Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eva Novotná: Zdají se mi hadi

    Byla nejlepší Gazdinou robou, jakou jsem na jevišti viděl. Drsná, emocionální děvčica, která od života požaduje to, na co si myslí, že má nárok. Sebevědomí nechybí Evě Novotné ani v civilu. Setkali jsme se v době konání festivalu Divadelní svět Brno v klubu Husy na provázku. Mluvila otevřeně, ale současný stav brněnského Národního divadla, kde je v angažmá, rozebírat nechtěla. Musím to tedy říci místo ní: jako divák jsem rád, že vedle projektů typu Zlatého Draka anebo Con amore mohu zajít i na inscenace jako Gazdina roba anebo Elementární částice.

    Odkud pocházíte?

    Z malé vesničky Nenkovice u Kyjova na jižní Moravě, proslulého slováckými slavnostmi.

    To musí být malebný kraj a vy jste jistě plná vzpomínek na kroje a tak, ne?

    Na sobě jsem kroj nikdy neměla, ani nevím proč. A nepiju víno, ani nevím proč. Ale z toho kraje jsem a moc to tam miluju, jezdím se tam dobíjet. Je to pro mě ten opravdový domov. Tradice jsou tradice a na Moravě jsou nejhezčí. Ale to všechno jsem pochopila až nedávno. Když jsem byla malá, kroje mně nic moc neříkaly, spíš jsem běhala po hřišti a lezla na stohy. A taky jsme se sestřenicema obcházely sousedy, převlečené za princezny, a něco jsme vždycky zazpívaly a zatančily a pak dostaly nějakou dobrotu.

    Dětský způsob žebravosti?

    Anebo kulturní program, jak se to vezme. Ale to rozlítané dětství na dědině se mně strašně líbilo. Děcka si vyběhnou z baráku a pak se jen zařve, že je večeře, a všichni se vrátí z hřiště domů. To mně taky dochází až teď, když mám Evičku. Ve městě se musí organizovat i vycházka do parku.

    Vám nikdy nevadilo, že na vesnici si lidi vidí až do talíře?

    Vadilo mně to dřív, že všechny všechno zajímá. Stačilo vystrčit paty do dědiny a hned se ozývalo: A ty jsi čí? A kam jdeš? A kdes byla? Dneska vidím obrovskou výhodu v tom, že si jsou lidi blízko, znají se jako jedna rodina, mohou si pomoci. Vlastně není s ničím problém. V Brně v paneláku je to maličko anonymní.

    Byla jsem letadlo

    Kdy jste si všimla existence literatury, divadla? Kdy přišly první zážitky?

    Začala jsem Čtyřlístkem a Foglarem. Výrazně si pamatuju Johnovo Memento. Na gymplu jsem pak projela Hrabala, to mě fascinovalo. Jednou jsem dostala ze slohové práce pětku, protože jsem se snažila napodobit ta jeho nekončící souvětí. Pak jsem přeskočila na Kafku a musela číst pořád dokola, jak se Řehoř Samsa jednoho rána probudil a zjistil… Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale přišlo mi to hrozně chytrý a přesně to člověk na gymplu potřebuje, když začíná přemýšlet o životě. A pak pořád dokola Mikuláška a Shakespearovy sonety…

    To už byl jen krůček od divadla?

    Na gymplu jsme měli nějaký ochotnický kroužek, ale já si vůbec nepamatuji, jestli jsem v něm hrála…

    Vážně? Jaký potom máte druh paměti? Emocionální, fantazijní? Podléháte třeba dennímu snění?

    To miluju. Když je čas, lehnu si a naprogramuju si spánek a s tím i sen. Ty odpolední sny jsou nejlepší. Mám výkladové slovníky snů. To mě baví. Možná si pamatuju víc snů, než co si mi stalo doopravdy.

    Jak jste se dostala na JAMU si ale pamatujete?

