Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eliška Balzerová: Kdo jednou zklamal, zklame znovu

    S dnešní principálkou Divadla Na Fidlovačce jsem se poznal před lety, kdy jsme spolu seděli v grantové komisi ministerstva kultury. Na rozdíl ode mě byla pokaždé svědomitě připravena, měla věcné připomínky a především smysl pro fair play. K rozhovoru jsme se sešli v její prostě zařízené kanceláři, kde strávila i letošní divadelní prázdniny, aby připravovala další sezonu. Možná osobně dávám přednost jinému divadelnímu žánru, než jaký prezentuje Fidlovačka, mezi divadelníky však jednoznačně upřednostňuji osobnosti rodu Elišky Balzerové.

    Tři holky jako květ

    Eliška Balzerová s Ivou Pazderkovou a Marií Doležalovou v inscenaci Tři holky jako květ (r. Jan Jirků) FOTO TŘI HOLKY JAKO KVĚT

    Už víte, koho budete volit?

    Lehčí otázku na úvod byste neměl? Zatím nejsem rozhodnuta, ale budu hledat na pravici, protože si nejvíce přeji, aby se nám v žádném ohledu nevrátil komunismus. K tomu bych nerada přispěla. Chápu, že nespokojený člověk rád uvěří nejrůznějším slibům o sociálních výhodách a jistotách. Já ale nečtu ani stranické programy, protože ty jsou první, které se po volbách zahodí, když se strany, co by spolu nikdy nemluvily, po volbách jako zázrakem pokaž­dé domluví.

    Česká nátura

    Zaujalo mě, když jste vzpomínala, že v době zakládání Divadla Na Fidlovačce jste si dávali pozor, aby se mezi vámi neobjevili kolegové donašeči…

    Neříkáte to úplně přesně, protože jsme nic takového nevyhlásili, pouze jsme nechtěli spolupracovat s těmi, kteří se s bývalým režimem kamarádili víc, než museli. Já se vždycky ptala talentovaných lidí, kvůli čemu ještě vstupovali do strany. Nejvíc absurdní mi přišla odpověď, že kvůli dětem. Přece právě kvůli nim ne! Takže jsme při zakládání souboru postupovali opatrně, jelikož když určití lidé jednou zklamali, zklamou znovu. Navíc jsem přesvědčena, že v základech Divadla Na Fidlovačce, které bylo v roce 1921 otevřeno k výročí nově vzniklé republiky, je uložen vlastenecký genius loci. A proto jsme si říkali, že když budeme ty ruiny probouzet k životu, tak nejlépe s lidmi, kterým není onen obrozenecký duch cizí.

    Tomu rozumím – proč jste si ale zvolili tu nejobtížnější cestu, copak se v Praze nenabízely zachovalejší divadelní prostory?

    V půlce devadesátých let zase tolik volných prostor nebylo. Hlavní důvod ale vidím v tom, že tradiční, repertoárové divadlo, jaké jsme chtěli dělat, potřebuje velkou scénu a Fidlovačka má třetí největší jeviště v Praze. Za sebou jsme měli nadšený soubor plný síly, což jsme vyzkoušeli na Pražském hradě se Shakespearem: když dokážete obsadit jednu jeho hru, zastoupenou všemi charaktery, můžete si troufnout otevřít divadlo. A ještě k jedné inspiraci se musím přiznat. V té době jsem navštívila londýnské Divadlo Globe, které rekonstruovali podle kreseb malíře, co bydlel za Shakespearových časů naproti divadlu a zachycoval, jak stavba roste. S naší Nadací jsme postupovali obdobně jako v Globu, kde iniciativa také vyšla z řad herců, kteří založili fond a vybírali na opravu peníze. Londýnský Globe pak otevírala královna, u nás to bylo pravda trochu skromnější.

    Mě v Globu kromě tvrdých sedaček zaujal plac pod jevištěm pro stojící diváky.

