Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ecce Hommo: Ionesco

    Jako každý rok končíme i letošní ročník DN esejem.
    Tentokrát jsme vybrali text francouzského historika a filosofa Alaina Besançona.

    Setkání s Eugènem Ionescem, která uchovávám ve své paměti, nebyla k mé škodě příliš početná. Jsou však zcela zřetelná a nikdy z ní nevymizí. U kterého mám začít?

    Bylo to v roce 1983. Rumunsko bylo tehdy zcela v područí páru dvourohých nosorožců, manželů Nicolae a Eleny Ceauşescuových. Pobývali jsme zrovna v Kalifornii, v blízkosti jezera Tahoe. Cesty k němu lemovaly vysoké hromady sněhu. Cílem naší cesty bylo místo, jehož název si už nepamatuji: šlo o motel s přednáškovým sálem. Rovněž už nevím, jaká organizace se tehdy rozhodla vzdát tam poctu Eugènovi Ionescovi. Možná to byla The American Romanian Academy. Mladé americké studentky s krásnými vysokými postavami nastudovaly několik krátkých Ionescových her nebo spíše skečů. Bavily se tím až nespoutaně a jejich hraní překypovalo energií a živostí. Nebylo nás tam moc, já dokonce jako jediný Francouz. Zbytek tvořili Rumuni, kteří emigrovali do Spojených států a kteří v Americe většinou učili, nevím už dost dobře, co všechno, na méně známých univerzitách. Uzavření muži a ženy, nebohatí, neznámí, kteří dobrovolně přijali krutost exilu. Ovzduší svobody – a z lásky k ní s velkými obtížemi tito lidé překročili zdi obklopující jejich zemi – samo učinit člověka šťastným nestačí, jakmile se objeví ztracený v některém ze zapadlých koutů velkých amerických osamělých prostorů. Ale tam byli šťastní, a to především kvůli Ionescovi.

    Ten jako svobodný člověk, jenž byl vždy na straně svobody proti nedemokratickým režimům a jenž se nerozpakoval říci a napsat, že sovětský, rumunský nebo francouzský komunismus – zastávaný intelektuály v zemi, v níž žil – představoval něco hrozného pro ty, kdož za vlády komunismu trpěli, a hanbu pro ty, kdo komunismus vyznávali nebo z něj profitovali. Před třiceti lety se podobný názor nenosil ani v americkém univerzitním prostředí, kde nebyla vhodná jakákoliv nezdrženlivost. Příliš rychle a snadno vás tam označili za jednostranného, za „subjektivního“, až do morku kostí omezeného nenávistníka, za zuřivého odpůrce. Pokud šlo o komunismus, nebyl Ionesco patrně zuřivý, neboť byl umírněný, nebyl jednostranný, ale inteligentní a vzdělaný, a také prostý v pravdě, protože měl o věci celkové poznání na základě prostého vidění. „Subjektivní“ zcela určitě byl, a to až přímo bolestně. Vidět svět jaký je, k tomu se dostaneme dále, a v tom spočívalo Ionescovo základní utrpení, jeho kříž. Rumuni přítomní na setkání nebyli pravděpodobně všichni permanentními bojovníky za svobodu. Svobodu získali nedávno, měli nové starosti, ale měli před očima hrdinu jejich věci, který jim připomínal jejich staré boje.

    Ionesco byl velký spisovatel, který se proslavil v celém světě. V Americe se dá snadno zapadnout do bezbřehé anonymity. Moc lidí tam ani pořádně neví, kde leží Evropa, zejména to platí pro Kalifornii. A pokud jde o Rumunsko… Imigrantů z Rumunska nebylo tehdy v Americe mnoho. Ale takový Ionesco, slavný, známý i na té nejmenší univerzitě, námět nespočetných doktorských prací, přinášel svému národu slávu. Chudý rumunský lid představovaný lidmi shromážděnými v tomto banálním místě byl na něj hrdý, bral si z něj příklad a nacházel v něm posilu a útěchu.

    A posléze tu také byla Ionescova osobnost. Říci o něm, že byl skromný, nevystihuje celou pravdu. Ve skutečnosti byl totiž neuvěřitelně plachý, jako kdyby nevěděl, kam se vrtnout. Snažil se, jak to jen šlo, reagovat přirozeně na vroucně vzdávané pocty svých krajanů. Nebylo to evidentně něco, co by mu dělalo dobře, ale vnímal radost a štěstí, jež jim přinášela jeho přítomnost, a měl z toho nesmírnou radost. Dovolím si tvrdit, že cítil hlubokou lásku. Objevil se tam se svou klaunovskou a melancholickou hlavou. Jeho řeč byla velice pomalá, jako kdyby jeho jazyk byl příliš velký pro ústa, ale i přesto dokázal být výmluvný a chod jeho myšlenek originální i tehdy, když říkal velice běžné věci. Pokorné přítomné publikum cítilo jeho dobrotu a bylo jím utěšeno.