    Možná si více vybavuji, jak jsem se předtím neúspěšně hlásila na DAMU, kam jsem se jela podívat, abych nebyla v Brně úplně za blbou. Dojela jsem do Prahy z těch našich Nenkovic ve vytahaném svetru ze zahrady, na hlavě zapletené culíky a vstoupila na fakultu, kde měli lidi třeba cylindry anebo dlouhé červené šály, hráli na kytaru a překřikovali se, prostě umělci. Před komisí jsem zarecitovala Žáčkovu básničku Slon, zahrála jim mravence a zase jsem odjela. Za měsíc jsem zkoušela JAMU a už mě nepřekvapilo, že tam jsou „divní“ lidé.

    Čím jste okouzlila brněnskou komisi?

    Nevím, možná spontánností. Měli jsme předvést nějakou klauniádu a já jsem s tatínkem strávila týden ve sklepě a z kartonových krabic jsme lepili letadlo. Na přijímačkách jsem si do něj vlezla a běhala po místnosti a cosi křičela, tak že by tím?

    Mám takovou představu, že se „Jamáci“ už v průběhu studia rozhodují, ke kterému z brněnských divadel mají nejblíž. Kam vy jste se chodila dívat?

    Do Husy jsem chodila, do HaDivadla, do 7 a půlky, do Mahenky, u Mrštíků jsem byla tuším jenom dvakrát.

    Jak to tam na vás působilo?

    Právě že nepůsobilo. Trochu mi ten pocit připomněla zrekonstruovaná Reduta – už ve foyer je vyleštěno a studeno, bez chuti a zápachu. U Mrštíků mě trochu vylekala forma děkovačky, skutečná šou. To není nic proti Mrštíkům, je to prostě divadlo tohoto typu, ale jako prostředí mi vyhovovala Mahenka. Nemluvím o inscenacích, ty se mi v té době moc nelíbily, ale přikládám to svému pubertálnímu názoru v té době, že co není avantgardní, to není divadlo. A to jsem vlastně nevěděla, co to znamená avantgardní.

    Přesto jste po škole nastoupila do brněnského Národního…

    Hned ne. Měla jsem sice nabídky mimo Brno, ale zůstala tu a jezdila jsem se zájezdovýma pohádkama. Dobrá zkušenost: pochopila jsem, že nejsem ten typ. Ta poloha komunikace s dětma mně moc nevyhovuje. Jinak mám děti ráda.

    Působíte přísně a děti se vás bojí?

    Možná. V Mahence jsem vlastně nazkoušela dvě pohádky. Sněhovou královnu a na malé scéně s Martinem Čičvákem Tři prasátka, kde jsem hrála zlou Lišku. To jsem byla schopná zvládnout. Pohádková postava, která nemá ráda nikoho. Sněhová královna je studená a Liška Martina Čičváka měla jasnou motivaci: nenávidí prasátka, představení, scénu i děti.

    Cítila jsem se nepostradatelná

    S čím jste v Mahence začínala?

    Dramaturg Miroslav Plešák, který nás měl jako ročník na JAMU, mě vzal na hostování do Brechtova Pana Puntily. Pak jsem dostala roli ve hře Champignolem proti své vůli v režii Zbyňka Srby, bubáka v Kaločově Hamletovi a po Snu noci svatojánské Martina Čičváka, kde jsem hrála Helenu, jsem dostala angažmá. Dostávala jsem krásné role: Ofélie, Frída, Manon, Antigona, Checca…

    Pravděpodobně jsem vás viděl při hostování v Činoherním klubu v Rodinné slavnosti, ale oči jsem měl hlavně pro Juraje Kukuru…

    Tomu rozumím, to já taky.

    Jak se vám v Praze zkoušelo?

    Moc jsem se na to těšila. Že si vyzkouším jiný prostor, potkám jiné herce, budu se dívat, jak se to dělá jinde a jinak. A byla jsem nadšená, jak to tam všechno fungovalo. V našem kolosu trvá přes různá lejstra i týdny, než se dostanu, dejme tomu, k novým botám, v Činoheráku se lidi potkávají, komunikují spolu. A samozřejmě spolupráce s Martinem Čičvákem je vždycky skvělá a nebojím se, že by mě někdy jako herečku nechal se v něčem plácat a nepomohl. Ale i tak jsem v Brně ráda a je pro mě menší problém do Prahy dojíždět na hostování, než se tam stěhovat.