    Ano, stojící a povzbuzující. To jejich společné vzedmutí vztahu k alžbětinskému divadlu, touha jej obnovit v prapůvodní podobě mě inspirovaly včetně takových detailů, že nás pak při návštěvě divadla zákulisím provázel nikoli někdo z technického personálu, ale mladý představitel Romea. Zkoušeli jsme tento hezký nápad aplikovat i přes léto na Fidlovačce a provázeli naše první diváky opraveným divadlem. Bohužel jsme od toho záhy upustili, protože nenechavé ruce některých návštěvníků nás brzy probudily z prvotního vlasteneckého nadšení. Česká nátura se zkrátka nezapře.

    Nevěsta

    Lukáš Pečenka, Nina Horáková, Barbora Mošnová, Martina Randová, Matěj Kužel a Marie Doležalová v inscenaci Pavla Šimáka Nevěsta FOTO ROMAN ČERNÝ

    Rozhodně. Stačí se podívat, koho volil a koho bude volit, to přece musí souviset s jeho kulturností…

    Nedávno jsem si v denním tisku četla o iniciativě učitelů a ředitelů škol, kteří poslali na ministerstvo školství návrh, aby se na školách začala vyučovat etika. Nevím, jestli uspěli, ale podle mého by divadlo mělo v tomto ohledu hrát důležitou roli, mělo by dětem a mládeži pomáhat v nacházení vzorů. Protože kde je mají brát? U rodičů, kteří se na ulici mezi sebou a před dětmi baví tak vulgárně, že se je stydím poslouchat? Anebo snad mezi politiky, kteří se veřejně urážejí neméně vybraně? Bohužel, vyšší princip mravní tu chybí stále citelněji. Stejně jako kultura ve vztazích, v chování, v mluvě, kultura všeho. Proto například hrajeme Divotvorný hrnec se srozumitelně konturovaným dobrem a zlem, proto jsme s velkým ohlasem uvedli Babičku, která může být vzorem v něčem tak prostém a současně podceňovaném, jako je výchova dětí. A představení přece dokáže diváky emocionálně nabudit, aby to ve svých životech ještě nevzdávali. Tuhle společenskou úlohu u nás divadlo mívalo, dneska občas pochybuji, jestli jsme ještě schopni jako národ se vzpamatovat a pozvednout. Proto je mé rozhodování koho volit složité, protože bych si přála někoho, kdo by o kultuře rozhodoval jako o nezbytné a podstatné součásti našeho života.

    Vy sice stojíte v čele soukromého divadla, současně máte tyto bohulibé, či dnešním slovníkem řečeno – obecně prospěšné úmysly, jak napomáhat kultivaci společnosti. Nebude asi snadné tento rozpor překonávat?

    Ano, byli jsme často nazýváni bulvárním divadlem, v lepším případě divadlem lidovým. Ale dobrým lidovým divadlem jsme vždycky být chtěli. Mimo bulvár stojíme už jen svou polohou, jsme spíše taková off broadwayská scéna, jak říkám, diváci nás musejí hledat mimo centrum, a abychom přilákali jejich pozornost, hrajeme pro ně pochopitelně i lehčí komedie, ale naše dramaturgie vždycky kladla důraz především na klasický repertoár. To jenom na okraj k tomu rozporu, jak říkáte. Náš stát má jednu z největších daňových zátěží v Evropě, která se stále stupňuje. Když jsem divadlo přebírala, snížili nám grant ještě o deset procent, což je dost peněz. Kdybychom měli být soukromé divadlo se vším všudy, musela by vstupenka stát kolem tisícovky, abychom zaplatili herecký soubor a technický personál, nájemné budovy a veškeré služby, jaké takto velké divadlo potřebuje. A na takovou výši vstupenky u nás není kupní síla. Přitom nemůžeme cenou lístků, ale ani možnostmi propagace konkurovat divadlům, které jako příspěvkové organizace dostávají daleko vyšší příspěvek ze státního rozpočtu. Každou sezonu dojíždíme na hraně našich možností.

    Myslíte, že kdybyste přes divadelní prázdniny propustila personál, tak jako to v nouzi dělají ředitelé škol s učitelským sborem, že by se rozutekl?

