Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eva Bergerová a Vojtěch Štěpánek: Komedie je výzva, Strašnice byly šílenství

    Když vám jede tramvaj, můžete se z centra do Strašnického divadla dostat do půl hodinky. Nám štěstí přálo; smogovou mlhou jsme se přebrodili sídlištním parčíkem a stanuli před kulturákem s přilehlou hospodou. Jméno jeho ředitelky nyní znají stovky, ba tisíce divadelníků i jejich diváků: Eva Bergerová. K rozhovoru si přizvala svého mladšího režijního kolegu – Vojtěcha Štěpánka. Naše povídání proběhlo v klidu, stejně jako následná autorizace. Udivila mě jediná poznámka Evy Bergerové na rozloučenou: jestli jsme přijeli autem? K čemu auto, když nás dusí smog, a z centra to je půlhodinka?

    Ve svém projektu píšete, že chcete navazovat na práci současného souboru Divadla Komedie. V čem konkrétně? Věty o práci režiséra s herci nám připadají příliš obecné.

    EB Chytnu vás za slovo – vůbec si nemyslím, že práce s herci je obecná záležitost, naopak je to ta nejkonkrétnější věc. Postavit situaci je na jednu stranu nejjednodušší, a na druhou stranu nejtěžší práce.

    Jedna věc je kontinuální práce na herci jako na člověku a na umělci. A pak je zde práce ve zkušebně, kde získává herec vztah k textu a k režisérovi. Především se soubor musí sehrát, musí stejně myslet. V Komedii vyrostli herci, kteří už s ní budou navždy spjati: ona se do nich otiskla a oni do ní. Jejich naladění probíhalo dlouho, ale dnes z nich vyzařuje ta intimní, intenzivní a naléhavá touha svou energii předávat. Na každé jejich větě to je znát.

    EB Na rozdíl od jiných divadel to nevypadá, že herci něco nazkoušeli, ale jdou na scénu sami za sebe. V tom vidíme výjimečnost souboru Komedie a to je jedna z hodnot, na kterou se budeme snažit navázat.

    Kdo psal váš projekt?

    EB Byli jsme čtyři – já, Vojtěch Štěpánek, Jan Novotný a Markéta Bidlasová Bláhová. Poslední korekci jsem měla já, to ale není podstatné: mezi námi není žádných sporů. S Honzou spolupracujeme šest let, Vojtěch s Honzou již jedenáct. Známe se natolik dobře, že o spoustě věcí nemusíme debatovat.

    A měli jsme dobrou přípravu, protože jsme koncem léta ve stejné sestavě sepisovali čtyřletý grant. Základní otázky jsme si zodpověděli už tehdy.

    Je projekt, který jste podávali do konkurzu o prostor Divadla Komedie, podobný žádosti o čtyřletý grant?

    EB Podobný je mu hodně, ale není totožný. Zásadní rozdíl je v tom, kde budeme hrát. Nyní jsme v budově, která se nachází půl hodiny od centra a nebyla postavena jako divadlo. My jsme si po sedmi letech z ničeho vydupali divadlo. Je jedno, co si o něm kdo myslí. Podstatné je, že jsme z ničeho vytvořili jediné divadlo na Praze 10, která má asi sto deset tisíc obyvatel. A není to žádná stagiona, ale jedná se v podstatě o scénu repertoárového typu.

    Co vás před těmi sedmi osmi lety přimělo k tomu, že jste se rozhodla vybudovat divadlo na zelené louce? Většina režisérů postupuje naprosto obráceně – hostují, pak třeba přijmou angažmá, ale svou pověst si budují. Vy jste na to šla obráceně a s velkým rizikem.

