Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Erika Stárková: Život je někdy vostrej a krutej

    Herečka Erika Stárková má od sedmnácti let za sebou už poměrně dlouhou cestu po rozmanitých moravských a českých divadlech, na padesát inscenací a také nominaci na Cenu divadelní kritiky za Maryšu. Dnes se ale na vlastní kůži přesvědčuje, jakou vlnu popularity může herečce přinést, když se objeví ve výrazné roli na televizní obrazovce.

    Small Town Boy Foto Dorota Velek

    Momentálně jste mezi českým národem známá jako transgenderka Dáša ze seriálu Most!. Neobvyklá role… Pokud se narodíte jako žena, bezpochyby to vnímáte jinak než někdo, kdo po ženské identitě bytostně touží a následně si proměnu vyloženě užívá. Byla pro vás takto pojatá role obtížná?

    Nebyla. Mám pocit, že jsem neukázala nic nového, co by mi nebylo vlastní. Vždycky jsem se ráda hýbala, a protože jsem závodně tančila, zdůraznění ženských pohybů mi nedělalo problém. U postavy Dáši bylo třeba nebát se užívat si pobyt ve vlastním těle. Protože trans ženy, které projdou proměnou z muže na ženu a mají konečně vysněné správné tělo, si ho opravdu užívají. Ale spíše ve vnitřním pocitu nežli v touze vystavovat se na odiv. Já jsem se s několika trans ženami setkala a byly to velice křehké, jemné dámy. My jsme Dášu pojali tak, aby bylo zřetelné, že si ráda užívá pohyb v ženském těle. A pro mě to nebylo těžké, když jsem na natáčení byla skoro jediná ženská, všude kolem chlapi. Když dostanete do ruky houbu, pustí vám hudbu a máte umýt auto, tak to jde samo. Takovou příležitost by žádná žena neodmítla, ať herečka, nebo neherečka. Je strašně fajn, když se na vás kouká dvacet lidí ze štábu, jak kroutíte zadkem. Zkrátka legrace!

    Důležitá je ženská intuice

    Co považujete za nejdůležitější ženskou vlastnost? Čím by se se žena měla prezentovat, jaká by měla být?

    Měla by dát na svou intuici. A hlavně být sama sebou, být v sobě, být u sebe. Jít svou vlastní cestou.

    Souvisí to se sebevědomím v kladném slova smyslu?

    Spíše se sebeláskou, sebeúctou. Pokud nemáte sebelásku, tak můžete jít do projektů, kdy je vám jedno, jak s vámi budou zacházet a kudy vás přinutí jít. Padnete třeba do role, kdy si budete trhat vnitřnosti, a výsledek bude k ničemu. Já jsem si dřív neuměla hranice nastavit, ale teď už mám naprosto jasno. Nikdy nepůjdu do něčeho jen proto, že mi někdo poradil.

    Považujete roli Dáši za zásadní ve své kariéře?

    Zásadní určitě, přinejmenším v tom, že jsem se ze dne na den dostala do povědomí lidí jako něco nového, nečekaného. Ale z hlediska profese můžu říci, že jsem předtím – hlavně na divadle – hrála daleko těžší věci. Tady jsem poznala kouzlo filmového průmyslu. Pokud nemáte příležitost něco předvést na plátně nebo obrazovce, jste prostě neznámá bytost. Je to nespravedlivé. V Čechách i na Moravě máme mnoho dobrých divadel, kde jsou kvalitní herci a herečky. Ale pokud nedostanete jednou za život příležitost, která vás z ničeho nic vyšvihne do centra pozornosti diváků, zůstanete trvale anonymní. Pro mě osobně natáčení Mostu znamenalo také odchod z Brna. Vždycky jsem si přála natáčet a bylo jasné, že v Praze je příležitostí víc. Člověk obejde agentury, dostane se do povědomí a už se s ním počítá.

    Proto se tolik herců na volné noze raději zdržuje v Praze, než by hráli dennodenně v divadle na oblasti?

    Možná, ale taková existence má svá pro a proti. Mnohdy se právě na oblasti dostanete k úžasným velkým rolím, které vás posunují dál, a můžete se o sobě dozvědět něco víc.

