Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eposy a legendy

    Elias Lönnrot se zasloužil Finům o nesmrtelnou Kalevalu. Sestavil z postupně sebraných lidových a ústně tradovaných materiálů s vlastními přiznanými doplňky celostní úctyhodný epos. Nemuseli tedy Finové řešit pravost těch rukopisů. Obsahuje nepřeberně dramatických situací a řadu vedlejších příběhů. Hlavní linie se týká dlouhé severské zimy. V zemi, kde je slunce velkou část roku vzácností, je logické, že je chápáno a cítěno jakožto středobod a podmínka pro existenci přírody a lidí. Každý jeho návrat na nebe je nadějí pro pokračování života. Je tedy právem vzýváno, očekáváno. Tam totiž, kde počátkem května na břehu ještě zamrzlého jezera leží sníh, způsobí vracející se slunce, že na počátku července se na přilehlém poli sklízí šťavnaté, lesklé a sladké jahody. Příroda musí ten krátký čas naplno využít.

    Krofta: Šípková růženka

    Šípková Růženka, Divadlo DRAK Hradec Králové 1976 FOTO ARCHiV DIVADLA DRAK

    Vedení divadla Mukamas z Tampere dlouho usilovalo o spolupráci s Josefem Kroftou, jehož inscenace v Divadle DRAK a jinde ve světě sledovalo. Sehnali prostředky pod podmínkou, že projekt bude odpovídat těm mimořádným prostředkům. Došlo ke schůzce v hradeckém divadle a kolegové vybavili Kroftu rámcovými znalostmi o nejslavnějším finském eposu. Toho se ovšem finští divadelníci chytli jako nejúžasnější možnosti. Nadšení bylo nakažlivé a Josef Krofta mu podlehl a na nápad kývl. Zlomyslní kolegové mu po jejich odjezdu s gustem přinesli české vydání Kalevaly: váha 2‚5 kg, tloušťka knihy osm centimetrů, celkem 814 stran bez poznámek a vysvětlivek. Představa, že se tím bude prokousávat, byla iluzorní. Jenže Krofta si v takových chvílích věděl rady: O čem je ten konflikt, a dejte mi to bez těch vedlejších obezliček, jasně a stručně! Poslouchal, vylučoval to, co ho nebavilo či neinspirovalo, a nakonec pro sebe uzavřel hlavní osu příběhu: Paní z Pohjoly (severní část Finska) ukradne a uvězní slunce. Tři bohatýři se neúspěšně pokouší vykovat nové slunce a pověsit ho na oblohu. Vydají se tedy na sever, aby skutečné slunce vysvobodili. Po vskutku hrdinských činech se jim to podaří, Paní z Pohjoly musí slunce vydat. To je onen moment, kdy se slunce opět vynoří výše nad obzor a život může pokračovat. To je přece jasné! uzavřel Krofta celodenní debatu. A bylo to dáno.

    Ve Finsku ovšem zjistil, že inscenace spadá do období velkého výročí tohoto eposu, které se slaví po celé zemi, a že Kalevalu tu mnozí znají docela podrobně, bez ohledu na věk. V takových chvílích Krofta zapojí celé okolí tím, že se nechce dopustit omylu a zavazuje kolegy, aby sledovali jeho přesuny replik, situací proto, aby se nedopustil svatokrádeže. Výsledek byl úspěšný nikoli ze zdvořilosti k cizinci, který se zabývá národním klenotem, ale z faktu, že místo mnoha slov se Krofta věnoval opisu, metafoře, pod nimiž si každý znalý Fin dosazoval příslušné pasáže. Inscenace byla o boji za návrat slunce. Pochvaly od tamější kritiky byly nejspíše na místě.

    V Kroftovi ale zůstalo cosi nedořečeného. Měl vždy slabost pro eposy, mýty, pověsti a velké, dramatické pohádkové příběhy. Jakmile se s nimi seznámil podrobněji, měl potřebu je dozkoumat, vrátit se k nim, pokud měl pocit čehosi nedořečeného. Měl potřebu se jakoby i pro sebe dovyslovit, co se mu posléze vyjevilo. To byl také případ Kalevaly. Proto vznikla později v Divadle DRAK inscenace Mlýnek z Kalevaly, kde se osou příběhu stal kouzelný mlýnek Sampo. Už to nebyl jen boj o slunce, ale též tvrdá prověrka charakterů hrdinů, jak kdo onen kouzelný mlýnek využije, použije či zneužije.

    Divadelníci z australského Perthu viděli Mlýnek z Kalevaly ve Francii na festivalu a pojali touhu, aby Krofta s Matáskem toto téma inscenovali s nimi a v jejich divadle. Byli tak nadšení a přesvědčiví, že nikoho nic podezřelého nenapadlo. Možná stačilo se podívat na mapu a zjistit zeměpisné šířky a odvodit z takového zjištění, jaké že je v Perthu podnebí. Když Krofta s Matáskem přijeli, bylo vše, včetně scénografie podle výkresů dokonale připraveno. Jen jim bylo divné, že si herci stěžují na vedro a na to, že slunce pálí a pálí a bude hůř. Podle Evropy byl konec podzimu, jenže na jižní polokouli… Záhy pochopili, že tu bude ono vytoužené slunce pálit čím dál víc, že ho tu mnozí spíše nenávidí a že je vnímáno nikoli jako kýžený zdroj života, ale jako mučitel.

    Já je mám nutit, aby vzývali slunce, zoufale prosili, vrať se, když ho mají plné zuby… – volal do Hradce Králové, ale jak mu pomoci na tu dálku bez osobního zážitku? To jste mi nemohli říct, že tu bude vedro? Škoda, že se bolševikovi pořád nedaří poručit větru a dešti, objednal bych si ho a bylo by po starostech.

    Nakonec se celý příběh stal konfliktem hrdinů se zlou Paní Louhi z Pohjoly a slunce bylo v podstatě pouhá záminka pro střet protivníků. A všichni byli spokojeni.

    Po této příhodě Krofta říkal, že mu nikdo nesmí se žádnou legendou přes práh. Takže záhy přišla s dánskými divadelníky na přetřes legenda o Královně Dagmar, dceři Přemysla Otakara I., manželce slavného dánského krále Valdemara Vítězného. A byla z toho společná inscenace Divadla DRAK a Odense Teater. Natočená posléze Českou televizí. Eposy, legendy a pověsti byly pro Kroftu vždy lákavé. Sám už je dnes právem legendou.

    MILOSLAV KLÍMA

    • Autor:
    • Publikováno: 31. března 2015

    Komentáře k článku: Eposy a legendy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,