Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Eliščina ztráta aneb Příběh Fidlovačky

    Ohlášené zavření Divadla na Fidlovačce vyvolalo diskuse, komentáře a taky emoce – především ze strany herečky Elišky Balzerové, ředitelky a většinové majitelky společnosti s ručením omezeným, která tuto scénu provozuje.

    Eliška Balzerová, Tomáš Töpfer

    Julie, ty jsi kouzelná, Divadlo Na Fidlovačce 2002 FOTO ARCHIV DIVADLA

    Její „spílání“ grantové komisi v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV nebo vyjádření v Českém rozhlase na ni ovšem leccos prozradily: třeba naprostou neznalost systému financování pražských scén. Vypověděly také mnohé o jejích manažerských představách – podle ní divadlo, které nedostane na uměleckou činnost ani korunu, musí zastavit svou činnost, neboť ztrácí náplň své práce. Na druhou stranu, když paní Balzerová říká, že Divadlu na Fidlovačce obětovala vše, je třeba to brát vážně. To, že nejspíš nezvládne ani za cenu úctyhodného pracovního nasazení udržet divadelní provoz, lze chápat jako její osobní neštěstí.

    Kromě novinářů, pro které byla situace populární herečky pár dní atraktivním soustem, a Andreje Babiše, který v rámci svého „píár“ přispěchal na Twitteru s nabídkou pomoci, se však zdá, že pravděpodobný zánik nuselské scény nikoho příliš nevzrušuje. Pražští zastupitelé potvrdili názor grantové komise neudělit Divadlu na Fidlovačce pro léta 2016–2019 čtyřletý grant. Mlčí představitelé městské části Praha 4, která budovy Divadla na Fidlovačce a prostor Komorní Fidlovačky společnosti Elišky Balzerové pronajímá. Pokud ta na konci roku opravdu činnost ukončí, jak její jednatelka ohlásila, budou muset řešit, co dál s prázdným domem a malou divadelní scénou. Žádná vyjádření nepřišla ani od členů hereckého souboru Divadla na Fidlovačce, ani od Herecké asocia­ce. Mlčí i veřejnost a diváci – pokud nepočítáme internetové diskuse pod články, které situaci divadla popisovaly. Vypadá to, alespoň navenek, že Eliška Balzerová zůstala se svým problémem sama.

    Soukromé podnikání, nebo služba veřejnosti

    Herečka a ředitelka vnímá situaci svého divadla jako nespravedlivou, a ona do jisté míry nespravedlivá je. Stávající grantový systém nemá nástroje, jak specifické postavení Divadla na Fidlovačce řešit. Museli by zasáhnout politikové, kteří mohou rozhodnutí grantové komise v odůvodněných případech změnit – a těm se do toho zjevně nechce. Grantová komise totiž rozhodovala korektně, nezaujatě a podle kritérií grantového systému. Ostatně o svých důvodech vydala nad rámec svých povinností obsáhlou vysvětlující zprávu. Také Balzerové poradila, aby požádala o jednoletý grant, kde má podle pravidel šanci uspět.

    Jenže ne s požadavkem čtrnáctimi­lionové podpory, kterou by – jak vyplývá ze srovnání nákladů a výnosů společnosti v posledních pěti či šesti letech – každoročně Divadlo na Fidlovačce na provoz svých dvou scén potřebovalo. Nuselská scéna je v současné době středně velké repertoárové divadlo se vším všudy, které tak, jak je vedeno, nelze provozovat v jednoleté perspektivě. A to ani s výrazně šikovnějším manažerem, než je současná ředitelka. Že narazil na limity grantového provozu, si před třemi lety nejspíš uvědomil i Tomáš Töpfer, spoluzakladatel a do té doby ředitel Fidlovačky, a „posunul“ se do čela nejlépe dotované pražské příspěvkové scény, Divadla na Vinohradech.

    Fidlovačka není – a nikdy nebyla – tím typem soukromého divadla, jehož provoz a vnitřní vztahy fungují na čistě komerčních principech. Vždy tu byla ambice přinést vedle čistě bulvárního repertoáru inscenace, které naplňují poslání veřejné kulturní služby, dát šanci mladým hercům… Ta tendence po odchodu Tomáše Töpfera, který stál v čele nuselské scény téměř patnáct let, možná ještě zesílila. Jenže uvádět ve chvíli, kdy je společnost ve ztrátě, inscenace, jako je Babička nebo Rok na vsi, s pětadvaceti herci na scéně, se s nadsázkou rovná finanční sebevraždě. Takovou „frajeřinu“ si mohou občas dovolit magistrátní příspěvkové organizace v centru Prahy, jako jsou Městská divadla pražská nebo Švandovo divadlo, které mají dotace kolem padesáti milionů. Jenže tyto limity svého divadla si Eliška Balzerová nechce, nebo neumí připustit.