    V Lidojedech Jaroslava Rudiše v režii Natálie Deákové v Činoherním studiu Ústí n. L. hraje Erika Stárková dosud (na snímku s Jaroslavem Achabem Haidlerem) Foto Tomáš Lumpe

    Z malého města do velkého divadla

    Máte v rodině nějaké divadelní kořeny?

    Jsou tam, tátova maminka hrála ochotnické divadlo a byla učitelkou klavíru. Táta je fantastický zpěvák, a když vezme do ruky kytaru, dokáže uhrát a ubavit společnost. V naší rodině o pobavení ostatních nikdy nebyla nouze.

    Pocházíte z malého města, Žďáru nad Sázavou, ale jako byste se množstvím rozmanitých aktivit na herectví připravovala: tancovala jste, sportovala, hrála na různé nástroje. Takže jste se k divadlu přiblížila přes muziku?

    Neřekla bych. Já jsem byla dosti hyperaktivní tvor, a když to mamka viděla, nasměrovala mě ke sportovním a uměleckým aktivitám, abych tu přebytečnou energii ze sebe dostala. Dělala jsem sportovní aerobik, cvičila, trénovala. Kromě toho jsem chodila do lidové školy umění hrát na piano, na zobcovou, altovou a příčnou flétnu. Když se rozhodovalo, kam dál po základce, bylo jasné, že nejsem tvor, který bude schopen sedět ve škole devět hodin v kuse a studovat matiku a chemii. Takže umění pro mě byla naprosto jasná cesta. Přihlásila jsem se na konzervatoř a uspěla.

    Na konzervatoři jste kromě herectví přičichla k baletu i ke klasickému zpěvu.

    Ano, byla to součást výuky. Co se týká zpěvu, zpívali jsme klasickou italskou školu, která se jmenuje vaccai. Pro operáky je to základ, kdy se učí přesně nasazovat tón a osvojit si práci s dechem. Díky tomu jsem si srovnala hlas.

    Operní zpěv vás nelákal?

    Já si zpívám operu často doma. A je pravda, že jsem asi před půl rokem měla nápad, že bych se přihlásila na operní zpěv. Ale přišly jiné věci.

    Nicméně po škole jste zamířila k činohře, navzdory tomu, že vaším prvním představením byla loutkohra.

    To bylo ještě v době studií, v divadle Radost. Já ovšem nehrála s loutkami, ale v pohádce Tankreda Dorsta Málinka, bobr a král na střeše jsme se spolužačkou z konzervatoře dostaly role slepic a kdákaly jsme.

    Jak došlo na vaše hostování v Národním divadle Brno?

    Tam jsem hrála jako studentka 4. ročníku konzervatoře. Přes casting si mě vybral slovenský režisér Lubomír Vajdička do role Girleen v Osiřelém západu Martina McDonagha. Pak na to navázala další příležitost, Cecilka de Volange v Nebezpečných vztazích, a pár dalších rolí.

    Musím říci, že Mahenka mě hodně naučila. Měla jsem štěstí na režiséry – Čičváka, Amslera, Goldflama, Gombára, Kaloče, Vajdičku. A ještě jsem stihla úžasné herce starší generace, Dufka, Lakomého, paní Janu Hlaváčkovou, která byla i moje pedagožka. Celý soubor mi tehdy přišel ohromný, mohla jsem se o ně opřít a ode všech jsem se učila. To byla pro mě největší škola. Kromě Mahenky jsem hrávala i v Redutě, kterou tehdy vedli Petr Štědroň s Dorou Viceníkovou, kteří tam přinášeli úplně jiný vítr, moderní věci. Takže start jsem měla opravdu dobrý.

    Nejvýraznější postavou pro vás byl asi režisér Marián Amsler.

    Ten mě opravdu dlouho doprovázel. Když jsem odcházela z brněnského Národního divadla, tak mě vzal do HaDivadla, kde byl tehdy uměleckým šéfem. To zas byla úplně jiná cesta, když jsem z velkého jeviště a pozlacených portálů sestoupila na alternativní scénu do sklepa – do malé černé krabice, kde jste úplně blízko divákovi a vyžaduje se od vás až takové filmové herectví. Přišel úplně jiný repertoár, protože Marián Amsler je velký milovník německé dramatiky. Dělali jsme věci, které se hrály v berlínských divadlech, a taky původní hry.

