Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Enrico Frattaroli: Věřím v kriminální rozměr umění

    Enrico Frattaroli (1951) je kontroverzní, svými projekty i samotnou povahou své osobnosti vysoce provokativní, pro mnohé nepřijatelný italský dramatik a režisér. Několik let jsem se snažila dovézt do Prahy jeho inscenaci SADE – Opus contra naturam. Měla hostovat na festivalu …příští vlna/next wave… Festival v pátek začíná opět bez tohoto titulu. Nepodařilo se sehnat u nás ani v Itálii dostatek financí pro tohoto nezávislého tvůrce a jeho projekt. Nabízím s ním tedy aspoň rozhovor, který jsem během našeho setkávání připravila. Nakolik je jeho způsob myšlení nebezpečný, posuďte sami.

    Posledních devět let jste se jako dramatik a divadelní režisér věnoval především markýzi de Sade. Jak vás napadlo zabývat se tímto autorem?

    Začalo to v srpnu 1989, když jsem četl 120 dní Sodomy. První projekt jsem vypracoval v roce 2000, ale k jeho realizaci jsem se dostal až v roce 2002. Od té doby jsem inscenoval pět různých projektů věnovaných výhradně osobnosti a dílu de Sada. Poslední, definitivní – SADE: opus contra naturam – je z roku 2007. Celkem to bylo dvacet let četby, toužebných přání, projektů, realizací… A to ještě není konec. V roce 2009 má práce začala nabývat jiné podoby v závislosti na reálných místech, kde se hrála. Bylo to pokaždé jinde, v různých italských městech, jež měla odvahu jej uvést. Například v Neapoli v rámci festivalu Napoli Festival Teatro Italia či v Padově v divadle Teatri delle Mura.

    Co vás v Sadově díle tak přitahuje?

    De Sade hluboce zasáhl mou fantazii, zaujal mě silou své jasnozřivosti a jasnozřivostí své tvořivé síly. Zásadním propojením tvorby a života, poctivostí myšlení, dovedenou až na hranici myslitelného. Chtěl jsem uvést Sada proto, že je zdánlivě na jevišti nerealizovatelný, protože ukazuje nejtemnější část lidského nitra, tu nejméně přijatelnou, nejvíc nelidskou. Skutečným skandálem v Sadovi není krutost jeho erotiky, ale krutost pravd, jež vyřkl.

    V díle SADE: opus contra naturam se podepisujete a vstupujete na scénu jako „volnomyšlenkářský autor“. Poprvé tak vystupujete ve svém představení i jako herec. Co vás vedlo k tomu, abyste se postavil na scénu?

    Přistupoval jsem k Sadovi jeho vlastním způsobem. Nastudoval jsem obrovské množství literatury (souhrnné dílo i navazující literaturu), studoval jsem s obrovským zanícením bez hmotného a časového omezení a s obrovským nasazením. S přesvědčením, že Sadovo dílo nelze číst s odstupem, ale musí být nazíráno s empatií, člověk se do něj musí vášnivě ponořit, protože to dílo je vášnivé.

    Ale je tu ještě něco. V úvodu ke 120 dnům Sodomy se Sade obrací k laskavému čtenáři a vyzývá jej, aby si posloužil na skvostné hostině o šesti stech chodech, již mu nabízí, aby tam hledal to, co odpovídá jeho vkusu a aby tam zanechal sperma. Jinými slovy, Sade vyzývá čtenáře, aby četl text jako volnomyšlenkář, aby se eroticky zapojil do hry a zapojil při četbě svou fantazii. Právě tento způsob četby je dramatickým principem, na němž je založena má divadelní práce. Jsem autor, poněvadž jsem laskavý čtenář. Tuto roli tedy mohu hrát pouze já. Nemohu ji odmítnout, aniž bych zmařil svou vlastní práci. Tedy není to tak, že jsem uvedl de Sada na scénu, ale de Sade uvedl na scénu mne.

    Po celý svůj život jste vytvářel naprosto originální představení, často vzdálené jak tradičnímu divadlu, tak momentálním směrům. Jak byste definoval své postavení v kontextu italského divadla?