    Stejně tak se zdá, že si stále neuvědomuje, že se ve finanční tísni ocitla její čistě soukromá společnost, nikoli městská příspěvkovka nebo obecně prospěšná společnost, v níž je město spoluzakladatelem. Jinak by v rozhovorech nemohla argumentovat čtyřletým grantem pro Divadlo Archa nebo penězi pro jiné scény, za které je pražský magistrát buď zcela, nebo aspoň zčásti odpovědný.

    Trochu historie

    Rozkročení mezi soukromým divadelním podnikáním a divadlem podporovaným z veřejných peněz má Fidlovačka v genech od svého vzniku. Když se Tomáš Töpfer a Eliška Balzerová v roce 1995 rozhodli odejít z Divadla na Vinohradech a vybudovat vlastní scénu podle svých představ, hrály v Praze možná dvě desítky divadel a představa o systému jejich financování byla v plenkách. Vyhlédli si zdevastovanou budovu u Botiče, kterou v polovině sedmdesátých let opustilo Hudební divadlo v Nuslích. S dalšími deseti kolegy založili Nadaci Fidlovačka a začali shánět peníze na rekonstrukci. Příběh zchátralé budovy, pocitově spojený s českou hymnou a vlastenectvím, zabral. Oblíbení herci našli podporu a investice na pražském magistrátu i u městské části Praha 4. Dokázali nadchnout pro obnovu nuselského divadla i veřejnost, která přijala myšlenku, že se skládá na „své“ divadlo, a nikoli na místo budoucího Töpferova podnikání. Od Herecké asociace za obnovu budovy dostali mimořádnou Cenu Thálie. Veřejnoprávní Česká televize dokonce uspořádala přímý přenos benefičního programu. Nadace Fidlovačka nakonec přispěla na rekonstrukci divadla zhruba sedmi miliony korun a v únoru 1998 byl v Nuslích zahájen provizorní provoz.

    Hned v dubnu stejného roku založil Töpfer se společníky Divadlo Na Fidlovačce, s. r. o., kde měl většinový podíl a stal se jejím jednatelem. Eliška Balzerová stanula v čele Nadace Fidlovačka, která si zrekonstruovanou budovu od městské části pronajala. V této symbió­ze obchodní společnosti a neziskové nadace fungovala Fidlovačka až do léta loňského roku, i když postupně nadační činnost velmi slábla, jak lze vyčíst i z nekompletních výročních zpráv.

    Řediteli Töpferovi se nicméně dařilo obratně manévrovat mezi soukromým podnikáním a podporou z veřejných peněz, k velké nelibosti svých konkurentů. Pro oblíbeného herce a později i senátora za vlivnou ODS, která v Praze vládla, se na magistrátu vždycky kolem deseti, dvanácti milionů na čtyřletý grant našlo. Nakonec jeho zásluhy na znovuvzkříšení nuselské scény byly nesporné, nad statusem podnikatelského subjektu se přivíralo oko (právní subjektivitou divadel se taky tehdy ještě nikdo moc nezabýval) a zdůrazňovala se hlavně bohulibá veřejná funkce divadla, kterou Fidlovačka jistě pro nuselské obyvatele má. V roce 2010 dostalo divadlo čtyřletý grant naposledy. Grantová komise jej zdůvodnila slovy: Divadlo je navrženo k podpoře v rámci čtyřletého grantu vzhledem k jeho významu pro lokalitu, který v kulturně-sociálních aspektech přesahuje čistě divadelní oblast. Ve stejném roce už ODS v Praze neuspěla. O dva roky později Töpfer neobhájil ani svůj senátorský mandát, ale to už seděl v teple vinohradské ředitelny.

    Tvrdohlavá Eliška

    Eliška Balzerová si v létě 2012 koupila od Tomáše Töpfera jeho podíl v eseróčku a stala se ředitelkou na Fidlovačce. Začala její divadelní „mission impos­sible“. A bývalý kolega, s nímž po léta tvořila charismatickou hereckou dvojici, jí situaci věru neusnadnil.

