Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Een-Me Ahn: Barvy jsou jako slunce s jeho září

    Vysoce energická a spontánní jihokorejská choreografka Eun-Me Ahn (nar. 1963 v Soulu) byla hostem loňského festivalu Tanec Praha. Produkcí Dancing Grandmothers ve Foru Karlín nadchla. Představení oslnilo neutuchající energií a dynamickou silou výrazných tanečních výstupů, jež ve výsledku složily pestrou mozaiku lidí a života v Koreji. Byla „ódou na radost“ z tance jak profesionálních tanečníků, tak „obyčejných“, neprofesionálních tanečnic seniorského věku. Letos se do Prahy i na festival vrací. Vystoupí ve dnech 3.–5. června v Divadle Ponec v rámci jeho zahájení s komornějším dílem Let Me Change Your Name. Vzniklo v sezoně 2005/2006 při jejím pobytu v Berlíně, kde ji zaujala různorodost uměleckých vlivů této megapole a všestrannost v ní působících tanečníků z různých koutů světa rozdílného vzdělání i talentu a snažila se je zachytit.

    Marcela Benoni

    Jak jste se v Koreji dostala k modernímu tanci?

    Studovala jsem na Ewha Women’s University v Koreji, tedy na univerzitě, kde studovaly výhradně ženy. Neexistoval tehdy ještě internet, nebyla žádná globální síť, jako je tomu dneska, takže se informace o moderním umění a tanci šířily pomalu. Vědělo se samozřejmě o technice Marthy Graham a Merce Cunninghama, o taneční síle USA, které v tomto uměleckém odvětví světové dění ovládaly. Proto jsme je jako studentky, které moderní taneční umění přitahovalo, sledovaly. USA byly pro nás – nejen v taneční oblasti – významným vzorem, velkou inspirací.

    Mohla byste o americkém vlivu na Koreu říct víc? Bylo po válečném konfliktu, který jistě mnohé vazby – politické i kulturní – narušil.

    Amerika ovládala a myslím dodnes ovládá svět. Západ po válce v podstatě obsadil Japonsko a Korea se tak trochu stala jeho kolonií. Všechno zajímavé a nové pocházelo ze Západu a právě to nové, objevné nás, mladé, zajímalo, ba přímo fascinovalo. V Koreji a v celé Asii má tradiční tanec neobvyklý význam, velkou váhu a my chtěli promíchat vlivy moderních technik s naší radostně bláznivou energií, která v tradičních tancích u nás stále je. Tanečnice a choreografka Choi Seung-Hee (1911–1969), původně ze Severní Koreje, byla už od třicátých let velkou star. V mnohém ohledu utvářela moderní korejský tanec, ve kterém propojovala americké contemporary s ryze místní tradicí. Za války studovala v USA, a když se pak vrátila do – z dnešního pohledu – Jižní Koreje, do Soulu, učila zde techniku Marthy Graham. Tato specifická taneční metoda byla však pro naše těla přece jen cizorodá. Osobně jsem ji ráda neměla. Je to velmi silový pohybový styl, který neodpovídá našim tělům ani našemu naturelu.

    I vy jste v roce 1991 odjela studovat tanec do USA.

    Odjela jsem na jazykovou školu New York University at Tisch School of Fine Arts, kde jsem si chtěla pořádně osvojit angličtinu. Zároveň jsem se věnovala všem tanečním i dalším uměleckým stylům, které jsem nejen v rámci školy, ale v celém New Yorku mohla tehdy poznat. Byla jsem tam devět let a tato má životní etapa mi – dalo by se říct – otevřela oči. Zcela jsem změnila svůj pohled na to, co je tanec, jaký je jeho smysl a možnosti, zásadně jsem změnila své umělecké postoje a cítění. I když už v roce 1988 jsem v Soulu založila taneční skupinu Ahn Dance Company, ale až po mém pobytu v USA získala vlastní styl a směr. Proměnila se i personálně – angažovala jsem do ní i tanečníky a tanečnice, které jsem poznala v New Yorku. Nyní však tvoříme a sídlíme v Soulu.

    Z choreografie Let Me Change Your Name, jež bude ve dnech 3.–5. června v Divadle Ponec otevírat letošní festival Tanec Praha FOTO JORGE PEREZ

    Ví se o vás, že na vaši práci měla vliv i německá choreografka Pina Bausch.

