DN 12
Někdejší redaktorka Divadelních novin Bára Topolová měla radost, když články mezi sebou „vazbily“. Číslo 12 by ji v tom směru jistě potěšilo. Ústředním tématem je poslední premiéra činohry Národního divadla (na Nové scéně): Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností od Elfriede Jelinek. Nejkritičtější je pohled spisovatelky Petry Hůlové v pravidelné rubrice Inspirace divadlem.
Hůlová pochybuje o aktuálnosti textu (premiéra roku 1979), protože podle jejího mínění se vývoj nezastavil: V rámci nevyřčených pravidel politické korektnosti jsou dnes právě ženy těmi silnějšími. Alespoň mediálně. Psát o tom, že muži jsou v podstatě omezení blbci myslící penisem, vám projde mnohem snáze než článek o tom, že ženy jsou od přírody podřadné slepice s úrovní bystrosti diktovanou menstruačním kalendářem, píše Hůlová.
Esejistická kritika Ivana Žáčka jisté kvality divadelním textům Jelinekové neupírá: Divadelní energie této mlhy je zanedbatelná, zato humor to nepostrádá takřka nikdy, a to humor nejvyšší intelektuální brilance, šokující, objevný, mužský, přesně se trefující do černého.
Žáčkův rozbor se staví vstřícně i k inscenaci Michala Dočekala, oceňuje herecké výkony v čele s Kateřinou Winterovou a připojuje efektní pointu: Kdyby tak Rakousko chtělo, jako odvetu za Temelín, vypovědět Jelinek k nám! Ženu její razance bychom tu potřebovali jako sůl.
Hlavní rozhovor čísla nazvaný dvojsmyslně Jde mi o život vedl Vladimír Hulec s Kateřinou Winterovou a nemohli začít nikým jiným než autorkou Nory: Když jsem v zimě na dovolené v Krkonoších četla její Milovnice, nešla jsem ani s dětmi na svah, dokud jsem ji nedočetla. Úplně jsem knize propadla. (…) Občas je to až fyzicky nepříjemné a nedá se s tím úplně ztotožnit, protože jde vlastně za hranici únosnosti.
Na hranici svých fyzických možností se ocitl i kolega Vladimír Hulec, který kromě hlavního rozhovoru přispěl do tohoto čísla dalšími třemi texty: o festivalu Divadelní flóra v Olomouci, osobní recenzí na poslední album Vlasty Třešňáka Němý suflér a rozhovorem se švédskou choreografkou a tanečnicí Charlottou Öfverholm, s níž se úzce seznámil právě v Olomouci.
Na zahraničních stránkách jistě stojí za pozornost příspěvek překladatele Zbyňka Černíka věnovaný Ingmaru Bergmanovi, jehož dílo žije a kráčí dál stejně věčné a tajemné jako ostrůvek Farö, který autor navštívil.
Na reportáži nazvané Divadelní zápolení ve městě hokeje mám skromnou redakční zásluhou. Po předávání Cen Alfréda Radoka v Kolowratu jsem se dal do řeči s autorem oceněným v soutěži o původní hru Jiřím Homolou. Když vyšlo najevo, že je kladenský učitel, který rád chodí do tamního divadla, objednal jsem si u něj text z pozice diváka. Výsledek posuďte sami, pouze pro informaci dodávám, že se dramatik Jiří Homola rozepsal s takovým nadšením, že jsem jeho text chtě nechtě musel zkrátit na polovinu. Pokud by někdo ze čtenářů našich webových stránek projevil interes o celý článek, nechť se ozve.
Komentáře k článku: DN 12
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