    Nebyla byste první ani poslední brněnská herečka, která by se pokusila v Praze uplatnit. V jakém období jste byla nejctižádostivější?

    Určitě tehdy, kdy mě po Snu noci svatojánském vzali do angažmá v Národním a začali mi dávat krásný role. Strašně mně vylítlo ego a cítila jsem se nepostradatelná. Neměla jsem ještě dítě, vnímala jsem divadlo jako svou opravdovou životní náplň, které jsem ochotna vše obětovat. Nevadily mi ani malé role a měla jsem dobrý pocit, když mě za ně chválili, protože jsem dva měsíce dřela na tom, jak těch pár vět řeknu, jak šlápnu, kam dám ruku. Jenomže se přihodila taková věc, že jsem dostala zápal plic a musela zůstat týden doma v Nenkovicích. Děsila jsem se, co si v divadle beze mě počnou, ale zavolala mi paní Dvořáková, ať jsem v klidu v posteli, že ty moje role není problém přezkoušet. Během hodiny jsem si uvědomila, jak jsem blbá. Jak jsem naivní, když si myslím, že něco patří jenom mně, že jsem nepostradatelná. Dnes nemám takovou potřebu se kamkoli rvát za každou cenu. Teď mám momentálně pauzu, nezkouším, ale zase zkoušejí kolegyně, které nehrály, když jsem hrála já. Je to tak, jak to má být. Jsem ráda za to, že jsem to pochopila.

    Z hereckého světa jsem odposlechl záludnou poznámku: A víš, že on tě nikdo nemá rád?

    Znám tu větu.

    Je vůbec možné se z ní vyléčit podobně, jako když člověk pochopí, že není nepostradatelný?

    Já se z ní léčím tak, že si namlouvám, že mě všichni rádi mají. No, a pokud mě někdo rád nemá, já jeho asi taky ne, takže je to v pohodě. Nemám ráda dusno a takové to šuškání o někom. To potom vzniká atmosféra tajemství. A když je něco jako tajný, tak není jasno. Mám ráda jasno.

    Při takové pauze může herec aspoň získat odstup, trochu si vše srovnat v hlavě, nebo ne? Pouze se stravuje nezaměstnaností?

    To je pravda, i když mně to teda dalo dost práce. Ten náhlý přebytek času. Nevěděla jsem, co se sebou. Zjistila jsem, že spousta práce, kterou jsem měla, mně dala možnost zapomenout sama na sebe a na to, co se kolem mě děje. Najednou jsem měla spoustu času a nevěděla jsem, co dělat. Takže začnete běhat, chodit do posilovny, na masáže, do kina, čtete, jste se svým dítětem… Snažila jsem se vytvořit si program. Opravdu jsem s tím ze začátku bojovala, ale pak to přišlo. To obrovské vystřízlivění. Najednou jsem byla schopná se na to všechno podívat zvenku. Neprožívat divadlo vášnivě jen zevnitř, ale získat jistý odstup. Chodíte na premiéry kolegů, kteří o něčem spolu dva měsíce zaníceně debatovali, věnovali tomu všechnu svou energii a výsledek přitom může být všemu tomu úsilí neúměrný. Pro mě byla poslední sezona v tomto smyslu přínosná, protože bych asi jinak leccos nepoznala a řadu lidí nepochopila.

    Gazdina mi je blízká a nesympatická

    Pojďme k inscenaci Gazdiny roby, která měla velký divácký i kritický ohlas, včetně vaší úzké nominace na Cenu Alfréda Radoka. Co jste si o své postavě myslela ještě před začátkem zkoušek?

    Nemyslela jsem si vůbec nic. Čekala jsem na režiséra – Břetislava Rychlíka, až mi řekne, co si o ní myslí on.

    Takto pokaždé vyčkáváte?

