Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Edward Albee: Kašlu na svědomí, chci jen usnout

    Časopis American Theatre uveřejnil ve svém prosincovém čísle rozhovor dvou amerických dramatiků – dvaaosmdesátiletého klasika moderního amerického divadla Edwarda Albeeho s pětačtyřicetiletým Willem Enem, v roce 2005 nominovaným na Pulitzerovu cenu za své monodrama Thom Pain (based on nothing), kterého Albee označuje za svého nástupce. Rozhovor je plný ironie, nadhledu a vzájemné hry plné nezodpovězených otázek a jízlivých úšklebků, které by těžko mohly v obyčejném interview zůstat. Zaujalo nás to a rozhovor uveřejňujeme v jen mírně zkrácené a upravené podobě.

    Jsem tu, abych si uvědomil, že jsem muž s knírkem? Edward Albee, prosinec 2010 FOTO ARCHIV

    Will Eno: Kdy jste naposledy plakal?

    Edward Albee: Kdy naposledy? Myslíte ten smutek, co je hluboko uvnitř? Denně… Občas pláču, když poslouchám hudbu. Je to trapné – jednou za čas, když vidím svoji hru, napíšu si řádku, jak je to krásné a dojemné a tiše pláču. Další den zas pláču kvůli jiným věcem. Více však ze zoufalství než z hlubokého smutku.

    Eno: Je život Edwarda Albeeho odlišný od života Edwarda Harveye (Albeeho pravé jméno – pozn. aut.)?

    Albee: Samozřejmě. Jsme odlišní lidé. Myslím… Ne, nejsme, ne – takže ne, není.

    Eno: Tedy…

    Albee: Je snad můj život odlišný od života někoho, kdo se nejmenuje Edward Albee, ale je to Edward Albee? Samozřejmě, že ne.

    Eno: Tím je to vyřešené.

    Venku bude nebezpečně

    Eno: V některých ohledech, v některých silných, mrazivých okamžicích může být vaše zatím poslední hra Me, Myself and I čtena a chápána jako útok na něco, na co normálně neútočíme. Na věci, se kterými nesouhlasíme, ale nebojujeme s nimi.

    Albee: Nepřekvapujte mne.

    Eno: Myslím, že „mrazivý“ je velmi elegantní slovo, ale zároveň myslím, že je ve vašem textu něco jako zpochybnění toho všeho…

    Albee: Doufám, že je v něm kus lehkomyslnosti.

    Eno: Často se mluví o tom, proč někteří staří francouzští spisovatelé jsou málo čteni. Odpověď se nabízí: Nesnášel bolest, aby ze sebe udělal dostatečně nepochopeného. Pokud je v díle úplné neporozumění autora se čtenářem, od začátku do konce, pak je to…

    Albee: Jsem přesvědčený, že v jakékoli hře, která může být zcela pochopena při prvním zhlédnutí nebo čtení, je něco hodně špatně. Rozumíte snad obrazu, na který se podíváte jen jednou? Nebo skladbě pro smyčcové kvarteto, kterou uslyšíte jen jedinkrát?

    Eno: Myslím, že ano. Ne, vlastně ne. Myslím, že jsme v obzvlášť košaté a těžké historické době – typu doby. Lidé proto chtějí vědět, o čem hra je, co je jejím hlavním problémem, se kterým se potýká hlavní hrdina a podobně.

    Albee: Právě jedna z otázek, na kterou se mě neustále někdo ptá, ale já na ni nedokážu odpovědět, zní: O čem je vaše hra? Znám na ni dvě odpovědi a obě jsou trapné. První zní: Trvá kolem dvou hodin. A druhá: Je o různých událostech, které se stanou všem postavám ve hře a každá o nich mluví od začátku hry do konce. Plus o tom, cokoli se stalo postavám před začátkem hry a co se jim stane potom.

    Eno: Plus o tom, co se odehrává v mysli a srdci každého diváka v daný večer.

    Albee: Přesně tak. To jsou všechno odpovědi na otázku, o čem hra je. Nic víc. Proč tedy lidé chtějí tak rychlé žurnalistické informace a komentáře uměleckého díla? Tomu nerozumím.

    Eno: To je zcela pochopitelná a omluvitelná lidská vlastnost. Naše úsilí o kvantifikaci nevyčíslitelného. Sledujeme Kanál o počasí a nepřemýšlíme o velkých věcech, nebo se nepokoušíme identifikovat podstatné události, protože naše mysl je okupována hmotou studeného vzduchu přicházející z Kanady.

    Albee: Je-li tomu tak, nechoďte ven a nedostanete zápal plic.

    Eno: Anebo běžme ve svetru. Vypněme televizi a nosme s sebou svetr.

    Albee: Mám rád hry, kde se říká: Venku to bude nebezpečné – ale stejně tam běžte.

    Co takhle zkusit
    cokoli jiného?

    Eno: Každou hru, kterou chystám, se pokouším psát, jak jen můžu, odlišně od ostatních. Doufám, že všechny mé hry jsou jiné, ale přesto jsem si všiml, že jsou v nich jistá ústřední rozčarování a ústřední radosti, které se neustále opakují a opakují.

    Albee: Samozřejmě. Píšete z vlastního úhlu pohledu na realitu.

