Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eskapády milostné i nemilostné

    Činoherní klub ve své poslední premiéře uvedl neznámou hru chorvatského autora Miroslava Krleži Léda. Jde o skutečný dramaturgický objev, protože Léda představuje zcela moderní variaci na odvěké téma – vztahy mužů a žen. Své komplikované manželské a mimomanželské propletence zde prožívají dva páry, jejich společný přítel a mladá modelka Léda, která se ovšem objeví až v závěrečné fázi hry.

    Text jako stvořený i se svou retro atmosférou pro režiséra Ladislava Smočka. A přece jiný než právě Smočkem skvěle resuscitovaní Štechové a Štolbové, výrazně grotesknější i mnohem psychologičtější. Na první pohled nezávazná konverzačka s řadou komických situací, ve skutečnosti ale dost pronikavá sonda do lidských vztahů. Nejde jen o to, že se divák může bavit rozdílnými pohledy i reakcemi obou pohlaví. Autor zde především varíruje věčná témata milostné touhy, erotiky, sexu, která nikdy nepřestanou být aktuální. Vlastně se tady převádějí ibsenovské psychologické problémy do jakési nižší, komické roviny, která je na jednu stranu vědomě marginalizuje, aby na druhé ukázala na jejich nezničitelnost. (Budou totiž v nějaké formě platit vždycky, i když už ženy třeba dnes nejsou tak ekonomicky závislé na mužích, jak trpce konstatuje Krležova hrdinka Klára). Samozřejmě neexistují nikdy samy o sobě, ale jejich vedlejším produktem je mnoho dalších momentů – plodí egoismus, závist, žárlivost atd.

    Na celé to milostné hemžení se režisér Ladislav Smoček dívá s chápajícím nadhledem. Hned v úvodu udá tón celé inscenaci obraz Lédy s labutí (ve skutečnosti labuťákem, do něhož se převtělil bůh Zeus, aby získal vytouženou ženskou kořist). Než zmizí a nahradí ho interiér, Léda pobaveně mrkne. Stejně pobaveně předkládá Smoček Krležův erotický mnohoúhelník divákům, touhám a problémům postav se však nevysmívá. Text sice upravuje, ale nepovažuje za nutné ho aktualizovat. I scénografie ho ponechává v lehké stylizaci doby, v níž vznikl (1931). Zároveň jeviště co nejvíc oprošťuje, aby zde vznikl prostor pro milostné hrátky všech zúčastněných. Jen jeden z nich je v dané situaci outsider, velkoprůmyslník Klanfar. Pro jeho ženu Melitu je vlastně pouhou bankou, z níž manželka pohodlně čerpá finance. Tuto epizodní postavu hraje Mojmír Maděrič poněkud ploše, jako by zatím více spoléhal na svůj osvědčený komediální typ. O to bohatší rejstřík všech ženských fines může ale předvést Nela Boudová v roli Melity. Není to tak naivní husička, jak by se na první pohled mohlo zdát. O své velké lásce k malíři Aurelovi a rozhodnutí opustit Klanfara vypráví s lyrickým zápalem ve chvíli, kdy se obléká po souloži s úplně jiným mužem. Také se jeví jako docela dobrá obchodnice, když nabízí Aurelovy obrazy. Sice svou iniciativu napře mylným směrem, ale energie a patřičná rasance jí nechybí. Je to pravá žena, plná emocí, exaltovaná, hysterická, pravý opak intelektulní, racionálnější Kláry. Ve druhé polovině hry, kde z ní autor udělá spíše oběť manipulace, je výkon Boudové méně barevný. Částečně je to dáno tím, že Krleža sám postavu Melity trochu odsunuje do pozadí, ale role pasivní a rezignující ženy herečce také méně sedí. Klára Dany Černé naopak působí mnohem chladněji, její reakce jsou promyšlené, pohled na muže, kteří ji obklopují, ironický a kritický. Ani ona se však nakonec nedokáže ubránit a rozum ji opouští v náručí manželova přítele. Zaběhanému řádu věcí se prostě nedá vyhnout, proto situace Kláry po dokonané nevěře doslova kopíruje situaci Melitinu. Dana Černá podává v Kláře další ze svých skvělých výkonů v Činoherním klubu a její velký dialog s Oliverem Petra Nárožného, který od obou herců projde řadou proměn, není jen ukázkou mistrné konverzace, ale patří k vrcholným místům inscenace vůbec.

    Petr Nárožný jako Oliver, bývalý diplomat a nyní příležitostný kritik umění ve své roli obstarožního dona šajna (do dona Juana má totiž opravdu daleko) exceluje. Znovu a znovu se vrhá do erotických eskapád, i když vzhledem k věku už ho to postelové skotačení trochu zmáhá. Nárožného Oliver je dokonalým manipulátorem, vemlouvavým otcovským tónem dostane každou ženu tam, kam chce. Staví se do role nezištného přítele, který má pro každého pochopení a dokáže zaujatě naslouchat. Představuje však naprostého egoistu, který si chce užívat a nikdy se nijak nevázat. Do jisté míry v tom však spočívá jeho kouzlo, nevypadá totiž vůbec nebezpečně, a tak není těžké mu podlehnout. Nárožný hraje Olivera eruptivně, gesty ovládá jeviště, hlasem pak celé divadlo. Na něm spočívá dynamika inscenace, která se také právě díky němu nikdy nezadrhne. Jeho protějškem je malíř Aurel, který si své mazanice sám povýšil na skutečné umění. Ondřej Vetchý ho hraje zpočátku nenápadně, trochu jako typického nevěrného manžela, kterého postupně prolne s karikaturou nýmanda stravujícího se okázale tvůrčími mukami. V hysterickém záchvatu, který Vetchý stupňuje téměř do nepříčetnosti, však ukáže ješitnost, sebezalíbení a ubohost této postavy v celé její komické monstróznosti. Vytváří tak další vrchol inscenace v jednom z jejích nejgrotesknějších momentů.

    Ladislav Smoček ve svých režiích představuje spojnici se starým dobrým Činoherním klubem. Nedělá to tak, že by vycházel z nějakého konzervativního tradicionalismu, ale naopak s vědomím jiné doby i inovovaných divadelních prostředků navazuje na to nejlepší z minulé slavné éry. Mnohokrát zmiňovaný cit pro lidský živočichopis je pro něj charakteristický, ale stejně jako Léda na nás trochu posměšně z jeviště mrká, že příště zase překvapí něčím nečekaným.


    Komentáře k článku: Eskapády milostné i nemilostné

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,