    Ano, už by nemuseli přijít. Jsou to odborníci, specialisté, od zvukaře, osvětlovače, až po garderobiéry a rekvizitáře, našli by si místo jinde, nebo se nechali najmout do nějakých projektů. Bohužel se naše kulturní politika stále nemůže rozhodnout, jestli chceme udržovat tradiční rakousko-německý model kamenných divadel se stálými ansámbly, anebo jej po americkém způsobu rozvolnit a věnovat se jednotlivým projektům. Z mého pohledu je velmi důležité, aby soubor pracoval kontinuálně, protože jen tak se může dojít k výsledkům, k souhře divadelního souboru. Zahrát třeba brilantní anglickou konverzačku se při nějakém nahodilém projektu nenaučíte.

    Babička

    Eliška Balzerová s Danielem Rousem v inscenaci Babička (r. Jan Jirků) FOTO ROMAN ČERNÝ

    Ani v agenturní zájezdovce, řekl bych. O narovnání podmínek mezi různými typy divadel se už mluví hodně dlouho…

    A skutek, čili systémové řešení, utek. Problém nerovnosti podmínek mezi různými typy divadel se řeší už mnoho let. Nikomu se do razantního řešení nechce, protože by bylo značně nepopulární. Sama jsem u několika takových jednání byla přítomna, a dohoda nebyla možná. Vždycky bude někdo nespokojen, každé divadlo má specifické požadavky a jiné nároky. Ministerstvo kultury, které by k řešení mohlo přispět, je neustále obsazováno provizorně mnohdy nekompetentním ministrem. Ještě bych zmínila jinou nepopulární skutečnost, která se týká divadelní kritiky. Jednou jsem slyšela mluvit pana režiséra Helgeho. Říkal, že slavná filmová vlna šedesátých let nevznikla jenom díky talentu těch mladých, mnohdy nezkušených tvůrců, ale i zásluhou odborné kritiky, která je oceňovala, motivovala a dodávala odvahu. Nám kritika dvakrát nepomáhá, i když novináře opakovaně zveme, za patnáct let naší činnosti se mnozí z nich nikdy nepřišli do našeho divadla ani podívat, ale přesto na něj mají jasný názor.

    Skvostný tyjátr

    Vy cestujete ráda a hodně. Navštěvujete anglosaské, ale i skandinávské země. Hlavně ty nám sociální demokracie dává za příklad sociálně úspěšného státu…

    Tuším, že míříte zpátky k volbám, já vám ale povím něco jiného. Když jsme k nám pozvali Bengta Ahlforse, finsko-švédského autora, na českou premiéru jeho hry Poslední doutník, samozřejmě bez povšimnutí odborné kritiky, která měla šanci se ho zeptat, ptali jsme se tedy sami. Kupříkladu proč k nám ze současné severské kultury moc dobrých her nepřichází. Co byste chtěli od země, která žije v nirváně, v poklidu a bezpečí, tam konflikty nevznikají, drama se nerodí, říkal Ahlfors, který ač Fin, píše švédsky, protože mu švédština přijde dramatičtější i zábavnější. Takže ona sociální pohoda, kterou závidíme, je i takto dvousečná. Naproti tomu ve střední Evropě se to vždycky vařilo a dramat vzniká dost. Jako velká čtenářka sleduji, co se objevilo autorů a autorek. Je to dáno i tím, že od obrozeneckých časů společnost na divadlo velmi slyšela. To jenom politici jsou tak krátkozrací, že jej podceňují a svým nezájmem se jej snaží zahubit.

    Občas si i politici divadelníků povšimnou – třeba když vyjdou do ulic, podávají hromadné výpovědi, anebo když se sami politici stanou terčem satiry. Jak vy se díváte na oživení politické satiry?