    Eno: U vašich her mám často pocit, že jsou v nich zachycovány běžné životní situace nebo deziluze a nějaká postava vždy říká: Netoužím se nikdy této deziluze zbavit, a proměňuje všechny problémy v otázky.

    Albee: A ostatní říkají: Pojďme se té deziluze zbavit.

    Eno: Takže hovoříte ve svých hrách o stavu světa a zachycujete i postavy, které na rozdíl od vás jako autora odmítají respektovat dominantní klam našich existencí – to se zdá být jednoduché a přímé.

    Albee: Ano, správně.

    Eno: Opravdu?

    Albee: Ano. Edward – zdá se – chce všechny problémy světa vyřešit a ostatní postavy by ho proto měly odměnit větší pozorností.

    Eno: Počkejte, myslel jste tu větu s otazníkem nebo s tečkou?

    Albee: S otazníkem.

    Eno: Dobře. Nezdá se tedy, že postavy ve hře znají všechna řešení. Zdá se, že jen říkají: Dost už… co takhle zkusit cokoli jiného?

    Albee: Samozřejmě. Na jakoukoli otázku znám jen velmi málo odpovědí. Ale rád si myslím, že mám zajímavé otázky.

    Eno: Nebyl to Thornton Wilder, který řekl: Klást přesnou otázku je povinnost?

    Albee: Jistě.

    Eno: Tady se mi líbí užití slova „klást“ a „přesnou“.

    Albee: „Přímou“ – tedy „přesnou“.

    Doplňme své zkušenosti prázdnotou

    Albee: V 19. století vznikla představa, která se během 20. století přenesla do americké dramatiky. Totiž, že hry by měly dávat mnoho otázek a ty všechny zodpovídat tak, aby se s nimi publikum po skončení představení netrápilo.

    Eno: Hm.

    Albee: Takže divák měl úplně zbytečný prožitek. Katarze – co je to katarze – uzavření těla hry prožitkem – je jedinou věcí, která dělá divadelní hru přitažlivou.

    Eno: Ano, správně. Nechejme naše zkušenosti doplnit něčím z prázdnoty. Nechejme všech pokroků v psychologii i filosofii – všichni jsme alespoň trochu podvědomě vědomí – a doplňme své zkušenosti něčím z prázdnoty. Podívejme se na to, jak jsme žili v době válek, neklidu a bouří. Nebo v době aspirinu. Bolesti 20. století jsou na jevišti nevyhnutelné, dokonce i ve hře o dámě pěstující růže.

    Albee: Hele – vezmi si tuto svoji hloupou katarzi domů… Jakákoli otázka, na kterou můžeš odpovědět, není tak zajímavá, jako otázka, na kterou neznáš odpověď.

    Eno: Myslím, že začínáme věřit – díky internetu, online encyklopediím a informačním zdrojům – že můžeme získat odpovědi na všechny otázky. Je sice pravda, že je třeba mít respekt k tomu, kdo vyhrál ve Sportce, nebo k tomu, kdo ví, jak udělat javorový sirup, ale velké otázky zůstávají stále velkými otázkami. Na druhou stranu nevědomosti ustupují.

    Albee: Jaké?

    Eno: Že klokan je záhadně vypadající zvíře. Šílená noha skákající nahoru a dolů a pohybující se tak vpřed.

    Albee: Mimochodem, může vás pořádně kopnout.

    Eno: Tím, že se opře o ocas, že?

    Albee: Jo.

    Jsem člověk,
    který nosí knírek

    Albee: Identita je daná naší potřebou. To říkáte ve své hře The Lady from Dubuque, jestli si dobře pamatuji. To, co děláme, je dané výhradně našimi potřebami. Jen občas souvisejí se skutečnými…

    Eno: Jo? Ne… Jo…

    Eno: Teď se zeptám vážně. Jednou jste si řekl Jsem člověk, který nosí knírek a pak jste si ho nechal narůst, nebo jste si ho nechal narůst a poté si pomyslel Jsem tu, abych si uvědomil, že jsem muž s knírem?

    Albee: Myslím, že spíš to druhé.

    Eno: Nejdřív jste to zkusil a poté jste doplnil svoji identitu knírkem.

    Albee: Pravděpodobně jsem si pomyslel: Jonathan má knír. Možná bych ho měl mít také. Aspoň mě nebude tak škrábat, když mě bude líbat.

    Eno: Potřeba. Identita. Realita. Jak je to?

    Albee: Bez něj jsem vypadal dobře.

    Eno: Nemáte chuť si ho oholit, dělat něco jiného, někam zmizet?

    Albee: Jsem v pohodě.

    Eno: Spíte dobře?

    Albee: Ano, velmi dobře. Usnu během třiceti sekund poté, co si natřesu polštář.

    Eno: To znamená, že máte čisté svědomí?

    Albee: Kašlu na svědomí. Chci jen usnout.

    Edward Albee s Willem Enem v broadwayském Vineyard Theatre na premiéře Enovy hry Jersey Boys FOTO ARCHIV

    Z American Theatre (prosinec 2010) vybrala, upravila a přeložila


    Komentáře k článku: Edward Albee: Kašlu na svědomí, chci jen usnout

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,