    Takže jste si od počátku vyzkoušela všechny velikosti scény a velmi pestrý repertoár – od klasiky po největší úlety současné dramatiky. Co vás nejvíc baví?

    Mě baví dělat věci, které mě nějak přesahují. Když vám režisér řekne: Hele, tohle znám, tenhle šuplík nevytahuj, zkus něco nového, tak vím, že je to člověk, který umí pracovat s hercem a dokáže vás posunout někam dál. Tohle mám ráda, protože pak mám pocit, že se dostávám i někam dál v životě. Je fajn, když režisér dokáže z herců vytáhnout něco úplně jiného, než byli do té doby zvyklí hrát, nežere žádné karikatury a zkamenělé struktury, které herci deset patnáct let procházely. A pak je jedno, jestli hrajete na velké nebo malé scéně, venku pod hvězdami či na ulici.

    V inscenaci HaDivadla z roku 2013 – A. P. Čechov: Sežereš sám sebe (Platonov) s Martinem Siničákem Foto archiv HaDivadla

    Na cestě za dobrodružstvím

    Pouliční divadlo jste taky vyzkoušela?

    Ano, ale v trochu jiném stylu. S herečkou Táňou Malíkovou jsme dva měsíce cestovaly po Evropě a vydělávaly si zpěvem.

    To mě zajímá. Povídejte.

    Bylo to super. Nejlíp platí Italové, takže si třeba za hodinu vyděláte sto éček. Dokážou ocenit, jsou úžasní posluchači. Dokonce jsme narazily na jednoho majitele trafiky, který nám domlouval kšefty, a tak jsme hrály po restauracích a hospodách. Spaly jsme pořád jen pod širákem, takže ten náš trip byl docela nebezpečný, ale nikdy na něj nezapomenu. Jeden ze zásadních okamžiků mého života.

    To vás napadlo jen tak spontánně bez plánování?

    Ano, Táňa tehdy končila čtvrtý ročník JAMU inscenací v Martě a mě požádali, abych v té věci hostovala. Takže jsem se seznámila s celým ročníkem. Jednou se Táňa zeptala, co budeme dělat v létě, a vymyslela, že si koupíme interrail ticket, na který můžete cestovat dva měsíce volně vlakem po celé Evropě a vystoupit, kdy a kde chcete. Tak jsme si ze dne na den sbalily věci, do malého iPadu jsme si stáhly hudbu, koupily dva mikráky, kamarád, pražský pianista Václav Tobrman, nám půjčil malinkaté kombíčko a vyrazily jsme. Začaly jsme v Rakousku, byly jsme ve Francii, v Paříži, zpívaly na slavném mostě v Benátkách a lodí se dostaly až do Anglie.

    Bez plánování?

    Vždycky večer jsme si vzaly mapu a rozhodly se, kam pojedeme.

    To tedy byla odvaha! Máte jen dobré zkušenosti?

    Bylo to i nebezpečné. Byly jsme dvě mladé, ladné holky, které měly kraťasy pod zadek, martensky a velikánské krosny. Takže jsme vzbuzovaly pozornost pánů, ale já měla od táty obrovskou kudlu, kterou jsem dostala k patnáctinám a kterou bych v případě nějakého problému vytáhla. Nejnebezpečnější bylo spaní v Cannes na malé plážičce. A pak v Bordeaux, kde ve tři hodiny ráno chodila taková zvláštní individua jako člověk s čerstvě podříznutým krkem. Stávalo se, že nás občas odněkud vyhodili, ale ustály jsme to, jen jsme se posunuly kousek dál. Dobrá zkušenost, něco takového už se mi asi nepoštěstí.

    Jaký jste měly repertoár?

    Edith Piaf, Marylin Monroe, Billie Holiday, Aretha Franklin, Marlene Dietrich, nějaká klasika a takový ten gastro jazz. Takový repertoár vám dá velkou školu, navíc když to zpíváte venku.

    Máte dnes svoji kapelu?

    Nenazývala bych to svou kapelou, protože se tam střídáme. Jsou to studenti a absolventi Ježkovy konzervatoře, dáme se vždycky dohromady, abychom zahráli na svatbě nebo na večírku. Hráváme třeba po premiérách většinou cover verze písniček, na které se dá pařit. Nejnověji jsme hráli na Cenách kritiky.