    V eseji, kterou jsem o své desadovské tvorbě napsal pro kanadský časopis L’Annuaire théâtral, v jedné části tvrdím: Má divadelní práce o Sadovi byla možná pouze pod podmínkou, že zůstanu „mimo divadlo”, pevně spjatý s přirozeným rytmem svého pronikání do Sada a Sadova pronikání do mne, zásadně odtržený od prostoru, času a způsobu tvorby a šíření divadla v Itálii. Myslím, že tato věta dokonale vyjadřuje mé postavení jak s ohledem na způsob, jímž dělám divadlo, tak na způsob, jakým jej italské instituce spravují.

    Chcete říct, že jste v Itálii obdobně jako de Sade persona non grata?

    Za prvé, nemám rád pocit, že jsem součástí nějakého kolektivu – ani divadelních spolků, ani politických seskupení, ani divadelních proudů – a to je první důvod toho, že se cítím být „mimo divadlo”. Za druhé, a to je ještě důležitější, rád rozvíjím určitou estetickou pravdu v nejširším a nejhlubším smyslu toho slova, dávám přednost tomu, aby tempo a způsob představení určovalo samo dílo, jež ztvárňuji. To je další způsob, jak stát „mimo divadlo, a tím být uvnitř svého vlastního díla.

    Miluji výzvy. Rád koncipuji divadlo „proti něčemu nebo někomu. Genet říká, že bez zločinu by nebyli umělci, čímž označuje zločin – „odolný materiál – za samu podstatu umění. Tak to je. Nevěřím na revoluce v umění, které znovu nastolují – jako každá revoluce – legálnost a pořádek. Věřím v „kriminální rozměr umění, v neodvolatelně „ilegální umění. Nebo alespoň určité umění.

    Chtěl jsem uvést de Sada proto, že je zdánlivě na jevišti nerealizovatelný, protože ukazuje nejtemnější část lidského nitra, tu nejméně přijatelnou, nejvíc nelidskou
    FOTO ARCHIV ENRICO FRATTAROLI

    Jak sháníte peníze, abyste jako nezávislý umělec mohl realizovat tuto radikální vizi své tvorby?

    Mé postavení v rámci italského divadla je absolutně výlučné i z výrobně-ekonomického hlediska. Myslím, že já a Franco Mazzi, herec, s nímž jsem v roce 1982 založil společnost Compagnia Stravagario, jsme v Itálii skutečně jediní, kteří nejprve získali a potom se dobrovolně vzdali státních subvencí a – navzdory tomu, nebo spíš právě proto – dál děláme divadlo. Své divadlo. Toto odmítnutí, které dnes trvá přes dvacet let, je dáno absolutní neslučitelností byrokratického a uzavřeného způsobu, jímž naše instituce subvencují divadlo. Se zanícenou, výrazně nezávislou a pravidla nesnášející vizí, s jakou pojímám a realizuji své divadlo. Abych mohl produkovat svá díla, dávám dohromady příspěvky z různých zdrojů. Spolupracuji s regionálními institucemi a festivaly, oslovuji mecenáše a sponzory, čas od času nacházím nové partnery a hledám nové systémy. Co nejvíc se opírám o myšlenky, co nejméně o hmotné prostředky.

    Jak jsou na tom jiní italští divadelníci?

    Italští divadelníci tento systém „žebroty“ či řekněme závislosti na institucích nikdy opravdově nenapadli. Jsou zvyklí na svůj zvrhlý vztah s nimi, stěžují si na ně, ale trpí je a současně využívají, aniž by kdy skutečně zpochybnili samotný systém. Být nezávislým umělcem v Itálii je velmi obtížné. Není oč ani o koho se opřít. Naopak. Současně to ale – aspoň mne – velmi osvobozuje. Mé výroky mohou být polemické, ale nemají žádné finanční nároky, spíš jsou výrazem mého odstupu od systému dotací, nebo chcete-li osamocení. Odstup a osamocení – byť nikoho neosvobozují – jsou součástí mé představy o tom, jak dělat divadlo, jak žít.

    Jste nezávislý umělec a nemáte svou divadelní společnost. Jak sháníte herce?

    Mám omezený okruh spolupracovníků, s nimiž pracuji už mnoho let. Franco Mazzi je od počátku mé režisérské dráhy hereckým protagonistou všech mých projektů, jak divadelních, tak rozhlasových. Jemu jsem věnoval inscenaci o Joyceovi, s ním jsem počítal při tragédii Krále Oidipa. Další – například herci Galliano Mariani a Anna Cianca nebo muzikant Enrico Venturini – mě doprovázejí již mnoho let, po celou dobu až dosud jsou součástí mého sadovského putování. Některé projekty je třeba vytvářet v přátelském kruhu, který věří, že dojde do cíle, byť za cenu momentálního rizika nebo obtíží, ať už jakéhokoli druhu.

