Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eva Mahkovic: Jako když pohlížíte do krajiny a přiblížíte detail

    Úvodní večerní produkcí 26. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni byla mezinárodními oceněními ověnčená slovinská inscenace Ilias, v níž režisér Jernej Lorenci osobitým způsobem hudebního, voicebandového a fyzického divadla zpracoval stejnojmenný Homérův epos. Ilias je novátorská i velkolepá, stejně tak klasická jako inspirovaná evropskou divadelní avantgardou, s jemnými odkazy na moderní historii Balkánců, napsala o ní Margareta Sörenson z Mezinárodní asociace divadelních kritiků. Homérův text pro inscenaci upravili a na přípravě se jako hlavní spoluautoři podíleli režisér Jernej Loreci, dramaturgyně Matica Starina a Eva Mahkovic. Z nich do Plzně přijela Eva Mahkovic. Setkali jsme se odpoledne, ještě před večerním představením.

    Proč právě Iliada?

    Iliadu jsme připravovali v sezoně 2014/2015 při příležitosti stého výročí první světové války. Tři lublaňští městští koproducenti, tři velká kulturní střediska – Slovinské národní divadlo, Lublaňské městské divadlo a lublaňské kulturní a kongresové centrum Cankarjev dom –, hledali historické události a díla, jež formovala podobu Evropy. A nakonec se rozhodli adaptovat a jevištně uvést právě toto Homérovo dílo. Režisér Jernej Lorenci je známý tím, že pracuje se starými texty, na jevišti uvedl již zdramatizované části Bible i Tibetské knihy mrtvých, a tak volba padla logicky na něj.

    Byla jeho zpracování Bible a Tibetské knihy mrtvých podobná inscenaci Iliada, jež hostuje v Plzni?

    Jde o inscenace staré čtyři, respektive pět let. S Iliadou mají podobný charakter. Režisérova poetika vykazuje jisté styčné body, které Lorenci stále rozvíjí. Text je v jeho produkcích inspirativním, nikoli nedotknutelným východiskem pro výsledný jevištní tvar. Režisér směřuje vždy k aktivnímu přístupu herce k textu, z něj pak vychází výsledný tvar inscenace.

    Jak jste vybírali inscenované pasáže Homérova textu? Jaký byl hlavní dramaturgický klíč?

    Šlo nám o to, zachytit hlavně dramatické pasáže, jež by ve výsledku ukázaly krutost války jako takové, války, která má vliv na lidské chování a vztahy. Když jsme začali zkoušet, měli jsme třikrát více materiálu, než ve finální verzi zůstalo. Jak jsem ale řekla, hodně se na výsledné podobě spolu s režisérem a námi podíleli herci, kteří výsledek výrazným způsobem ovlivňovali.

    Co na Iliadě nejvíc zaujalo – či překvapilo – vás?

    Především samotný charakter jeho textů, pohled na válečné události Homéra jako autora. Téměř po celou dobu nepopisuje dění dramaticky, jak by to dnes dělal každý autor, ale k událostem přistupuje s odstupem a nadhledem, jakoby z nezúčastněného pohledu. Nahlíží je a zasazuje do obecných historických souvislostí té doby a tehdejší mytologie, vidí je z široké perspektivy. A pak najednou přijdou místa, kdy nabízí pohled zblízka. Detailně, zcela konkrétně a přímo přiblíží nějaký souboj či smrt postavy. Do nejmenších podrobností popíše, jak se meč noří do těla a jak hrdina umírá. Jako když pohlížíte do krajiny a najednou se fotografickou optikou zaměříte na nějaký její detail. Tyto detaily jsme zařadili do druhé části inscenace.

    Jak jste po dramaturgické stránce pracovali s Homérovým textem?

    Vlastní Homérovy texty jsou v první části inscenace v podstatě netknuté. Ve druhé se už svět – i u Homéra – rozpadá. Nechtěli jsme tedy již pouze sledovat vlastní příběh dobytí Tróje s jeho krvavým vyústěním a k textu jsme přistupovali mnohem volněji. Upravovali jsme jej, i ve verších jsme škrtali.

    V první části inscenace jsme se spolehli především na slovo, na zpracování Homérových veršů, zatímco ve druhé jsme jevištní dění stále víc a víc propojovali s dalšími jevištními složkami, nejen s fyzickým jednáním, ale i výtvarným působením a především hudbou tak, aby vznikl působivý celistvý tvar. Velký důraz jsme kladli právě na hudbu, jejíž význam a působení se v průběhu představení neustále stupňuje.

    To byl zhruba základ přístupu k této inscenaci a k Homérovu textu. Do něj pak podstatným způsobem vstupovali herci a také hudebnice…

    Stále mluvíte o technickém přístupu k inscenaci, mě by ale víc zajímal váš myšlenkový, ideový záměr.

    Inscenace by měla zachytit vnitřní charakter války, její projevy, dopady, vše, co s jejími hrůzami souvisí. Pojmout ji jako pevnou a v zásadě nevyhnutelnou situaci naší společnosti a kultury. Válka, ať se k ní stavíme jakkoli, součástí naší historie – a bohužel i současnosti – je.

    Inscenace ukazuje extrémní situace a jednání a analyzuje pocity a jednání ve vyhrocených dobách, v drastických konfliktech. Ukazuje kruté stránky válečných konfliktů, emotivně rozkrývá pocity bolesti a zármutku nad ztrátou blízkého člověka. Představení má vyvolat emoce, jež jsou v takových tragických krutých okamžicích společné všem lidem. Válka, bolest a smrt jako univerzální situace, s nimiž musíme stále počítat.

    Říkala jste, že důležitou roli hraje živě interpretovaná hudba.

    Hudba vznikala podobně jako text. Základní motivy přinesl skladatel Branko Rožman. Z nich jsme pak vycházeli při rozvíjení hudby. V inscenaci vystupuje jeho asistentka Zvezdana Novakovič, harfenistka a zpěvačka, která se specializuje na balkánskou hudbu. Zkoušela s námi, je neustále přítomna na jevišti, má dokonce i herecké akce. Na výslednou podobu inscenace měla velký vliv.

    Zkoušelo se dlouze. Vybrušoval se hudební projev, následnost jednotlivých akcí, jejich propracovanost se zpěvem, fyzickým jednáním a následně i kompaktnost celku. Definitivní podoba hudební části produkce se tak proměňovala a vyvíjela zkoušku od zkoušky. Zvláště ve druhé části, která zobrazuje jednu velkou bitvu. Od celistvých hudebních čísel – byť občas jen krátkých sekvencí – v první části se ve druhé části hudba těsně propojí s hereckým jednáním a mluveným textem v jeden celek. Hudba přebírá kontrolu nad slovním projevem herců, vede je k fyzickým akcím, podtrhuje a emotivně dotváří dramatické situace. Vyjadřuje a divákům zprostředkovává temné a bolestné pocity z války a její děsivé podstaty.

    Tedy Homérova Iliada jako memento dnešních válečných konfliktů a úvah o válkách?

    Možná… Může být… Je to jen na divácích.


    Komentáře k článku: Eva Mahkovic: Jako když pohlížíte do krajiny a přiblížíte detail

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,