    Dlouho jsem toužila se s ní setkat, ale nedařilo se mi to. A pak najednou přijela v roce 2000 na mezinárodní festival tance do Soulu. Byla jsem nadšená, že uvidím její práci na vlastní oči. Po jednom představení její skupiny jsem s ní mluvila. Nesla jsem jí totiž na jeviště kytku a poděkovala jí za její práci a ona mě pak oslovila, že by chtěla vidět noční trhy ve městě, že jsem jí sympatická, že dobře mluvím anglicky a jestli bych ji po Soulu nedoprovázela. Strávily jsme tak spolu docela dlouhou dobu. Povídaly jsme si, kouřily, jedly, nakupovaly. Jednou – bylo již dost pozdě – jsem jí řekla, že mám v nedalekém baru přátele a že bychom mohly jít tam. Byl to nádherný večer. Pina byla bezprostřední a otevřená. Já jí vyprávěla o korejských národních tancích, což ji velmi zaujalo. Od té doby až do její smrti jsme zůstaly – mohu-li to tak nazvat – přítelkyněmi. Právě od ní jsem se dozvěděla mnoho o současném tanečním divadle a jeho možnostech. Právě tyto – její – směry tance se snažím ve svých choreografiích naplňovat a rozvíjet.

    Co vám z jejích představ a slov nejvíc utkvělo?

    Pochopila jsem, že i přes silný vliv nemá smysl něco či někoho napodobovat. Je třeba být a zůstat vždy a všude sama sebou. To mi stále zdůrazňovala a to je pro mě zásadní.

    Na letošním festivalu Tanec Praha budete tři dny uvádět svou choreografii Let Me Change Your Name. Jak vznikla? Píšete, že je založená na vaší oblibě barev, na barevném řešení kostýmů. Že je o přítomnosti barev v našich životech.

    Barvy nás doprovázejí od raného dětství, od počátků vnímání světa. Barvy jsou jako slunce s jeho září. Lomením slunečního paprsku vznikají všechny barevné nuance. Paprsky světla, světelné odstíny, ba i úlomky, záblesky světla předávají do všech dnů našich životů neuvěřitelnou energii… A my se jí často bráníme. Pohleďte sama, jak jsou všichni kolem nás v tmavém, často černém oblečení. Nejde jen o určitou uniformitu, je to následek výchovy našich matek, babiček i dědečků, kteří jakoukoli výstřednost popírali. Říkali svým dětem: To nenos, to se nehodí, je to bláznivé, je to provokující. Zbytečně na sebe upozorňuješ… Takže hned od raného dětství ničili naši fantazii, potlačovali naši odvahu, naše svobodné rozhodování. A to není správné. Je to úzkoprsost pramenící z rodiny. Je to nesvoboda, s níž žádné společenské zřízení nemá co dělat. Je to mnohasetletá – a možná věčná – snaha, aby jedinec nevyčuhoval z řady. Právě proti tomu se svým tancem, svým životem stavím.

    Jak se to vztahuje k produkci Let Me Change Your Name?

    Na její vznik měl zásadní vliv můj tehdejší pobyt v Berlíně, vnímání tolika národností, kultur, které se tam po pádu berlínské zdi objevily a mísily. Nebralo a nebere to konce. To mě nadchlo. Sledovala jsem tanečníky různých národností a kulturních kontextů, z nichž vycházeli, různého vzdělání i talentu a rozhodla se zpracovat jejich kulturní odlišnosti, to, jak na nich lpějí i jak se od nich osvobozují, do jednoho díla. Bavilo mne hrát si s převlékáním i přetahováním kostýmů, s ostrými výměnami názorů, s objevováním nových pohledů na svět. Zachytit – když jsme se bavily o těch barvách – pestrost jeho barev, intenzitu světla, jež z každého jedince vychází. Zajímaly mne stresové situace a odlišné možnosti navazování vztahů, zkoumala jsem i změny v genderových sférách. I když projekt vznikal v sezoně 2005/2006, kdy řada těchto otázek a odpovědí byla – aspoň pro mne – neobvyklá, nová a do jisté míry i odvážná, doufám, že dodnes tato taneční kompozice neztratila na aktuálnosti. Ostatně budete to moci posoudit sami.

    • Autor:
    • Publikováno: 27. května 2019

    Komentáře k článku: Een-Me Ahn: Barvy jsou jako slunce s jeho září

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,