    Vraťme se k divadlu. Jak je vidět, jste dobrodružný typ. Jdete do všeho?

    Teď už bych do všeho nešla, ale dřív jsem po hlavě skákala do nových věcí, protože mě bavilo koketovat s neznámem, s nebezpečím. Dnes už si poměrně pečlivě vybírám a dost věcí odmítám.

    Díky Dáše ze seriálu Most! poznaly Eriku Stárkovou miliony diváků Foto Česká televize – Michaela Buchtová

    Z divadla do baru a zpět k divadlu

    V průběhu velmi krátké doby jste vystřídala značné množství scén, nikde jste nezůstala dlouho – brněnské Národní, HaDivadlo, Činoherní studio Ústí a další.

    Já jsem šla obrácenou cestou než jiní herci. Často začínají jako barmani a pak postupují od malých scén k velkým. Já začínala největší scénou, přešla jsem na malou scénu a potom jsem dělala rok barmanku, když jsem si sbalila kufry a odcestovala ze dne na den z HaDivadla do Prahy. Pochopitelně, nikdo na mě nečekal a nějak jsem se živit musela. Herec Václav Jiráček si tehdy otevřel v Praze v Dejvicích kavárnu Nahoře a Dole a zaměstnal mě.

    Přímo hollywoodský osud!

    Pak přišla nabídka do Činoherního studia Ústí nad Labem, kde jsem poprvé hostovala v Misantropovi, další hostovačky a nabídka na angažmá. Sice jsem tam byla taky jen chviličku, ale dohrávám do dneška – a moc ráda se vracím.

    Na jedné straně vás potkávají postavy z klasického repertoáru jako Maryša, Ismena v Antigoně, Čarodějnice v Macbethovi nebo Celimena v Misantropovi, na druhé straně extrémní charaktery typu Girleen z Osiřelého západu. Jak si vybíráte role?

    Jednoduše – do třech vteřin mě to musí zaujmout, abych jednoznačně řekla jo! Jakmile se začnu nějak kroutit, tak vím, že do toho nepůjdu. Prostě když mi intuice naznačuje, že ne, tak nemá cenu přemýšlet, že to třeba nějak půjde. Musím souhlas cítit celým tělem.

    Jste ve všem takhle rozhodná? Vždycky dáte na svou intuici?

    Samozřejmě, vždyť to je nejlepší a nejzásadnější dar od Boha, který my ženy máme. Protože taková jste vy, vaše podvědomí, které vám říká ano/ne, tohle bude dobré a na tohle pozor. Myslím, že jakýkoli citlivější člověk ví, o čem mluvím.

    Samozřejmě že ve výběru musí hrát určitou roli umělecká hodnota, která je zásadní. Ale není jediným kritériem. Vždycky si přečtu text, a pokud cítím, že je opravdu kvalitní, tak o tom začnu přemýšlet. Hodně důležitý je pro mě tvůrčí tým lidí a samozřejmě režisér, který mě někam dovede. U divadla i u filmu. Tyhle věci při rozhodování vždycky fungují dohromady.

    Stává se vám, že si o roli uděláte představu, ale při procesu zkoušení zjistíte, že jste se mýlila?

    Já už jsem dlouho nic nového nezkoušela. Hraju teď ve čtyřech inscenacích, které jsem si pečlivě vybrala a dělám je s lidmi, které mám ráda, na kterých mi záleží. V Divadle Pod Palmovkou hraju v komedii Pusťte Donnu k maturitě a v Žítkovských bohyních pěvecky doprovázím děj, což je krásná práce; zkusila jsem si tak divadlo z jiné perspektivy. Stejně příjemná byla práce s Natálií Deákovou na Lidojedech v Ústí, tak jako s kluky ve Small Town Boy na Štvanici. Takže mám čtyři nádherné projekty, které mně zůstaly, a radostně se do nich vracím. Je jasné, že v angažmá se vám stane, že hrajete i ve věcech, které vám jdou proti srsti, protože třeba nesouhlasíte s uměleckou hodnotou člověka, který režíruje. Ano, byly i chvíle, kdy jsem brečela, zkoušení pro mě bylo strašně nepříjemné. Ale nedokázala jsem z toho vystoupit, neuměla jsem bouřit nebo položit roli a odejít, protože jsem byla moc mladá. Ale to už dnes neplatí.

