Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    EFB a jeho cesty za operou

    Chtělo by se říci, že svým způsobem je štěstí, že jsme se od Buriana nedočkali opery, jež by nesla pečeť této doby (počátek 50. let). Lze si představit, jaké dílo by asi zanechal, kdyby se úkolu zkomponovat angažovanou socialistickou operu zhostil s touž vervou a týmž zápalem, jaké tehdy vykazoval coby režisér a autor původních her. (s. 256)

    11 EFB_obalka_fmt

    E. F. Burian (1904–1959) byl génius dary obdařený, všestranný tvůrce zapálený pro myšlenku společenské spravedlnosti a pokroku. Postihnout jeho dílo je olbřímí úkol – zanechal hlubokou stopu v divadelní režii, ve scénografii (jako spolutvůrce theatergrafu, předchůdce laterny magiky), v dramatice, v teorii, ve filmu, ve scénické a filmové hudbě, v hudbě klasické i populární a v neposlední řadě i v tvorbě operní a vůbec v hudebním divadle. To vše za celkem krátký život. Ten nebyl snadný – jak píše Bohuslavu Martinů roku 1956: Ani Ty, ani já se jistě nemůžeme pochlubit, že bychom prožili pohodlný život. (s. 183) Kniha Heleny Spurné důkladně pojednává pozoruhodné operní tituly z Burianovy dílny – od symbolistní maeterlinckovské Alladiny a Palomida (1923) či avantgardního jazzového Bubu z Montparnassu (1926–1929), přes Maryšu (1937–1939), která v několika inscenacích zažila značný úspěch, až po komorní lidové opery Divadla D 34, zejména pak Operu z pouti (1955) podle Komedie o Františce. Celkem sedm titulů se dochovalo v několika verzích a v různých stavech materiálu. Také se těšily různému přijetí – od úspěšné Maryši, přes oblíbenou Operu z pouti až po nepříliš zdařilé rané kusy či problematické hudební verze staročeského Mastičkáře v opeře Račte odpustit (1956).

    Kniha rozebírá jednotlivá díla – často velmi odborně: doprovod je s melodií v bitonálním poměru… řetězení akordických paralel, tonalita je stále zneklidňována průchodnými a průtažnými tóny (s. 142) – až člověk zvažuje, pro koho to je psáno. Přináší také podrobné okolnosti – až je někdy kupodivu, proč se tak nějak těkavě dozvídáme, že uvedení Krenkovy opery Jonny spielt auf bylo poslední angažmá Alexandra Zemlinského coby kapelníka v Novém německém divadle (s. 84). Knihu doprovází bohatá obrazová příloha (znamenitá práce!) a velmi přínosné soupisy repertoáru a literatury. Přetiskuje také dvě libreta dotvářející obrázek operní tvorby EFB.

    Spurná vychází z kritického odkazu Bořivoje Srby (1931–2014), našeho předního znalce EFB, kterému je kniha in memoriam věnována. Kdo se setkal se Srbovým dílem, pozná jeho vliv – detailní informace, rigorózně provedený výzkum, společenské a umělecké okolnosti vzniku, ideové zaměření díla, umělecké ambice a strázně tvůrce –, vše v duchu té školy, která pokládá režiséra za autorský subjekt divadelního díla a dílo za nositele idejí společensky angažovaného umělce. Tento přístup je plně v duchu vlastního přístupu EFB – a přesto tu něco skřípe. A mám obavu, že to vrže časostroj, ve kterém žijeme. Uvedu příklady:

    Spurná píše, že v případě opery Před slunce východem (1924) / Buriana… jistě v prvé řadě zaujal sociálně alegorický rozměr výjevu. S ohledem na zamýšlené uvedení v Národním divadle mu muselo být jasné, že nemůže komponovat na text, který základní revoluční myšlenku sděluje přímo, bez použití symbolu. …chtěl-li svobodně „zpívat“… musel se „utéct pod plášť“ a aktuální sociální téma vyjádřit symbolicky. (s. 55) V čem to ovšem vězí, říká si čtenář? Naznačuje se tím, že v roce 1924 svobodné komunistické vyjádření v ND nebylo možné? Nebo je to obměna proletářského nářku o útlaku a sociální nespravedlnosti? Je tu Spurná kritikem, nebo apologetou? Srba ve svých knihách o EFB vyslovuje jeho i svou ideologii zároveň – byla v mnohém shodná. Je však možné tuto metodu převzít a uplatnit i dnes?

    Nechci tím říci, že by Spurná zjednodušovala – ani v nejmenším! Podává rozmanité pohledy, kritické ohlasy, negativní soudy. A přece tu něco chybí, jak jsem si uvědomil na kritice Josefa Huttera na účet Před slunce východem (s. 67–68). Hutter je nemilosrdný – vyjadřuje se k věci a jejím problémům, bez ohledu na skladatele. Spurná je věcná, ale stále na EFB bere ohled – stále je tu přítomen jistý úctyplný tón: EFB je přece modla českého divadla. Tady to ovšem skřípe. I přes veškerý obdiv ho doceníme víc, když budeme dokonale relativní – tedy soudit ve vztahu k době a ideologii, ve které a kterou žil. Tu je potřeba ona kritická nemilosrdnost, padni komu padni. A také projevit trochu neúcty k tomu stáří!

    V závěru Spurná konstatuje, že se Burian vyprofiloval v operního skladatele, u něhož převládalo cítění režiséra, využívajícího hudbu k tomu, aby zdůraznil a umocnil zhudebňovaný text. Jeho výrazové prostředky jsou maximálně účinné, nezřídka však i málo operní. (s. 258) Toto shrnutí jde ovšem proti Burianovu avantgardnímu vizionářství: EFB nechtěl naplňovat zavedenou formu, ale naopak obrozovat operu jako žánr pracující se všemi uměleckými prostředky. Co se tedy myslí tím, že jeho opery byly „málo operní“? Z jakých hodnotových předpokladů se tu vychází? Spurné rozbory se zabývají tématy (významovými i hudebními), ale už se mnoho nedozvíme o tom, co dělá divadlo divadlem: dramatická situace, práce s charaktery, práce s jevištním časem a jevištním obrazem. To je celý velký okruh, který mi v knize schází. Skoro se chce říct: čert vem ideje, na scénu se klidně vejdou – hlavně ať to funguje jako divadlo. A k tomu se přes ideje příliš často v knize nepropracujeme.

    Ideologie byla Burianovi osudnou Kleopatrou – mnohdy ho sváděla pryč od divadelního cítění. Spurné kniha se s tímto démonem stále potýká – zaklíněna mezi sloupy toho pochybného chrámu 20. století – mezi komunismus (takřka nezmíněný!), totalitní uvažování o divadelní inscenaci, posvátné modly a pověry českého divadla i mezi biče a pouta naší vědecké tradice (ať už teatrologické, či muzikologické). To vede k paradoxu: přes velké ocenění přínosu EFB je účinek knihy vlastně opačný – a ona apologetika tomu nahrává: svým způsobem je štěstí, že jsme se od Buriana nedočkali opery…

    Zaskřípání čtenáře vytrhne z poučného čtení: Byla to slepá ulička? Jistě ne! Opera z pouti i Maryša jsou zřejmé skvosty české operní kultury. Jak mohou rozvlnit vody nové české opery dnes?

    Helena Spurná: Emil František Burian a jeho cesty za operou. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 2014. 342 s. + přílohy.


    Komentáře k článku: EFB a jeho cesty za operou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,