    Poslední léta Töpferova vedení Fidlovačku finančně nad vodou drželi sponzoři, kteří ročně přidali do rozpo­čtu tři až čtyři miliony. Nejvíce společnost NOEN – rovné dva miliony, ale ta se přesunula za bývalým ředitelem na Vinohrady jako hlavní partner. Sponzorské peníze přirozeně v rozpočtu Elišce Balzerové citelně chyběly.

    S Töpferem odešli ale i herci: ­Ondřej Brousek, Marek Holý, Petr Rychlý, ­Václav Svoboda, Zuzana Vejvodová… Na valné hromadě společnosti tak ředitelka musela konstatovat, že z důvodu odchodu deseti herců do Divadla na Vinohradech se musí některé inscenace stahovat a není možné sestavit herní plán.

    Grantový systém, který vznikl na sklonku pražské vlády ODS, má pro čtyřleté granty přesněji a náročněji nastavená kritéria, především co se týče umělecké oblasti, ohlasu v odborných médiích, spolupráce se zahraničím… Fidlovačka v nastaveném bodování nemohla uspět. V roce 2013 tak získala pouze grant dvouletý a jen ve výši 5‚3 milionu korun, kterou na základě odvolání komise zvedla na sedm milionů. I tak se hospodaření divadla nutně ocitlo v neřešitelné situaci. Ztráta narostla z necelých 240 tisíc na konci roku 2012 na tři miliony na konci roku 2013. A závazky po lhůtě splatnosti za stejné období z 1‚5 milionu na dva miliony. Hospodářský výsledek divadla za minulý rok dosud zveřejněn nebyl.

    V létě minulého roku „ukončila“ svoji existenci Nadace Fidlovačka. Půl milionu korun základního jmění podle předsedy její správní rady Zdeňka Palusgy pomohlo uhradit dva roky staré faktury za tepelnou energii.

    Mecenáš Andrej Babiš by nejspíš musel k ohlášeným dvěma milionům nejméně deset přidat, aby Divadlo na Fidlovačce zachránil. A těžko odhadnout, zda by za takových okolností evidentně vyčerpaná Eliška Balzerová měla vůbec sílu ve své misi pokračovat.

    Divadlo na Fidlovačce

    Babička, Divadlo Na Fidlovačce, 2013 FOTO ARCHIV DIVADLA

    Poučení z Fidlovačky

    Zdá se, že pro financování repertoá­rové scény typu Divadla na Fidlovačce, s pěti sty sedadly a konvenční dramaturgií, v níž převažují bulvární tituly, není – pokud je odkázána na každoroční granty ve výši deset a více milionů – v tuto chvíli řešení. Systém podpory divadelního umění je v Praze nastaven tak, že se podobná scéna do programu víceletých grantů nevejde a jiný program určený pro tento typ divadel neexistuje. Získat každoročně sponzorské dary v této výši by se rovnalo zázraku.

    Dá se polemizovat o tom, zda je to tak správně. Nicméně diváci zatím petice za zachování Fidlovačky nepodepisují a před magistrátem nikdo neprotestuje. Což nasvědčuje tomu, že pokud nuselská scéna zavře, publikum prostě půjde jinam: třeba do nedalekého Divadla na Jezerce. Nabídka je obrovská – jen v centru Prahy je několik scén s podobným repertoárem, které se ale bez grantové podpory obejdou. Divadlo Studio Dva se šesti sty místy v bývalém kině Blaník kombinuje stejně jako Fidlovačka činohru s hudebnědramatickými tituly. Je tu Kalich s pěti sty místy, který naopak původně muzikálový repertoár rozšířil o činohru. Je tu Divadlo Palace, komorní Ungelt, Divadlo Bez zábradlí… A na opačné straně silně dotované příspěvkové Divadlo na Vinohradech, kam Tomáš Töpfer z Fidlovačky přenesl svou vizi hereckého divadla, nebo Městská divadla pražská orientovaná na „obyčejného“ diváka, jak kdysi tamní publikum definovala dramaturgyně Věra Mašková.

    Připusťme si, že se model soukromé repertoárové divadelní scény, která bez podpory z veřejných peněz nepřežije, vyčerpal. V Nuslích by ovšem po Fidlovačce zůstalo prázdné místo: jedno poměrně velké a před sedmnácti lety zrekonstruované divadlo a ještě nověji na divadlo upravené kino. Je otázka, zda se je podaří naplnit alespoň podobně kvalitní produkcí. Na Fidlovačce se totiž dbá na řemeslo a i bulvár se tam dělá poctivě.


    Komentáře k článku: Eliščina ztráta aneb Příběh Fidlovačky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,