    EB Jako asistentka režiséra nebo externí dramaturgyně jsem pracovala v několika divadlech v Praze, v Ostravě jsem v některých divadlech režírovala. Tam už jsem také jedno divadlo založila: Divadlo Bez střechy, které v poloamatérském provozu funguje dodnes. A poznala jsem, že se do cizích divadel jaksi nevejdu. Takže jsme napsali projekt a založili jsme občanské sdružení. Prvotně jsme hledali vybydlené prostory. To tady ještě neexistovala La Fabrika a MeetFactory. Do cesty nám však přišel tento prostor. Do té doby jsem ve Strašnicích nikdy nebyla, ale přijeli jsme sem a rozhodli se, že to zkusíme. Stará továrna má genius loci, ale kulturní dům se socrealistickým reliéfem, který je zapuštěn do okolních paneláků, naproti parku, ve kterém většina Pražanů nikdy nebyla, to už není výzva, to je spíš šílenství.

    Jak jste tady začínali?

    EB První půlrok jsme neměli téměř žádné peníze. Jediné naše příjmy pocházely z pronájmu restaurace, která sídlí tady v budově. Tým se teprve hledal. Byli jsme skupina lidi, která se navzájem téměř vůbec neznala. Z těch lidí, kteří přišli se mnou, nezůstal nikdo.

    Ještě nám to nedá se nezeptat, proč jste se rozhodla pro divadlo na periférii? Jste natolik šéfovský typ, anebo vám nekonvenovaly poetiky scén, kde jste pracovala?

    Ne, s těmi divadly to nesouvisí. Naopak. Moc jsem se tam naučila, ale bylo třeba jít dál.

    Je vaše ředitelka vůdčí typ?

     Soubor potřebných vlastností jistě má. Dokázala kolem sebe vytvořit tým lidí, kteří s ní rádi spolupracují, protože vidí, že jí jde o něco podstatného. Sám jsem naskočil do rozjíždějícího se vlaku a ihned vycítil atmosféru svobodné tvorby.

    EB Riziko práce na vlastní pěst přináší svobodu i v tom, že se mohu setkávat s lidmi, s kterými chci. Vůbec nejde o šéfování.

    Proměnila se v průběhu let vaše původní vize?

    EB Vždycky nám šlo o divadlo, kde se neřeší povrch situace, ale jde po významu dál. Zajímá mně příčina, ne následek. Jako v buddhismu: hledám příčiny utrpení, následky přece všichni známe. Obrazně řečeno, mě nezajímá, že někdo přepadl benzínovou pumpu, ale proč ji přepadl. Od počátku nás zajímalo činoherní divadlo, které ale dříve mělo větší přesah do fyzického divadla. K tomu bych se jednou ráda vrátila.

    Ve vašem projektu je pasáž, kterou jsme si označili jako Ódu na diváka. Píšete tam, že divák je středem vašeho vesmíru. Jak byste jej charakterizovali?

    EB Vesmír nebo diváka? Pro diváky máme sice dotazníky, ale hlavně s nimi mluvíme po představení v kavárně, ptáme se na jejich dojmy. Pořádáme i besedy, máme divadelní klub Strašnického divadla. Diváci nejsou jen místní a chodí opakovaně, zejména na tituly, které nemohou vidět jinde, třeba na Údolí včel Vladimíra Körnera nebo Golema Gustava Meyrinka. Je pro ně charakterizující, že se zabývají sami sebou, přemýšlejí – co se ve mně děje a proč? Jaký to všechno má smysl?

    Naše divadlo plní diváci, kteří už od nás něco viděli.

    Znamená to, že noví nepřibývají?

    Naopak. Kupříkladu na Testosteron, což je naše první komedie, jsme měli jen dva plakáty – jeden v knihkupectví, druhý na divadle. Ten nám však ukradly holky, protože se jim líbili herci na plakátě. Naše propagace čítá jen Facebook, internetové stránky, Kulturní přehled, a přesto máme vyprodáno. Na zdejší adrese ale přeci jen nemůžeme naplňovat všechny své divadelní sny, musíme je vyvažovat.

    Jaká byla vaše dosavadní dotace?