    Samozřejmě, že ne. Ale v tomto případě mě více než postava zajímala osoba režiséra, kterého jsem neznala, nikdy jsem s ním nemluvila, nepracovala. Zajímalo mě, jakým způsobem pracuje, jaký je to člověk. To je myslím důležité. Takže první, co jsem udělala, bylo, že jsem šla do Husy na provázku a po představení popila s herci, kteří Břéťu znají.

    Co jste se dověděla?

    No, to by bylo tak na dva dny. V celku to bylo pozitivní. Myslím pro mě jako herečku. Získala jsem jistotu, že problémy nebudou, že nebudeme sedět na zkušebně a řešit nesmysly. Věděla jsem, že text si upravil režisér sám, takže má vizi a to je dobré. Navíc je to klasika a to je vždycky určitá jistota. I když pokazit se dá samozřejmě všechno. Což se nám samozřejmě nestalo.

    Proč jsem se ptal: mě ta postava Evy rozčiluje už hodně let. Proč jen tak trvá na rozvodu a návratu do vsi, ze které utekla za svou životní láskou?

    Kdyby na tom netrvala, nešlo by o hru, ale o aktovku na malou scénu.

    Pochopitelně. Jak ale vám osobně byla ta postava blízká a sympatická?

    Je mi blízká a nesympatická. Eva je děvčica, která odmítne s Mánkem tancovat, protože ji jeho matka urazila. Mánek praví, ať se na matku vykašle, že půjde s ní, i když ho třeba vydědí. Ale ona že ne – ona si to rozmyslela a raději si vezme toho kulhavýho, škaredýho. Proč to udělala? Nevím. Třeba se jenom špatně vyspala. Důležitá věta je: To vám všetkým urobím! Takže si natruc vezme člověka, kterého nemiluje. Proč? Nevím. Další důležitá věta: Protože chcu! Nesympatická holka, která dělá, co chce, bez ohledu na následky. Když jí někdo nabídne něco, co ona sama chce, řekne NE! Když jí nabídne něco, co nechce, řekne ANO! Proč? Nevím. Ale mám ji ráda jako postavu.

    V Preissové hře je podstatné i téma náboženské nesnášenlivosti, jaká zvláště na malé vsi dokáže vytvořit skleníkové pařeniště konfliktů. Máte s ní nějaké zkušenosti?

    To ne. My to v rodině nemáme. Do kostela nechodíme. Moje babička mě naučila dvě modlitby, protože se mi líbilo, jak to zní. Občas si vezmu Bibli, ale hned se zaseknu u kapitoly, kdy had podá Evě a Adamovi jablko, přijde Bůh a potrestá hada větou, že se bude až do konce života plazit po zemi. A tam já končím, protože nevím, jak vypadal had do té doby.

    Prostě nějaké stromové zvíře.

    Nebo vypadal stejně, jen se plazil výhradně po stromech, nevím. Ale to je hloupý detail. V době takových těch gymnaziálních depresí jsem do kostela chodila strašně ráda, protože jsem měla pocit, že se tam dá vyřešit strašně moc věcí. Jenom si posedět a ticho, šero, zima a klid.

    Existuje přece něco jako herecká víra. Jak se na vás v divadle seshora dívají zemřelí kolegové.

    Na tohle věřím, jenom tomu normálně říkám atmosféra. Je to energie, kterou tady nechali všichni ti skvělí herci a my z toho teď můžeme čerpat. To je cítit.

    Naposledy jsem vás viděl v dramatizaci Houllebecqova románu Elementární částice. To už je hodně provokativní, až militantní bezvěrec. Četla jste jiné jeho knihy?

    Četla a hned jsem přestala. Na mě strašně přeskakujou ty negativní věci, cítím, jak to do mě leze, jak mě to začíná ovlivňovat. Už když sleduji naši inscenaci z portálu – jedna postava je úchyl, druhá taky, prostě nemocní lidé, nikdo neví, co se sebou, co se životem, kam jít, co dělat. A do toho ještě vize, jak se v budoucnu budeme klonovat. To mně nedělá dvakrát nejlíp. Ale je to myslím podařená inscenace.

