Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    DN 9

     Náhoda přeje připraveným. V 9. čísle Divadelních novin se shodou okolností sešly dva zajímavě disharmonické příspěvky. V rubrice Jak já to vidím se umělecký šéf brněnského Národního divadla Zdeněk Plachý vyznává ze svého moravského patriotismu: Národní divadlo Brno je jedním z prvních, kdo po dlouhé době svou nesmlouvavou strategií promlouvá přímo k národu českému i moravskému. Důvodem je nepřehlédnutelnost našich aktivit. Nemohou o vás nepsat, když uděláte představení s Danielem Landou, že… V závěru svého příspěvku Plachý avizuje nové webové stránky oživující ideu Velké Moravy, coby průsečíku kultury a ducha východní a západní Evropy. To bude teprve mela! Kdeže se to tu, z jakých „temnot“, valí cosi, v čem Češi – vlivem více než padesátileté mediální pasáže a úpadku Moravy a jejích kompetencí – objeví něco, „nad čím buranovi spadne brada“.

    V poslední větě Plachý cituje expozé nové hry brněnského divadla con amore (s láskou), které se o stránku dál věnuje kriticky Josef Herman. Zdrcující hodnocení postmoderního opusu Jiřího Šimáčka a Zdeňka Plachého uzavírá Herman varovným povzdechem: Donedávna se činohra brněnského Národního divadla tvářila až moc klasicky, vznešeně, také proto se po mém soudu lidé hrnuli na Daniela Landu a bylo jim jedno, kdo v díle shledává jaké ideologie (…) Ale vyhánět diváky zpátky k televizi, nabízet jim pseudoavantgardu, ve skutečnosti nudný, nešikovně vyrobený mainstream, se může hodně vymstít.

    Zdeněk Plachý je znám svými nepřiměřenými reakcemi na sebemenší kritiku, takže nezbývá než doufat, že nevyzve našeho kolegu k jitřnímu souboji pod Špilberkem. Jenom nemnozí divadelníci dokáží nad kritikou mávnout rukou: vždyť je to jen názor! Anebo si připomenout slova jistého amerického herce: Pište si, co chcete, jenom nezkomolte mé jméno!

    Avšak i mezi samotnými divadelníky občas dojde k fatálnímu nedorozumění. V hlavním rozhovoru Divadelních novin vzpomíná herec Bořivoj Navrátil na rozkol mezi Petrem Léblem a Vladimírem Morávkem nad inscenací Maryši v Divadle Na zábradlí: Petr Lébl se vrátil v okamžiku hlavních zkoušek. Viděl, co viděl, a měl z toho asi pocit – nepřiznal to – že si z něj Morávek dělá srandu. Ono to všechno zřejmě vypadalo jako parodie na Lébla. Proto došlo k tomu nedorozumění, třískli tam o sebe dva ješitové, ale taky dva velcí mágové jeviště, a vzalo za své představení, které mělo tolik krás…

    Na druhou stranu divadlo dokáže udržet tvůrce v duchovní svěžesti do pozdního věku: důkazem budiž rozhovor s devadesátníkem Františkem Miškou, hercem a dlouholetým režisérem Městských divadel pražských. Za všechny jeho inscenace jmenujme legendárního Čtrnáctého hraběte Gurneyho v Komorním divadle.

    Na stránce kontextu se jako obvykle recenzně věnujeme příbuzným uměleckým druhům: poslednímu filmu Alice Nellis, prvnímu ryze autorskému albu Tomáše Hanáka a poslednímu hudebnímu dílu skladatele Petra Kofroně 12 Monsters, o němž píše Ivan Žáček toto: Kofroňových 12 Monster nabízí sugestivní a provokující zvukovou hostinu. Jako hudbu to lze hodnotit jen stěží, což je ostatně zcela v autorových intencích: veškera hudba již byla napsána – teď jde jen o to ji nově remixovat. Ale Kofroňova galerie dobře dokumentuje absurdní iracionalitu a bezvýchodný mysticismus dvacátého století. Myslím, že se dám k satanistům.

    Zahraniční stránky se věnují mimo jiné shakespearovským inscenacím na Broadwayi. Autor Pavel Trenský konstatuje, že ve srovnání s kontinentální Evropou jsou anglosaské produkce konzervativnější, což je dáno i tím, že se text nemodernizuje.

    Shakespearův jazyk holt stále odolává postmoderním remixům současných překladatelů.

    Podobně mnozí divadelníci dávají před polemikou na internetu přednost tištěnému slovu. Odpověď Arnošta Goldflama Vojtěchu Varyšovi si můžete přečíst na str. 14.

    Poslední dvě stránky patří stálým rubrikám. V Dopisech bez hranic píše tentokrát Břetislav Rychlík Ludvíku Vaculíkovi, pokračuje pravidelné posezení Na Oáze s Magorem a paměti Milana Uhdeho, tentokrát věnované příteli Milošovi Rejnušovi.


    Komentáře k článku: DN 9

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,