů v polštině, němčině, ukrajinštině a francouzštině. Je to mimořádný přehled dějin obrovitých ropných polí, které minimálně do první světové valky byly klíčovým zdrojem ležícím jen pár set kilometrů od Českých zemí.

Další kniha v angličtině, kterou pravidelně pročítám, je od Newyorčanky Rose Lee Goldberg. Jedná se o obrazovou publikaci Performance: Live Art Since the 60’s (Performance: Živé umění od šedesátých let). Pokouším se díky ní lépe si uvědomit kontext inovativního živého umění, jež se snažím jako umělecký ředitel a produkční podporovat. Je docela vtipné, že jsem v této knize narazil na Tomáše Rullera, protože právě fotky z jeho performance 8.8.88 na Opatově v Praze byly použity v knize Cílka a Kašíka Nejistý plamen, dokonce na jeho obalu. Umění zkrátka propojuje.


Komentáře k článku: Ewan McLaren

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,