Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Návštěva Nové scény, která dává smysl

    Nová scéna Národního divadla je prokletý prostor od samého počátku své existence. Existuje pětatřicet let, mnoho nezapomenutelného nebo aspoň zapamatování hodného se tam ovšem neudálo. Je skoro nemožné, aby v brutalistní budově navržené Karlem Pragerem docházelo k přenosu energie, která by jeviště s hledištěm propojila v jednotu (neboli ve Vyskočilovo být účasten procesu). Úspěšně prostor zmoci je takřka husarský kousek. Ten se letos podařil především Sternenhochovi, což je ovšem opera, z činohry podle mě – a pouze částečně – Plukovníku Švecovi, ale zcela nesporně inscenaci Návštěva podle povídky Emila Hakla.

    David Matásek, Saša Rašilov, Ondřej Pavelka a David Prachař (zleva) na Nové scéně Národního divadla v inscenaci Návštěva podle povídky Emila Hakla FOTO PATRIK BORECKÝ

    Příznačné je, že režisér Jan Frič prostor Nové scény v podstatě dekonstruoval, popřel, zneviditelnil. Ironicky s ním nakládal již v předešlém titulu Zbyhoň!, kdy vnitřní stěny ozdobil tak, že imitovaly sousední „zlatou kapličku“. Ale v Návštěvě se to má radikálně jinak: houf diváků si pár metrů od šaten vyzvedne průvodkyně/moderátorka (Tereza Vilišová) a vede je chodbami provozního a hereckého zázemí do party stanu na jevišti. Po cestě podává výklad, například upozorňuje na týdenní dávku léků jakéhosi Bombura. Ve stanu se u stolků se skromným občerstvením vyjeví, že onen Bombur (David Prachař) právě obdržel cenu a raut je na jeho počest. Ale laureát se moderátorce z rozhovoru vysmeká podivínskými promluvami, a to už se mezi stojícími diváky postupně vynořují jeho kumpáni Mates (David Matásek), Lexa (Ondřej Pavelka) a Páťa-Páťa (Saša Rašilov). Pánové se okázale zdraví, vedou řeči – moderátorce se to úplně vymklo.

    Pyknický, břichatý Bombur mezi mocnými sousty chlebíčků vrší údaje o Černobylu, o hrozícím dopadu asteroidu, upatlanýma rukama hmatá po mobilu a sleduje novinky. Následně dojde na polistopadový vývoj, kágébáky, estébáky, komunisty… Moderátorka raději vyžene diváky ze stanu, na stupínku před ním provede hudební vložku a zase se jde zpět. Uvnitř už je kromě židlí také jeviště v podobě obýváku, kam se po žranici, spočívající v jakoby koncertně provedené animální konzumaci upečené drůbeže, uchýlí kvarteto pánů v letech oddychovat. A řeči pokračují ve výrazně sebereflexivnějším módu – dojde na „život“: na srážky iluzí a reality, na stárnutí. Pozvolna také nastoupí (sebe)reflexe divadla (nápověda za stěnou stanu je v rámci fričovské demytizace „zastřelena“), pánové pochybují o svých karié­rách, až dospějí ke smířenosti dané upracovaností a únavou. Existenciální tragigroteska na druhou, v níž všech pět zmíněných členů činohry ND nalezlo adekvátní výrazové polohy.

    Na konci aktéři odcházejí setmělým hledištěm, mezi vylidněnými řadami pověstně otřesných kožených sedadel. Z východu ze sálu děkují divákům za návštěvu. Ti dost dobře nevědí, zda mají tleskat. Byli svědky – a svým způsobem i aktéry – mluvního obžerství, vypouklých situací a především generační výpovědi chlapů nedlouho před důchodem. Polistopadové dekády absolvovali bez ambic, bez „náležité“ ekonomické výkonnosti, čím dál více také bez iluzí, ale dá se říct, že čestně. Prachař, Matásek, Pavelka a Rašilov nejsou žádní outsideři, na to si tu jen hrají, v Návštěvě se nicméně potkávají s vědomím pomíjivosti – navzdory všemu hédonismu je tu přítomná i těžká dávka melancholie. Autora recenze haklovská melancholie setrvale oslovuje a má zmíněné herce, zejména Prachaře a Rašilova, rád v jejich postranních divadelních „úletech“. I proto považuje Návštěvu, v rámci činoherní produkce na Nové scéně, za šťastný kus.

    Národní divadlo, Praha – Emil Hakl: Návštěva. Dramatizace Emil Hakl, Ilona Smejkalová, Jan Frič, režie Jan Frič, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna a kostýmy Jana Hauskrechtová, hudba Petr Šmíd, světelný design Martin Špetlík. Premiéra 22. listopadu 2018 na Nové scéně ND.


    Komentáře k článku: Návštěva Nové scény, která dává smysl

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,