    Vůbec se tomu nedivím, vždyť politika a její aktéři jsou tak vděčný tyjátr, že není možné o nich nehrát. Samé skvostné výkony, jak dokáží lhát, zatloukat, přehlížet a nepamatovat si evidentní fakta. Byla jsem se podívat v Rubínu na ty pěkné scénky z politického života, ale i v La Fabrice na Gottwald – Horáková. To se mi zdálo důležitější: ukázat divákům pravdu o naší historii.

    Vás by nelákalo vyjít vstříc politizujícímu divadlu?

    Ale ano, diváci by to asi rádi uvítali, ale naše cesta je jiná…

    V nenápadné výchově.

    Naopak – v nápadné. Rádi bychom obeslali ředitele škol s nabídkou dramat, v nichž nechybí lidské vzory, postavy hrdinů, s nimiž se děti mohou ztotožnit. Jak mají doma děti reagovat, když zjistí, že jejich otec je obžalovaný, protože se dopustil zpronevěry? Kdo jim bude říkat, co je správné, a co ne? Snad ve škole, pokud se tam bude učit etika. Divadlo je k tomu může dovést za dvě hodiny, pak si zážitek mohou rozebrat, klást otázky. My třeba často hrajeme dětem z dětských domovů, byli u nás na Babičce a po představení jsem si všimla, že jsou takoví zvláštní, ztichlí a drží se s dospělými za ruce. Paní vychovatelka mi vysvětlila, že se tyto děti pokoušejí vracet do rodin, k jejich biologickým rodičům. Přišli s dětmi do divadla a najednou měli z představení úžasný, protože společný zážitek. Jinak spolu nic neprožili, jsou jako cizí lidé. I to je cesta, nejenom hledání náhradních adoptivních rodin. S dětmi jsem prožila nádherné odpoledne. Prováděla jsem je divadlem, zvlášť ty mladší děti chtěly i na jeviště, tak jsem řekla, kdo je z vás nejodvážnější, může si stoupnout tady na to místo. Technici nechali jednoho kluka svézt dolů na propadle, pak zase nahoru, a děti byly nadšené.

    Máte za sebou první sezonu v nové pozici. Jaké to vlastně bylo, když jste přišla o dlouholetého parťáka – Tomáše Töpfera?

    Pravdou je, že já tady do toho spadla po hlavě, protože jsem neměla dost času připravit dramaturgicky sezonu, a protože jsme zrovna museli žádat o grant, sdělili nám, že nám přidělí grant jenom na dva roky a ještě finančně zkrácený. Má první sezona byla nakonec i přesto velmi úspěšná, stačili jsme uvést tři krásné komedie, hráli jsme hry ve velkém obsazení, čili zahrál si celý soubor. Vyzvala jsem mladé autory, aby pro nás psali, a z výsledku mám skutečně radost. Ať je to dramatizace Babičky od Jana Jirků anebo muzikál podle Adolfa Hoffmeistera Nevěsta, pod kterým jsou podepsáni Radek Balaš s Ondřejem Brouskem, autorem hudby. Jsou to nové dramatické texty, které mohou časem inspirovat i jiná divadla. A Nestroyova lidová komedie Dům čtyř letor na naše jeviště také patří. Bohužel vzhledem k nedostatku finančních prostředků jsme si nemohli dovolit inscenací víc.

    Shapira

    V inscenaci hry Karola Sidona Shapira (r. Juraj Deák) FOTO ROMAN PAVLÍČEK

    Klíče pod rohožkou

    Jak si ten nezájem vysvětlujete? Je dán pouze onou obecnou nekulturností?

    Nejenom – současná politická garnitura nás zkrátka nepotřebuje. Dneska jí sice došlo, že „kulturní fronta“, jak nám říkají, má svou sílu, ale moc bych se divila, jestli by se vůbec probrala, kdybych řekla, že už dál nemůžeme. Povím vám příklad z posledních povodní, kdy se z břehů vylil Botič a technika už vynášela kulisy do prvního patra. Volala jsem na krizovou linku, že se na nás žene velká voda. Nějaký pán povídá: No jo, my jsme na ten Botič trochu zapomněli, teď se staráme o Vltavu. Tak jsem žádala, ať nám přivezou aspoň pytle s pískem, protože zatopené divadlo jsme už jednou zažili. A pán na to: To se může opakovat, a proto, víte co, paní, dejte klíč pod rohožku a utečte!