    EB Magistrát nám dával mezi milionem a půl až dvěma, ministerstvo kultury dvě stě až čtyři sta tisíc, městská část nám přispívá částkou, která se pohybovala kolem milionu. Vedle těchto základních příjmů máme peníze i z pronájmů budovy, pořádáme tu nejrůznější akce, koncerty, dopolední pohádky, hostují u nás i amatérské skupiny. Sami často zkoušíme v noci, protože v podstatě fungujeme jako kulturní dům, ve kterém jsme my až na posledním místě.

    V projektu prohlašujete, že se chcete zaměřit spíše na slovanské divadlo. Je to tak, že se chcete odklonit od studeného, německého divadla k více citlivému a duchovnímu?

    EB Ano, popisujete to správně.

    Ta orientace začala při vašich studiích v Polsku?

    Jsem z otcovy strany napůl Polka. Matka je Slezanka, babička doma mluvila německy. Studia v Polsku už byla jen logickým vyústěním mého směřování. Do Varšavy jsem to měla z Ostravy blíž než do Prahy. Jezdila jsem tam od malička. Ještě zpátky k těm snům. Bohužel ani v Komedii si nebudeme moci dovolit všechno. Psala jsem diplomovou práci o polském dramatikovi a básníkovi, který se jmenuje Juliusz Słowacki. Psal žánr, kterému se dnes říká genezijní drama – například Samuel Zborowski. To je pro mě naprosté zjevení. Hra bohužel není přeložená a vyprávět příběh nejde bez toho, že bych vám vysvětlila psychologicko-historické a náboženské paradigma, ze kterého Słowacki vycházel.

    Vy jste ale z polských her dosud uvedli jen Testosteron a P.R.S.A., a to v posledním roce.

    Dlouho jsme na uvedení polských her čekali. Také jsme chtěli do Polska na zájezd, vymysleli jsme Visegrádský festival, ale nikdy na to nebyly prostředky. Ani na to, aby tady režírovali polští režiséři. Měla jsem režírovat v Polsku. Musela jsem však nabídku odmítnout, protože tady bylo divadlo v rozjezdu a já jsem nemohla odjet.

    Ale proč jste neuvedli žádný zásadnější polský text? Obě hry jsou přece lehčí komedie?

    To souvisí s tím, co jsme už říkali. Jsme na periférii a nemůžeme si zde pouze plnit své divadelní sny, ale musíme také vycházet vstříc divákům.

    O jakém textu jste uvažovali? Je to nějaký z projektu?

    EB Ano, určitě bychom uvedli Gombrowiczovu Pornografii. Naši třídu Tadeusze Słobodzianka bychom pravděpodobně neuvedli. Hru Dva ubohý Rumuni co nemluvěj polsky Masłowské jsme chtěli dělat už dřív. Připravujeme se na ni asi dva roky.

    Je to třeba ona polská stopa, co vás sblížilo s Michalem Langem?

    Ano, polská stopa také, ale těch stop bylo více. Například důraz na onu již zmiňovanou práci režiséra s hercem.

    V projektu stojí, že ostravská Komorní scéna Aréna by měla u vás hostovat a s jejich režiséry hodláte spolupracovat.

    Já pocházím z Ostravy a do Arény jsem chodila ještě, když sídlila v Divadle hudby. S ostravskými divadly jsme chtěli spolupracovat i dříve. Režiséra Ivana Krejčího jsme dokonce uvedli i ve čtyřletém grantu, ale uvažovali jsme ještě o jiném titulu, než je Svatební cesta uvedená v projektu do Komedie. Měla to být hra od Tomáše Vůjtka.

    A v žádosti o grant jste měli i tolik propírané polské režiséry?

    Ne, to byla věc, kterou jsme tady ve Strašnicích odkládali – z finančních i diváckých důvodů. Piotr Tomaszuk nemůže spát na gauči v kanceláři…

    Ještě bychom se jednou chtěli zeptat na hostování Krystiana Lupy. Jak to s ním máte dojednáno?