    Moje realita

    Dáváte tedy přednost vlastním vizím a snům. Jaký máte z poslední doby?

    Poslední dobou se mi pořád zdají hadi, les, houby a voda.

    Nejsou to ti hadi z ráje?

    Tam byl jeden, ne? No, není to příjemný pocit, když sbíráte v lese houby – a je to všechno velice hmatatelné – pak zahlédnete hada a celý prostor kamsi ujíždí a příjemná procházka se mění v něco děsivého.

    Divadelní postavy anebo kolegové do vašich snů nevstupují?

    Málokdy. Ale jeden mě fakt pobavil. Zdálo se mi, že máme oprašovačku Antigony a ocitla jsem se na jevišti s panem Dufkem. Ležel na břiše, měl roztažené ruce a nohy. Nikdy jsem ho v takové poloze neviděla, tak za ním jdu a říkám: Pane Dufek, co tady děláte? Vždyť vy na ten výstup jdete zezadu. Máte normálně přijít a říkat text proroctví toho slepce. A on mi odpověděl: Já na to seru. Vzala jsem ho za jednu ruku, pak za nohu a začala s ním točit po jevišti, jako když děláte s malými dětmi letadlo.

    Zapisujete si sny?

    Ano, mám na ně velký deník. Jeden sen mě přesvědčil, že má smysl pokoušet si je vykládat. Byla jsem těhotná, ale nevěděla o tom. Zkoušeli jsme s Hankou Mikoláškovou Účtování v domě božím. A zdál se mi tehdy sen. Takový krásný čistý obraz: šla jsem po zelené louce a došla ke studni z čisťounkých kamenů. Nahlédla jsem do ní a spatřila ve vodě dva melouny. Měla jsem ten obraz stále před očima, a tak jsem si koupila výkladový slovník snů. Studna byla vyložena jako matka a melouny těhotenství. Šla jsem do lékárny pro test a zjistila jsem, že čekám miminko. Strašně se mi to líbilo. A tak si občas něco vyhledám.

    Máte některé sny až tak pozitivní, že si přejete, aby se vracely?

    Miluju lítací sny. Naposledy asi před týdnem: byla jsem malá a létala nad hřištěm. Nejvíc mě baví ta fáze, kdy se člověk rozeběhne z něčeho vysokého a skočí, i když si není jistý, že si nerozbije hubu, a pak ještě chvíli padá, ale začne tušit, že nespadne a opravdu se mu to těsně před dopadem na zem podaří zvednout a letět.

    Ani divadlo vám podobné povznášející chvíle nepřináší? Nebo pořád zůstáváte oběma nohama na prknech?

    Divadlo vnímám trochu jinak. Když nazkouším postavu a pak ji hraji, mám pocit, že to jsem pořád já, beru jevištní realitu ne jako iluzi, ale jako momentální skutečnost.

    Jako souběžná realita?

    Pro mě to je prostě způsob, jak hrát jakoby opravdově. Nevím, jak to působí navenek, ale pro mě to cesta k pravdivosti je. Neříkám, že se k oné realitě na jevišti dopracuju pokaždé, ale pokud ano, zapomínám, že hraju pro lidi a že mě obklopuje spousta okolností, které dohromady dávají to, čemu se říká divadelní představení. Je to reálné a já se reálně chovám.

    Takže si vaše postava žije vlastním životem?

    Anebo já žiji životem té postavy. Nevím, jak to vlastně je, ale vím, že to pro mě není zaměstnání, ale čas, kdy si odžiju jistou realitu.

    Myslel jsem na ten zvláštní efekt, kdy autor píše příběh a postavy se mu vymknou, protože fikce už získala setrvačnou sílu.

    To se myslím stává i hercům. Je to vidět ve chvíli, kdy herci vypadne text a herec stále mluví a reaguje v intencích své postavy. Protože postava už má navrch nad tím vším a žije sama za sebe. Trochu mám ale problém s režisérskou větou: Tak a teď už je to tvoje!