    Nepřipadala jste si jako rukojmí?

    Ano, připadala jsem si jako zajatec baráku, který jsem pomáhala vydupat ze země a kde jsem si na všechno vlastníma rukama sáhla.

    Vždyť byste mohla cestovat po světě anebo hrát v seriálech, ne?

    Mohla bych, jistě. Také jsem dostávala nabídky z jiných divadel, ale rozhodla jsem se zůstat. S Tomášem jsme si říkali, že dokud tu budeme my, divadlo žije. Dneska už jsem na to sama a musím ředitelovat, doplňovat soubor o nové talenty a s nimi skoro každý večer hrát.

    Mně je sympatické, že zde dáváte prostor mladým divadelníkům, ale přesto, neděsí vás to množství absolventů hereckých škol?

    Sama jsem byla překvapená, kolik u nás existuje škol. Dostávám mnoho nabídek ke spolupráci od jejich absolventů. K nám přicházejí lidé z různých stupňů divadelních škol, ale stejně se začínají učit řemeslu od píky. Ve velkém prostoru je zpočátku není ani slyšet. Za těch patnáct let jsme u nás v divadle vychovali spoustu dneska populárních herců a hereček. Někteří zůstali divadlu věrni, jiní odešli jinam, ale vždycky jsme dbali na to, aby každý člen souboru měl naději na krásnou roli, protože pak má ansámbl úžasnou společnou energii, což si můžete osobně ověřit právě ve zmíněném muzikálu Nevěsta.

    A přesto se zde cítíte sama?

    Ano, úplně sama, ale jen v tom smyslu, že na mně leží velká zodpovědnost. Jinak mám kolem sebe skvělé spolupracovníky, kteří jsou divadlu oddaní. Jejich zásluhou se začalo proměňovat i naše publikum. To starší, konzervativní, se postupně omlazuje, hodně mladých chodí i na naši Komorní Fidlovačku.

    Kdybych se pokusil zrekapitulovat, proč za Fidlovačku tolik bojujete a snažíte se ji táhnout dál i nepřízní doby: První je asi pocit odpovědnosti k místu a času, který jste zde prožila, a pochopitelně k lidem, kteří jsou na vás přece jen závislí. Za druhé nejspíše ona vize, kdy se byť v malém, avšak konkrétně snažíte napomáhat kultivaci společnosti. Existuje ještě třetí důvod?

    Ano. Jsem snílek. Věřím, že by mohlo být lépe a že k tomu dokáži přispět. Nemohu si odmyslet ani to, že jsem u divadla padesát let a ráda na jevišti slyším, když se diváci smějí nebo i pláčou. Ta víra v lepší časy je ale rozhodující a s ní začínám každou novou sezonu, kdy lidem říkám, že když budeme vše dělat s radostí a láskou a předáme to divákům, tak bude líp.

    Nepřipadá vám někdy, že lépe už bylo? Narážím na film Pěsti ve tmě, v němž jste si zahrála prvorepublikovou filmovou hvězdu…

    Nikdy jsem nelitovala, že jsem žila ve své době, i když nám komunisti ukradli mládí – nastupovala jsem na školu v roce 1968, když mi bylo osmnáct. Vzpomínám si ale na založení Husy na provázku v Brně, kde jsme hráli první představení a od počátku jsme museli překonávat překážky, vymýšlet úniky. Otužilo nás to, a mě dokonce ten boj bavil. Jistě jsem mohla prožít pohodlnější život, když jsem například svého času dostala nabídku do komunistického seriálu Okres na severu. Odmítla jsem ho, a tím pádem mi alespoň zbyla spousta času na rodinu. S režisérem Zdeňkem Sirovým jsme se uchýlili do dabingu, i tam se daly vydělat peníze, za které jsme unikali na výlety za hranice, kde jsme se mohli trochu nadechnout. Dneska si myslím, že kdybych tu dobu neprožila, že bych ani nemohla vydržet to, co právě dělám. Když vyrůstáte v dnešním světě, kdy můžete mít všechno na dosah ruky, příslovečné jahody v lednu, může se snadno přihodit, že se z vás stane želé. Tuhý komunismus nás zocelil, nechtěla bych si jej zopakovat, ale pravdou je, že jsme očkovaní satanem. Máme jej v žilách, bojíme se jeho návratu, ale současně jsme velmi odolní, takže nás nic jen tak neporazí. Doufám, že ani ty blížící se volby.

