Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Ermlova Bára Hrzánová: Velký tajem

    Jsou to vůbec memoáry? Nějak mi to slovo na eruptivní živel zvaný Bára Hrzánová ani na autorský koncept, který zvolil její portrétista Richard Erml, nesedí: je příliš akademické a kožené. Máme tedy před sebou – hodně netradiční – monografii?

    I.

    Snad. Ovšem monografii z pera jednoho z posledních básníků mezi kritiky, jehož kritický spár do ryze metaforického způsobu psaní vybrušoval už kdysi autorův přiznaný guru – Sergej Machonin (v knize mnohokrát citovaný – důkazem dospělosti autora ovšem je, že citovaný nikoli nekriticky). Jenže co to je za monografii, když autor vlastně, od první do poslední stránky, píše i o sobě, takže kniha je dokumentem i jeho způsobu myšlení, jeho pohledu na svět? Jádrem, ba páteří knihy je ovšem další žánr – rozsáhlý, bohatě fotografiemi i texty dokumentovaný rozhovor. Je to však běžný rozhovor s populární herečkou, jakých denně čteme na tucty? Myslím, že ani do tohoto šuplíku se kniha nevejde (ač tam zčásti patří tím, že autor tu tiskne i dříve publikované novinové rozhovory). Opět: Co je to ale za rozhovor, když autor hovoří i o sobě, když konfrontuje odpovědi zpovídané osoby se svědectvím třetích osob a s dalšími dokumenty? A aby nám to co nejvíce zkomplikoval, Erml v závěru píše: Musím se přiznat, že jenom kvůli herectví bych tak dlouho Báru nezpovídal. Lákalo mě poznat její duši, která se mimo jiné zhmotňuje na divadle, ve filmu a v muzice. Neobyčejně mě ale zajímalo – to jiné. Tedy – to duchovní, odlišné a „indiánské“. To, čím jeho hrdinka – ač malé postavy – po celý život vyčnívá, trčí nad okolím (ať již svou vášnivou empatií k bezmocným, nebo ještě vášnivějším vzdorem vůči bezpráví – autor ji často přirovnává k psovi obranáři či k Vinnetouovi v sukních). Obě vlastnosti – empatické ochranářství i prudké zavržení – se paradoxně spojily například v kauze Bářina bývalého spolužáka a usvědčeného zloděje Pavla Anděla (před časem jednoho z miláčků obrazovky a z nejužvaněnějších moderátorů v historii televize). Bára se ho na schůzi na DAMU soucitně zastala (sociální případ). Když však viděla, že své zlodějství dodatečně vydává za politickou šikanu, bouchly saze: Když se někdo opije, svlíkne donaha a bude tady běhat po stole a všechno rozbíjet a já ho budu mít ráda, tak to pořád ještě pochopím a obhájím. Tohle ale nikdy. Když s chladnou hlavou vybíráš v šatně kapsy spolužákům, co maj stejně málo prachů… (…) A bác ho, za pár let je z Pavla disident! Pravda je taková, že on těch peněz z kapes kamarádů nakrad tolik, že už nešlo o přestupek, ale o trestnej čin, za kterej by šel normálně sedět. Kdyby aspoň řekl, promiňte mi to, kluci, prosím vás, jestli můžete…

    II.

    Kniha není ani běžným hereckým portrétem, ani běžným rozhovorem s herečkou, je skutečně portrétem její duše. Na čistou, ale nezařaditelnou duši, která v sobě objevuje mužské rysy (anima) a ve svém muži (pevném chlapovi) objevuje animu, která usiluje o vyrovnanou, nulovou karmu, na tak složitou, nezařaditelnou duši jde Erml složitou, nezařaditelnou knihou. Tuto duši (povahu?) charakterizuje originálními metaforami: v jejích častých excesech, vedoucích až k dramatickým odchodům z divadel (od Národního přes Zábradlí až po Jezerku) vidí obranu bezbranného vnitřku před dusivým okolím: vlastně jsi jako takový dikobraz, ten v ohrožení jenom chrastí bodlinami, a když to nepomůže, začne je vystřelovat…

    Vyprávění začíná Erml svou cestou do Příbrami na slavnostní sedmistou reprízu Hrdého Budžese (letos to už bude o stovku víc). Líčí nenásilně a barvitě kolorit události i její aktéry: autorku předlohy Irenu Douskovou, která se s herečkou seznámila za bizarních okolností při venčení psa, kontroverzního režiséra Schmiedta, tvůrce veleúspěšné inscenace, který se paradoxně po několika letech s aktérkami své inscenace rozešel, a dokonce i kritičku Lidových novin, která si právě vůči Budžesovi vypěstovala nenávistnou idiosynkrazii a pronásleduje ji s vytrvalostí honicího psa, zatímco kritičku zase při udělování Cen Thálie pronásleduje zmíněný cholerický režisér. Tato vtipná Ermlova pasáž by mohla být ozdobou jakékoli grotesky, ať už filmové, divadelní, či literární.

    Rozhovor s herečkou vede Erml zpravidla empaticky, kdykoli to jen trochu jde, přidá k jejímu vyprávění svůj odlišný pohled na souběžně prožívané události. Ermlova empatie vůči zpovídané osobě se projevuje rafinovanou strategií: kdykoli se chce něco dozvědět, mlčí (klíčová věta: Nic neříkám, což bývá nejlepší, když se chcete něco dozvědět.).

    I tam, kde tato strategie selže, ve zvlášť citlivých případech, jakým byl rozchod Hrzánové s principálem Divadla Na Jezerce Janem Hrušínským, použije s hereččiným svolením citaci rozhovoru již publikovaného. Nebo jindy (například v případě krize s Petrem Léblem) využije kromě Bářina svědectví (Takovej psychickej tlak bych nepřála nikomu, neustále jsem se cítila trestaná.) i svědectví trvale opěrného a ochranného bodu její existence – muže Radka Holuba. Pak zase nasvítí herečku sluncem jménem Zuzana Navarová, jindy je tím světlem Aneta Langerová, nebo dokonce Jeho Svatost dalajláma. Tato světla bývají ovšem vyvažována stíny (smutný konec Jana Badalce, Racek či celá kapitola Žárlivý Petr Lébl).

    III.

    Jak jsme řekli, autor k hereččině vyprávění dohledává svědectví třetích osob a případně svůj původní názor dodatečně poopraví (kdo z nás kritiků to umí?). Díky tomu ale dokáže poopravit i některé hereččiny utkvělé bludy – jeden z nich z pravěku A studia se týká i mé osoby a byl pro mne šokem, neboť jsem o něm léta neměl tušení. Že totiž herečka si mě pětatřicet let – po mém patnáctiletém působení v Rubínu – zjevně pletla s básníkem a funkcionářem Jaroslavem Čejkou, který jí kdysi v A studiu pozastavil nějaké představení…

    Snad jenom toho „vinnetouování“ by v knize mohlo být míň (zejména na fotkách, ale i v textu – Vinnetou v sukni je v nadpisu i tam, kde je tematicky řeč o něčem úplně jiném (Máj ve Viole). A taky si nemyslím, že by knize uškodil závěrečný soupis rolí, eventuálně rejstřík. Ale to je asi tak všechno, co k ní kritického můžu říct.

    Bára Hrzánová, Richard Erml: Vinnetou naší doby. Velký tajem Báry Hrzánové. Eminent, Praha 2018, 224 s.


    Komentáře k článku: Ermlova Bára Hrzánová: Velký tajem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,