    Mnozí herci ale z různých důvodů v angažmá setrvávají, protože je to alespoň nějaká jistota.

    Asi to souvisí se strachem. Ale já podobné strachy nikdy neměla. Chápu, že mnoho lidí zůstane v jednom souboru třeba celý život. Založí ve městě rodinu, své divadlo milují a mají rádi i kolektiv, se kterým spolupracují. Tomu rozumím. Ale být někde, kde vás to bytostně štve, nemá cenu. Protože kolem sebe rozséváte uštěpačné věty a kazíte práci ostatním lidem. I proto jsem ve chvíli, kdy jsem cítila, že se pohár naplnil, z divadel odcházela.

    Neměla jste problém zavřít dveře?

    Ne, neměla. Samozřejmě že ze začátku tam byl nějaký stesk, ale to člověk velmi záhy zpracuje a uvědomí si, že jde novou cestou a je to tak správně.

    I za cenu toho, že najednou nemáte nic jistého?

    Mně to nevadilo, dokonce jsem s tím tak trochu počítala. Při odchodu z Brna jsem nečekala, že mě v Praze budou čekat s otevřenou náručí. Obvolala jsem sice režiséry, se kterými jsem pracovala v HaDivadle, ale zájem z jejich strany nebyl, tak jsem začala makat v baru. A protože do toho baru hodně chodili herci, nepřipadala jsem si vyčleněná, byli pořád kolem mě. Zároveň to pro mě byla doba transformace, kdy jsem šla víc do sebe, protože jsem si na sebe konečně našla čas.

    Není to jediné zaměstnání, které jste si mimo divadlo vyzkoušela, pokud vím. Věnujete se hlídání dětí.

    Od září loňského roku tuhle činnost dělám na plný úvazek. Vždycky jsem k dětem inklinovala, v naší rozvětvené rodině jsem ráda hlídala všechny ty malé sestřenice a bratrance. A tak mi tahle varianta obživy nepřišla špatná.

    Když tady natáčel zahraniční režisér, prý jste mu také dělala au pair.

    Ano, natáčeli tu seriál Carnival Row s Carou Delevingne a Orlandem Bloomem, kterému jsem hrála matku. Měla jsem pár natáčecích dnů, a když režisér sháněl nějakou babysitter, protože měl šestiměsíčního kluka, řekla jsem: Jdu do toho! Protože to je pro mě vynikající možnost, jak si procvičit angličtinu. Nemusela jsem odjíždět do L. A. jako aupairka, žila jsem v Praze a s jeho rodinou mluvila anglicky.

    Je fajn, že všechno berete jako dobrou zkušenost.

    Beru, co přichází. Je to lepší než být zapšklá herečka, která vysedává v obýváku, pije a čeká, až jí někdo zavolá. Já jsem jiná. Nikdy jsem se nelitovala, beru s pokorou, co mi život přináší. A hlídání dětí k tomu patří, protože matkou taky jednou budu.

    Nicméně i přes rozmanité odbočky mimo obor jste do svých pětatřiceti stihla téměř padesát rolí. Co si představit pod vyjádřením, že vás „role někam posunou“?

    Díky roli se v sobě začnete hrabat. Není náhodou, že ke mně vždycky přicházely role, které se mnou v konkrétním životním období nějak souvisely. Ať se to týká osobního života, partnerského, kamarádského, nebo pracovního. Když studujete věci související s rolí, jdete do hloubky do sebe. Každý pracuje s emocemi. Ať chcete, nebo nechcete, tak se vás to nějak dotýká v soukromém životě, je tam propojení.

    Velkou pozornost kritiky získala v roce 2015 provokativní inscenace Maryši v HaDivadle Foto archiv HaDi

    Coolness a jiné divné divadlo

    Kterou roli tedy pro sebe pokládáte za nejdůležitější?