    Jste především divadelní režisér, ale zabýváte se i vizuálním a akustickým uměním.

    Nikdy jsem neuváděl, že jsem režisér, ale autor. Nepovažuji se za režiséra, animátora či herce, ale za divadelního umělce v plném rozsahu toho termínu. Režie je pro mne pouze jednou z různých funkcí, kterou na sebe beru při stavbě divadelního díla. Při realizaci svých projektů se rád osobně starám o vše: překládám texty, nakreslím si prostor scény, občas i vytvářím samotnou scénografii, píšu texty, jež koncipuji v úzké spolupráci s hudbou, sleduji tvorbu hudebních partů spolu s muzikanty, s nimiž spolupracuji.

    K několika osobnostem se ve svých projektech stále vracíte. Především k Joyceovi, Sofoklovi či de Sadovi. Proč právě k nim?

    Joyceova Odyssea a Finnegans Wake považuji za zjevení skutečného uměleckého díla. V Joyceovi jsem nalezl jasné, až do extrému dovedené vyjádření uměleckého názoru. Prostřednictvím inscenací věnovaných jeho dílu jsem rozvinul základní dimenzi své divadelní poetiky. Sofoklovu Králi Oidipovi, skutečné tragédii, jsem věnoval tři projekty, z nichž druhý a třetí byly celé uvedené ve starořečtině. Býval bych udělal i čtvrtý, kdyby mě nepříliš jasná situace se sponzory, jimž jsem je navrhl, nedonutila – ale jen pro tu chvíli – se ho vzdát. Gigantické postavě markýze de Sade jsem věnoval dvacet let života, četby, přemýšlení a nesmírného zanícení. Zatímco obnovená Joyceova a Sofoklova díla přinášela výsledky, s nimiž jsem byl bez ohledu na dosaženou úroveň i po letech spokojen, pokud jde o Sada, každá práce směřovala k následující, dokud jsem pátým dílem nedosáhl tvaru, jaký jsem měl na mysli a k němuž jsem směřoval.

    Joyceův vnitřní monolog, řecká tragédie a Sadovo heretické osvícenství jsou tři opěrné body, kolem nichž se formovala moje poetika. Trojí dílo, jež velmi intenzivně proniká do hloubky lidského vědomí. Od proměnlivého a lehkého povrchu Joyceova vnitřního monologu přes pozemské hloubky tragického vědomí Oidipa až do pekelných propastí Sadova „lidského nitra. Aniž by kdy mé dílo lidské nitro opustilo. Aniž bych kdy opustil své vlastní nitro.

    V roce 1994 jste s jednou svou inscenací – Ohnivým bubnem Filippa Tommasa Marinettiho – navštívil i Prahu. Ostatně Mabimu, hlavní ženskou představitelku, jsem tehdy hrála…

    Na Ohnivém bubnu se spolupodílel festival Praga Europa a měl premiéru v říjnu roku 1994 v Divadle za branou II. Představení se hrálo v italšině a češtině na památku uvedení této jeho hry ve Stavovském divadle v Praze dne 10. prosince 1922. Poté – v roce padesátého výročí Marinettiho úmrtí – jsme uvedli Ohnivý buben v mnoha italských městech, v New Yorku, Káhiře, Podgorici, ale představení v Divadle za branou II je pro mne nezapomenutelné jedinečnou vřelostí a řekl bych přímo vášní, s níž je publikum přijalo. Má vzpomínka na Prahu v sobě dosud nese atmosféru toho večera. Rád bych zjistil, jak by Praha přijala mého de Sada. Třeba se to ještě podaří.

    Chtěl jsem uvést de Sada proto, že je zdánlivě na jevišti nerealizovatelný, protože ukazuje nejtemnější část lidského nitra, tu nejméně přijatelnou, nejvíc nelidskou
    FOTO ARCHIV ENRICO FRATTAROLI


    Komentáře k článku: Enrico Frattaroli: Věřím v kriminální rozměr umění

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,