Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eric Davis alias Red Bastard: Děvka je zábavná aneb Rozesměj mě za 60 vteřin!

    Červená zrůda aneb Red Bastard lákající minulý rok na festival pantomimy Mime Prague ve mně příliš důvěry nevzbuzoval. Stejně jako jeho zkratkovitá videa na Youtube s lidmi zděšeně prchajícími ze sálu. Nicméně tvůrce a protagonista stejnojmenné show Eric Davis působí v osobním kontaktu úplně jinak. Spíše jako francouzský introvert z intelektuálních filmů šedesátých let.

    Eric Davis

    Francouzský introvert z intelektuálních filmů šedesátých let… FOTO ARCHIV

    Kdy jste poprvé přišel na myšlenku vytvořit Red Bastarda?

    Je to už dost dlouho. Byl jsem na workshopu věnovaném buffonům a učitelka pohybu, která jej pořádala, mě vyzvala, abych zparodoval někoho, koho nenávidím. Já si nikoho takového nedovedl představit, a tak řekla, ať zkusím parodovat někoho, koho sice respektuju, ale chci si z něj udělat legraci. Já se chtěl zavděčit, a tak jsem se o to pokusil… a vznikl Red Bastard. Z dnešního hlediska si uvědomuju, že ty okolnosti vlastně svědčily o mém vztahu k autoritám. Snaha vyhovět… a vysmát se jim. Bylo to dávno, tak deset dvanáct let, co jsem si začal s tímto charakterem pohrávat.

    Mohl byste Red Bastarda charakterizovat?

    Někdy říkám, že je to nebezpečně manipulativní komická příšera, která je velmi zvědavá a prokoukne vás skrz naskrz. Chytře předstírá, že je vaším učitelem, a tím se s ním automaticky dostáváte do pozice žáka. A tak vytvářím jako Red Bastard prostředí třídy, které nazývám „školou života“. Speciální je na téhle show to, že se každé představení stává příběhem života přítomných diváků. To oni do ní vkládají své informace odpověďmi na otázky, které jim kladu. Když se mi Red Bastard povede, tak je to perfektně namíchaná směska děvky, fašisty a anarchisty. Děvka je zábavná, fašista se stará o praktické věci a o pořádek a anarchista vytváří příjemný osvobozující chaos.

    Říkal jste, že každé představení se stává příběhem konkrétního publika. Takže se inspirujete publikem?

    Během představení s diváky ne­ustá­le diskutuju, provokuju je, atakuju. A každý z diváků svou reakcí či ne-reakcí do mé show něco přináší, co vyvěrá hluboko z něj. Ukazuje svou otevřenost, stydlivost, to, co je o sobě ochoten sdělit. Je zajímavé, jak se liší publikum nejen v různých zemích, ale i v různých místech stejné země. Nedávno jsem měl turné po Velké Británii – hrál jsem v Edinburghu, v Londýně, na severu země. A v každém místě byla atmosféra naprosto jiná. Někdy jsou lidé nakloněni více se smát a jen se bavit, jinde jsou rozjímavější a možná i upřímnější. Další jen tak zírají. Jiné je to zase v USA a v Kanadě, kde jsou lidé hodně aktivní. Zato v Německu je publikum rezervované, tiché. Mám i nedávnou zkušenost z Austrálie, jak naprosto jinak reagovali diváci v Perthu na západním pobřeží, který je izolován od ostatní civilizace. Nikde jinde jsem nezažil takovou upřímnost a otevřenost. Zato na východě Austrálie byla spíše tendence účastnit se toho všeho, co se v mé show odehrává, jako zábavy. Hodně záleží na kultuře toho kterého národa.

    RED BASTARD TENEMANT

    Red Bastard, perfektně namíchaná směska děvky, fašisty a anarchisty FOTO J. BERNHAUT

    Je zvláštní, jak rádi se lidé nechají manipulovat, nezdá se vám?