    Nejzásadnější pro mě byl start, Osiřelý západ. Bylo mi osmnáct a najednou jsem hrála na velké scéně. Po hlavě jsem skočila do oceánu. Najednou jsem byla poprvé na největším jevišti světa. Takové pro mě tehdy opravdu bylo, do té doby jsem nic podobného nepoznala. Makala jsem s renomovaným režisérem a pedagogem VŠMU Vajdičkou, stála mezi třemi zásadními chlapy a musela jsem si ustát svoje. Oni už tam byli v angažmá pár let, já byla úplně nezkušená a musela jsem se velmi rychle dostat do pozice profi herečky. Scény pro mě nebyly jednoduché – Girleen se zamiluje do kněze, kterého hrál Vašek Vašák. Měli jsme spolu i intimní scény. A něco takového je pro osmnáctiletou holku strašný náraz. Kontroverzní téma, záplava sprostých slov. Byli diváci, kteří v průběhu představení odcházeli.

    Příliš mnoho úkolů najednou.

    Zvládnout velké jeviště, pokyny režiséra, tři obrovské chlapy, nějak fungovat v kolosu Národního divadla, a přitom si držet svoje nebylo snadné. A navíc jsem tam potkala svou první velkou lásku. Tohle všechno dohromady mě posunulo do jiné kolonky, do jiného života, kdy se z obyčejné studentky na konzervatoři ze dne na den musela stát herečka. Bylo to až závratné a vzniklo velké přátelství mezi námi všemi, včetně režiséra. To jsou pak věci, které vás někam posouvají. A jindy se stane, že dostanete roli, přijde režisér, nějak se dva měsíce zkouší, odehraje se premiéra, představení a jde se zase domů. A člověk cítí, že se vlastně nic nestalo. Ale když vznikne něco, kde je kouzlo, zavede vás to někam dál.

    Začínala jste coolness dramatikou a v HaDivadle jste se naplno ponořila do nových německých her. To taky není pro každého diváka, ale ani pro každého herce.

    Já myslím, že takový problém je speciálně u nás. Kdekoli jinde, v Polsku nebo Německu, berou takové divadlo vstřícněji. Jen my tady pořád děláme vofuky, jsme strašně konzervativní. Když si zajdete do jakéhokoli divadla v Berlíně, tak to do vás herci solí na první dobrou. A diváci se chovají s obrovskou pokorou. Mám pocit, že třeba v Berlíně se diváci chovají k hercům a k divadlu, jako když tady Češi jdou do Rudolfina. Je tam patrná úcta.

    Takže máte ráda provokující divadlo?

    Určitě. Teď mám čerstvou zkušenost z Klatova Fausta na Palmovce. Je to pecka, světové divadlo, ale mnozí diváci asi něco takového neskousnou. Klata se nepáře s ničím. Má tam třeba pětiminutový obraz, kdy herci jen pohybem něco ztvárňují a do toho jde brutální hudba a světlo. Pro mě okamžiky, které mě na divadle zajímají. Nebaví mě dívat se na herce, jak běhají po jevišti a něco deklamují. Mám ráda, když to divadlo s vámi něco dělá, když vás zvedá ze židle, když ve vás probudí touhu po erotičnu, vášeň, když vás rozpláče. Musí to valit! Nemyslím, že to musí být tvrdé, drsné, ale musí tam být život. Protože život není jedna hezká malebná věc, ale je někdy vostrej a krutej.

    Někdy je to opravdová neřízená střela

    Eriku znám skoro deset let, oslovil jsem ji nesměle, jestli by nechtěla odejít z Mahenky k nám do HaDivadla, a ona na to kývla s odhodláním a touhou zkusit něco nového, dělat věci jinak. Stali se z nás nejen kolegové, sousedé na Leitnerce, ale i přátelé. Erika pořád zkouší, hledá, proto je její herecký výraz tak neočekávatelný, překvapivý a pokaždé jiný. Někdy je to opravdová neřízená střela, která na jevišti nemá problém snad s čímkoli. Doteď hraje v naší inscenaci Small Town Boy v Divadle LETÍ. Když můžu, chodím se tam dívat a při její závěrečné písni (Exit music od Radiohead) mi vždycky naskočí husí kůže a naženou se mi slzy do očí. Na podzim spolu budeme zkoušet v Městských divadlech pražských a já se nemůžu dočkat, až se naše cesty znovu protnou.

    Marián Amsler


    Komentáře k článku: Erika Stárková: Život je někdy vostrej a krutej

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,