    Říkala jsem to už i ve třetím kole před komisí. Se dvěma polskými režiséry jsem domluvena na sto procent. Jedná se o Piotra Tomaszuka, zakladatele Teatru Wierszalin a Gabriela Gietzkého. S Krystianem Lupou jsme byli v jednání na základě projektu. Shodou okolností se zná s Gabrielem, protože spolu pracovali, a tak jsem ho oslovovala já i on. Po mediální bouři mi volal jeho agent, že se mu vzniklá situace nelíbí a že máme dementovat zprávu, že jsme domluveni. Ale v projektu je uvedeno, že je titul i režie v jednání. Není tam napsáno, že je to stoprocentní. Domluvit s tímto vytíženým režisérem spolupráci je běh na dlouhou trať, může to trvat i několik let. Nyní jsme tedy v situaci, kdy můžeme jenom překvapit.

    O tom, že by Pražské komorní divadlo mohlo skončit, se ví už několik měsíců. Kdy jste začali uvažovat o podání projektu na prostor Divadla Komedie?

    Zpočátku jsme si spíš říkali, že ho v žádném případě nepodáme, protože to bude mít každý nástupce těžké. Ale jednou jsme si společně sedli a povídali jsme si o této možnosti. Přišla nám jako logické pokračování našeho divadla. Po všem budování, nesnázích, po sedmi letech na okraji jsme do toho chtěli jít. To je přirozený vývoj. Tady bychom pravděpodobně museli do dvou let skončit, protože finanční situace je špatná. Zkoušení po nocích nelze praktikovat donekonečna. Rozhodnutí pro ano padlo i proto, že si myslíme, že máme co nabídnout. Divákům.

     My jsme kolem toho dlouho chodili a přemýšleli jsme si o tom každý sám. Všem nám ale bylo jasné, že bychom tady už dlouho přežívat nemohli.

    Ale v Komedii to také budete mít ze začátku těžké. Minimálně první půlrok nebudete mít z grantů dostatek peněz.

    EB Zatím jsme jen vyhráli výběrové řízení, do konce listopadu by nás měla potvrdit Rada Magistrátu hlavního města Prahy, poté budou známy výsledky grantů. Smlouva by se měla podepisovat až v lednu a my se až po tom všem staneme provozovateli Divadla Komedie.

    Ale co budete dělat, když v grantech nedostanete peníze, které potřebujete?

    EB Po Pražském komorním divadle bude dobíhat grant na rok 2013. Jedna z možností tedy je, že nám přidělí tyto peníze. Rozhodně bych ale popřela jednu fámu – prý jsem před komisí říkala, že jsem schopna provozovat divadlo v Komedii za sedm až osm milionů. Pravděpodobně to někdo popletl, protože máme v rozpočtu na rok 2012 uvedenou částku sedm milionů tři sta třicet tisíc. To je ovšem kalkulace na pět měsíců.

    Přemýšleli jste nad tím, co byste dělali, kdybyste nedostali finance po Pražském komorním divadle? Přenesli byste inscenace, které hrajete tady?

    EB Některé inscenace přenášet budeme určitě. Ale to nesouvisí s financemi. Máme v zásobě více titulů. Nejprve by to mělo být Údolí včel, Oidipus Rex, Murlin Murlo, později např. Julius Caesar. Nebudeme se je snažit přenést všechny najednou, ale čekat na vhodný moment, kdy se objeví potřeba té které inscenace. Všechny se musí přezkoušet, bude třeba vyrobit i nové dekorace a kostýmy, protože prostor Komedie je jiný. Dušan D. Pařízek nám nabídl, že můžeme v Komedii zkoušet už od půlky května. Titul Romeo a Julie, příběh lásky, který je možný uvést pouze za určitých okolností, máme rozezkoušený. A bude dalším z titulů, který nasadíme v Komedii až v momentě, kdy nastanou správné okolnosti.

    Lenka Dombrovská
    Richard Erml


    Komentáře k článku: Eva Bergerová a Vojtěch Štěpánek: Komedie je výzva, Strašnice byly šílenství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,