Macbeth bývá považován za nejtemnější Shakespearovu hru. Vizuálně tomuto faktu odpovídá i inscenace v Divadle J. K. Tyla v Plzni.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Efemérnost moci a slávy

    Macbeth bývá považován za nejtemnější Shakespearovu hru. Vizuálně tomuto faktu odpovídá i inscenace v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Scénu uzavírá půlkruh tmavých stěn pokrytých matnými zrcadly s několika vstupy. Mobiliář zde není použit téměř žádný, tím více vynikne pozlacená thonetka, symbol královského trůnu. Tma a pološero navozují trvalý pocit stísněnosti, který podtrhují i spouštějící se reflektory pronikavě ozařující dramatické okamžiky chmurného příběhu. Se scénou korespondují civilně stylizované kostýmy většinou v černé barvě, nejvýrazněji vynikají postavy nereálné (průvod králů) a také oběti (Lady Macduffová se synem v bílém). Čarodějnice připomínají pestré alžbětinské masky. Temné pozadí Macbethova vzestupu a pádu podtrhuje i osudově znějící hudba Petra Kofroně.

    Macbeth (Martin Stránský) mezi čarodějnicemi FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Tento prostor, navozující hned zkraje atmosféru krvavé tragédie, nevyužívá režisér Jan Burian k politické hře o zločinu a trestu. Naopak – soustřeďuje se především na postižení vnitřního rozporu ústředního hrdiny, který váhá mezi snahou naplnit své ambice za každou cenu a výčitkami svědomí. Role čarodějnic je zde vědomě potlačená, k žádné akci Macbetha nenabádají, jejich fantaskní divadelní podoba by (nebýt svědka Banqua) dokonce mohla existovat jen v Macbethově podvědomí. Oznamují věci budoucí, ale jako by vlastně vyjadřovaly Macbethova nepřiznaná přání. Tato interpretace je velmi důsledná, tím větší však klade nároky na další postavy, které hlavního hrdinu obklopují. A tady se objevují některé problémy.

    Především Lady Macbeth Štěpánky Křesťanové je herecky rozporuplná. Herečka si určitě zaslouží uznání za to, že se pokouší vymanit roli z tradiční představy krvavé vražednice. Její Lady je velice sexy, ctižádost a touha po moci mají u ní až erotický podtext, objímá v Macbethovi muže i krále zároveň. Zároveň dokáže být silnější než on, chladnokrevnější a cyničtější, což účinně kontrastuje s její křehkou krásou. Křesťanové se však nedaří další poloha, zdeptaná a vyhaslá, kdy Lady klesá pod tíhou svých vin. Zřejmě snaha zahrát scény propukajícího šílenství civilněji, než bývá zvykem, vedla nakonec k tomu, že herečka působí zcela nevěrohodně. Divák si zřejmě daleko více zapamatuje jeden výstup Lady Mackduffové, který Andrea Černá přirozeně naplňuje až dívčí čistotou a mateřskou něhou.

    Zatímco Banquo Zdeňka Muchy je spíše Macbethovým druhem ve zbrani než přítelem, a zajímavý je i moment, kdy probleskne jeho vlastní ctižádost (což je poměrně netradiční pohled na tuto postavu), obsazení Pavla Pavlovského do role Macduffa se zdá méně pochopitelné. Snad jeho interesantní šediny měly podtrhnout ušlechtilost tohoto Macbethova protivníka, ale jindy tak výrazný herec se uchyluje jen k deklamaci a pózám. Původní záměr tak nevychází, a navíc souboj s Macbethem se musí odehrát za scénou, přičemž úprk do portálů působí až komicky. Král Duncan jistě není záviděníhodná role, ale Viktor Vrabec z něj udělal pouhou dějovou stafáž. Přestože jeho part není velký, přece jen by si zasloužil zřetelnější charakterizaci. Rozpačitě působí i Malcolm Jana Maléře, snad kromě posledního momentu, kdy usedá na trůn s vědomím, že žádná zářivá a šťastná budoucnost ho nečeká. Na druhou stranu davové scény nejsou trapné, jak při inscenování Macbetha někdy bývají, výborně zafungují zrcadla zmnožující postavy i některé efekty, například světélkující birnamský les.

    Přes všechny výhrady k několika výkonům má však plzeňská inscenace jeden velký trumf. Tím je Martin Stránský v titulní roli, který svou kreací zmíněné problematičtější momenty překrývá. Herec dokáže přesně střídat polohy introvertní s pompézní halasností, dává nahlédnout ve vzrušených, emocionálně vypjatých momentech do Macbethovy duše, nebojuje ani tolik se svými soupeři jako sám se sebou. Není zde ani tak důležitá jeho proměna v uctívaného a čestného bojovníka, ale spíše vnitřní nejistota a rozkolísanost v kontrastu s přebujelou ctižádostivostí a suverenitou, s níž směřuje ke svému cíli. Paradoxně nejpevnější je v okamžiku, kdy už ví, že se blíží jeho zkáza. Není to rezignace, ale jako by si uvědomil pomíjivost lidské existence a efemérnost moci a slávy i s tím, že svůj osud si člověk tvoří sám. Stránského výkon je navíc technicky dokonalý, splňuje parametry tzv. velkého divadla, i když pojednává o subtilnostech lidské duše. Taková je ostatně celá Burianova inscenace, velmi promyšlená i efektní, přitom ve zdánlivé strohosti bez scénických zbytečností velká, a emocionálně působivá podívaná.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Martin Hilský. Režie Jan Burian, dramaturgie Marie Caltová, scéna Karel Glogr, kostýmy Dana Svobodová, hudba Petr Kofroň, pohybová spolupráce Karel Basák. Premiéra 17. prosince 2011.


    Komentáře k článku: Efemérnost moci a slávy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,