    Odevzdá vám postavu jako dítě na hlídání – co je na tom špatného?

    Protože to režisér řekne i tehdy, kdy máte chuť si jako to dítě dupnout: ale já jsem chtěla úplně jiný domeček, jinou postýlku a úplně jiný text! Zkrátka dostanu na hlídání i postavy, o kterých stále přemýšlím, proč tak mluví a co to vlastně dělají. Tehdy moc vnitřně spokojená nejsem a to se pozná a poznáte to i na kolezích, kteří to tak mají. Nejčastěji podle očí. Potkáte někoho na scéně a vidíte, že ne. Když se stane, že je mi postava na obtíž, že za ni jenom odříkávám text, tak to není dobré. Pokud se ale inscenace povede, postavu milujete a prožijete si na jevišti svou realitu, pak vám to k životu bohatě stačí. Teda i s platem.

    Břetislav Rychlík: Novotná z Nenkovic

    Je to zázračné a magické. Vlastně nevím, jestli jsem se někdy za Evou Novotnou ohlédl na ulici, než jsem ji uviděl v divadle. Drobná, útlá žena je na jevišti nepřehlédnutelná. Ta velikost a síla. Slyšel jsem kdysi definici interpretace slovácké lidové písničky: Není to chůze s rukama v kapsách. Tak hraje Novotná. Chodí sebezničujícím způsobem nad propastí po ostří nože. Podívejte se dolů a tají se vám dech. To není technikou, to je duší a srdcem. Pro mne je to osudové setkání. Když jsme zkoušeli Gazdinu robu, věděl jsem ve vteřině, že jsem potkal „svoji herečku“, že to není žádné vytváření falešných a simulovaných pseudosituací, jak se někdy předstírá v tom všeobecném provozním herectví. Že nezažívám casnování s umělkyní s hvězdnými manýry, protože ona je hvězdou v tom nejsilnějším slova smyslu. Až mívám strach, že mi před očima shoří nebo se sama pohltí do černé díry. Nezažil jsem s takovou neexaltovanou lehkostí hrát drama, tragické tóny, v takové autenticky uvěřitelné, strhující poloze. Zase jsme u lidové písničky, ta škála možností, harmonizace. Říká se, že česká lidová píseň, jaksi odvozena od německého vlivu, má polovinu akordů než třeba horňácká, kde se míchá asijský rytmus, maďarské vlivy, cikánské, tradice duchovních písní, karpatská kolonizace. Běžte se podívat na její zápas o lásku v Evě Krajčířce, na boj se svědomím, předsudky a morálkou. Je to vážně nad propastí, do které se může zřítit. Talent generace. Nominovaná na Radokovu cenu a dopředu odsouzená nedomyšleným systémem hodnocení k statování pražským kolegyním, neboť kdo z oněch šedesáti, sedmdesáti hlasujících kritiků zvedne zadek a vyrazí se podívat do dalekého Brna. Kdo vyrazil, dal jí hlas!

     

    Představuju si ji v divadle s vyhraněnou dramaturgií, jazykem, vlastní gramatikou, étosem. Byla by ozdobou u Radoka, Krejči, Grossmana. Pitínský ji vždy v Redutě obsazuje. Ona je však, ach, v Mahenově divadle. V Brně. Každý soudný režisér by na ní stavěl repertoár. Celou loňskou sezonu nehrála. Letos opět nic?

     

    Moc si říkat nemusíme, funguje to jinak, netuším jak. Možná už tím, že jsme z jednoho koutu světa, kde se všelijak vařily vlivy, národy a kultury. Ona Moravská Slovenka, venkovanka z Nenkovic u Kyjova. Já venkovan s valašsko horňácko slováckou krví. Nechápu na ní víc věcí, ale je přímá a má tajemství. Musíte ji respektovat. Je ostrá, hrdá, k profesi pokorná. Jednu věc však nikdy nepochopím: proč pije pořád ten hnusný fernet, když její otec pálí tak skvostnou meruňkovici?

     


    Komentáře k článku: Eva Novotná: Zdají se mi hadi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,