    No, někteří se nedají. Já jsem v Praze před pár dny vedl workshop a říkal jsem, jak mě učila moje lektorka, že buffonství je založeno na ostrém, ale vysoce citlivém kriticismu. To znamená, že musíte odhadnout, jaké hodnoty má a vnímá publikum, co na ně bude platit, co je zajímá. Je to podobné jako u parodie a satiry. Pokud diváci neznají předobraz parodovaného, tak je to pochopitelně nezaujme. Taky je třeba správně chytit dynamiku a namíchat správně koktejl směšného, groteskního, zábavního a filosofujícího. Snažím se vždy odhadnout, k čemu publikum směřuje, jaké jsou jeho chutě, na co slyší. Jde o to, aby diváci byli zvědaví, co bude dál, ne vystrašení. Nedávno v Londýně se stalo, že mi po prvních pěti minutách jedna dáma vchrstla do obličeje sklenici vína a odešla. A já jsem vůbec nepochopil proč. Myslím, že si představovala něco, co se ve skutečnosti nedělo a ani dít nemělo. Jinak nevím. Její reakce byla pro mě nepochopitelná a já z toho byl v šoku. Takže je jasné, že si z představení každý odnese zcela jiný zážitek, podle své dosavadní životní zkušenosti, podle toho, čeho se obává a čemu se směje… Proto se pokouším velmi bedlivě poslouchat, co a jak lidé na mé otázky odpovídají, jak reagují.

    Narodil jste se v Kansasu. Ten stát si hodně lidí spojí s dětskou knížkou Čaroděj ze země Oz a s Dorotkou, která pocházela z Kansasu. Byla přenesena z šedivé reality Kansasu do země fantazie. U vás to vidím tak, že tou zemí fantazie je právě divadlo, klaunerie…

    Asi máte v jistém slova smyslu pravdu. Místo, kde jsem se narodil a vyrůstal, je šílený zapadákov. Takové malinké kansaské městečko, ale já se tam strašně rád vracím. Jsou tam fajn lidi a každé místo je mi důvěrně známé. Jsem vděčný za to, že jsem vyrůstal právě tady. Ale v okamžiku, kdy se mi naskytla možnost cestovat, jsem byl šťastný, protože cestování mě nesmírně baví. Teď ho mám ale požehnaně, mám obsazený kalendář na dva roky dopředu, a tak je pro mě čím dál cennější slovo „domov“. Ten pro mě znamenají lidé. Mí přátelé, má rodina, má manželka.

    Říkáte, že jste z malého městečka. Jak vás napadlo, že se stanete umělcem.

    Nikdo v rodině umělcem nebyl. Ale maminka byla velmi kreativní. Byla řemeslně zručná, stále něco vyráběla. Právě ona má velkou zásluhu na tom, kudy jsem se vydal. Naší oblíbenou hrou v mém dětství bylo: Rozesměj mě za 60 vteřin! Nastavili jsme si minutu jako při vaření vajec a vzájemně jsme se rozesmávali. Jedinou podmínkou bylo, že se toho druhého nesmíte dotknout, jinak bylo možné dělat úplně všechno. Já skládal a zpíval „divné“ písničky, které byly inspirované skeči z televizní show Saturday Night Live. Tenhle domácí trénink se mi pak hodil, když jsem začal chodit do divadelního kroužku na střední škole. Zatímco jako malý jsem byl hodně stydlivý a tichý, v té době už jsem byl cosi jako třídní šašek. A zjistil jsem, že mám pro improvizaci přirozený talent.

    Tehdy začala vaše cesta za pro­fe­sio­nál­ním herectvím?

    Měli jsme tam školní soutěž v improvizaci. Někdo řekl téma a my je museli zahrát. Měli jsme pár minut na přípravu, takže nebylo moc času přemýšlet, jen si vzít pár rekvizit a jít do toho. Nicméně jsme se tehdy docela vyblbli. Mám pocit, že to, co dělám dnes v Red Bastardovi, se od našich školních výstupů zas tak moc neliší. Chvilka na přípravu, chvilička na hovor s publikem, čas pro improvizaci, odchod, osvěžení a návrat. A tak pořád dokola…

    Jak se cítíte v tak velkém obleku?

    No, někdy je to trochu únavné, protože se v něm člověk musí pohybovat úplně jinak, než je zvyklý.

    Jak vlastně vznikl?

    Moje učitelka mi řekla, abych si vytvořil kostým, v kterém se budu hýbat legračněji než obvykle. A mě zaujala představa velkého, naddimenzovaného, kyprého těla. Mám-li být úplně přesný, prvotně mě pro ten oblek inspirovala soška Willendorfské venuše.