    Dům čtyř letor

    V inscenaci Pavla Šimáka Dům čtyř letor (Vanda Chaloupková, Ctirad Götz, Miloš Vávra, Zdeněk Maryška, Ladislav Trojan, Barbora Mošnová, Pavel Nečas, Dalimil Klapka, Marie Doležalová, Břetislav Slováček, Václav Svoboda, Nina Horáková) FOTO ROMAN ČERNÝ

    Tovje a Golda

    Jednou večer mi zazvonil doma telefon (mobily ještě nebyly rozšířené). Mám pro nás divadlo, ozvala se Eliška. V Nuslích. To hudební, co tam rostou ty stromy ze střechy? zeptal jsem se. Jo. Je na něm nápis, že městská část hledá investora. Na úřadě nám ochotně půjčili klíče a my se s Eliškou dostali dovnitř. Musím se přiznat, že se mi doslova sevřelo hrdlo. Prach, špína, udupaná podlaha, zřícený balkon. Větráky, které se v dírách ve zdi otáčely jen průvanem a skřípaly. Několik rozbitých řad sedadel na jedné hromadě. Na zemi se válely staré, zažloutlé fotografie kdysi slavných hvězd Fidlovačky. Eliško, skoč na jeviště!, poprosil jsem. Elza vyskočila na prohnilá a dřevomorkou prožraná prkna před železnou oponu, na které byl nápis z padesátých let: Dům módy. Zkus něco říct! Eliška řekla pár slov. Jo. Tady bude dobrá akustika. To bude dobrý divadlo, řekl jsem. Chybělo už jen málo. Sehnat několik milionů. Ale i to se podařilo. Byli jsme tam společně celkem 17 let (tři roky divadlo obnovovali a čtrnáct hráli) a měli jsme přes sedmdesát premiér. S Eliškou jsme si zahráli mnohokrát. Tovjeho a Goldu v Šumaři si užíváme a blížíme se ke čtyřsté repríze.

    Divadlo se přiblížilo ke zletilosti a nám (myslím tím uměleckého šéfa Juraje Deáka a mě) začalo být to dřevěné divadélko malé. Svým prostorem a možnostmi, svým geniem loci si vynucovalo určitý způsob, jistou dramaturgii, která by navazovala na lidovou tradici kdysi slavného Tyláčku. Ne že bych tímhle divadlem opovrhoval, ne že bych jej nedělal s láskou, ale měli jsme chuť, či touhu posunout se o kousek dál. Mezi zlaté portály, do velkého divadelního domu, protože všechno, co jsme mohli uskutečnit u Botiče, jsme si splnili. Když jsem se hlásil do výběrového řízení na Vinohrady, byla Eliška první, kdo se to dozvěděl. Dokonce byla první, komu jsem nabídl, že v případě úspěchu bych stál o to, aby přešla s námi do divadla, které jsme společně opustili v roce 1998. Eliška zůstala a rozhodla se, že tu naši kdysi společnou káru potáhne dál. Stala se ředitelkou a zahájila úspěšně už druhou sezonu. Držím jí palce, protože vím, jak je to těžké. V Nuslích dohrávám Tovjeho, takže jsem za sebou dveře nezabouchl a snad se společně dočkáme nejen té čtyřsté reprízy.

    Tomáš Töpfer


    Komentáře k článku: Eliška Balzerová: Kdo jednou zklamal, zklame znovu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,