    Četla jsem, že pro některé lidi je Red Bastard klaunem a pro některé antiklaunem…

    Já si myslím, že jsou chvíle, kdy je v něm více klauna, klaunerie, ale obecně je ta show založena spíše na opaku, tedy na buffonovi, bufonádě, tedy na určitém – konkrétním – typu klauna a klaunství. Většina lidí, když se řekne klaun, si představí někoho naivního, nevinného, ale já cítím, že klaun může občas zabloudit do území méně bezpečného, dobrodružného a tak trochu temného. Když se v historii klaunů vrátíme zpět, tak zjistíme, že v různých epochách a různých kulturách byli prezentováni oběma způsoby. Někdy jako bytosti naivní a nevinné, jindy velmi odvážné, drsné a mocné. V Lecoqově škole v Paříži, kde se zabývají klaunerií, zkoumají podstatu klauna právě z té temnější stránky a na povrch vynášejí jeho horší vlastnosti. Takže vlastně tím se hranice mezi klaunem a buffonem rozostřuje. Jeden z mých učitelů mi říkal, že je nelze stylově přesně rozlišit. Záleží na tom, jaká energie přichází zvnitřku herce. Takže někdy na scéně cítím, že jsem více zranitelný a otevřený, to je ta klaunská energie. Někdy zase jsem více manipulativní a kritický, to je buffonská energie. Mohu tedy volně během každé show podle potřeby a nálady přecházet z jedné energie do druhé, z jednoho typu klaunství do druhého, střídat je. Je třeba, abych byl pružný, flexibilní a neustrnul, protože by pak mé hraní působilo křečovitě.

    Je to jenom role, nebo dáváte do té postavy něco ze sebe, ze své – řekněme – temnější stránky?

    Samozřejmě, že Red Bastard je divadelní postava, ale současně je v něm i něco ze mne. Jinak to ani nejde. Já jsem například v životě až přehnaně diplomatický, na rozdíl od Red Bastarda, který je vůči divákům naprosto přímočarý, drzý. Ale témata, která se v show objevují, jsou i tématy mého života, toho, co právě zažívám, co řeším, jak se cítím, jak se s problémy vyrovnávám.

    Ještě se zeptám na vaši druhou profesi, na učitele klauniády. Krátký workshop se uskutečnil i v rámci vašeho hostování na festivalu Mime Prague.

    Ten workshop byl opravdu hodně krátký, pouhé dva dny. Takže jsme toho moc nestihli. Navíc téma workshopu – buffon – je dosti komplikované. Charakter buffona je složitější než postava klauna. Potřebuje více herecké přípravy a, myslím, že i více zkušeností. Takže jsme se vlastně dotkli jen pár věcí, které považuji za základní a důležité. Za prvé jsem upozornil na to, že charakter buffona je třeba budovat tak, aby byl komplexní. Aby tam nebyl člověk jenom sám za sebe, ale opravdu vytvořil postavu. Teprve pak je možno přejít k parodii, vytvořit si vztah s publikem. A při parodii je třeba, aby lidi věděli, koho či jakou instituci konkrétně parodujete, jinak to nemá smysl. A na workshopu jsme především improvizovali, protože na nic jiného v tak krátké době není čas. Vlastně ani nebylo moc času na to, aby se lidi rozkoukali a odvážili se jít na scénu. Já jim kladl na srdce, že do toho musí jít s nadšením, musí je bavit dělat různá uličnictví, neplechu na scéně. Pokud je to nebaví, tak to pochopitelně nemůže bavit ani diváka. A pak jsem ještě upozorňoval na to, že tělo by současně mělo působit groteskně i krásně. To prohloubí zážitek.

    Je podle vás klaunerie umění, nebo zábava?

    Nemůže to být obojí? Já myslím, že dobrá klaunerie je obojím. Měla by být zábavná, politická, mystická, duchovní, posvátná, nelogická, groteskní, divná – všechno dohromady. Divák by měl mít pocit, že viděl to nejhorší a to nejlepší současně. Je to takový komplikovaný koktejl. Je to stejné jako u divadla. Někdy cítíme, že je to ono, že do sebe všechno dokonale zapadá a funguje to, a jindy se to prostě vleče a je to k nepřečkání. Pro mě je úplně nejúžasnější zážitek, když se všechno propojí. Diváci jsou najednou naprosto zaujatí tou kombinací krásy, groteskna, divnosti a děsu. Doslova se do toho ponoří a vnímají nejen klauna na scéně, ale jsou integrální součástí prostoru, který sdílí současně s herci i diváky. Tou úplně největší odměnou pro mě jako herce je, když mám pocit, že jim při mém představení něco došlo, že procházejí nějakou transformací, proměňují se. To je paráda!


    Komentáře k článku: Eric Davis alias Red Bastard: Děvka je zábavná aneb Rozesměj mě za 60 vteřin!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,