    Divadlo reality,
    ne divadlo absurdity

    Pokud se nemýlím, je Ionesco v literárních příručkách stále uváděn jako zakladatel „absurdního divadla“. Pravidelně je citován souběžně s Beckettem nebo s Adamovem. Dramatik si byl samozřejmě dobře vědom svého prvenství, pokud šlo o objev nové divadelní formy, a s velkou hrdostí to také zaznamenává ve svém deníku. Ale to, co zde chci zásadně zpochybnit, je aplikace pojmu „absurdní“ právě na jeho divadlo. Tento pojem lépe odpovídá Beckettovi, který opravdu odnímá existenci veškerý smysl a svůj pathos čerpá z toho, že na scénu přivádí nicotu.

    Ionescovy divadelní dialogy na mne mají jiný účinek. A to i tehdy, jsou-li plny různých legrácek, slovních hříček, rozlétnou-li se všemi směry, točí-li se naprázdno jako matky na strženém závitu, se kterým už nic nezmůže žádný klíč, vyvolávají-li smích nebo naopak svírají srdce, protože umožňují přístup ke skutečnosti. Kdyby se Ionesco nedotýkal reality, bylo by jeho divadlo „absurdní“ a nezajímalo by nás. Na každý pád by nezajímalo mne.

    Všichni více nebo méně hovoříme stejně jako postavy Ionescova divadla, ale nejsme schopni se v tomto postavení nahlédnout. Ionesco nám tento fakt strká přímo pod nos, posílá nám jeho ozvěnu. Když hovoříme, jsou námi vyslovená slova stejně jako naše tělesné orgány obklopena neutrální pojivovou tkání, která slouží jako výplň, přebytek slov, který obsahuje všechno možné, ale jež druhým pomáhá si nás definovat.

    To, co mne na Ionescově divadle vždy oslovovalo a co mne naplňuje neustálým obdivem, je skutečnost, že poskytuje velice silný, velice konkrétní, velice přímý přístup k životu. V tom je klasikem. Postavy Andromachy nebo Faidry hovoří umělým jazykem, a tedy jazykem, kterým nikdy nikdo nemluvil, dokonce ani v dobách Racinových, a dokonce ani na samotném dvoře, navíc se tyto postavy vyjadřují v alexandrínech vybavených césurou o šesti stopách se střídáním mužských a ženských rýmů. Proč se tedy o Racinovi říká, že nám odhaluje lidská srdce, sílu našich vášní, hrůzy lásky, blízkost smrti, ale proč se to neříká o Ionescovi, který nám odhaluje stejnou věc, ale prostřednictvím jazyka, který vytvořil a který naopak vnímáme bez námahy a spontánně a který nás oslovuje? Aniž bychom museli brát hodiny.

    Skutečno, jež nám Ionesco odhaluje, není nicota, Ionesco je veselý nebo smutný, ale nejsem přesvědčen, že by byl tragický. Jeho hry nejsou jednoznačně komické, a to ani tehdy, když vyvolávají smích, ani jednoznačně tragické, když v nás zanechávají bolestivý a drásající smutek.

    Záměrem komika je uzdravovat tím, že divákovi předvádí nedostatky a vady, které má, a ukazuje groteskní či hrozivé důsledky, které jsou v nich obsaženy: lakotu, misantropii, chlípnost, zahálčivost. Ale Ionesco nechce uzdravovat. Vady, směšnosti, špatnosti každého z nás vykládá tak, jako kdyby tvořily součást světa takového, jaký je. Nahlíží je se stejnou shovívavostí a laskavostí, jež je vlastní Bohu, jenž, jestliže existuje, se rozhodl spíše než sebe sama rozjímat o světě, který stvořil.

    Tragično spočívá ve hře vášní a okolností, jež neodvratně směřují k smrti. Je třeba vzbudit strach, který nás očistí samotnou svou představou. Ale u Ionesca smrt přichází na každý způsob, vášně nevášně, okolnosti neokolnosti. To má za následek, že komické kusy vyvolávají smích, ale obsahují hluboký smutek, a že tragické hry nezoufají, protože nekončí normální a nevyhnutelnou smrtí, již je třeba nakonec přijmout. Nejsou komické ani tragické, jaké tedy jsou? Jistě, z nedostatku lepšího pojmu je můžeme označit jako dramatické. V divadle jsou všechny možné pohyby, různá odbočení a obraty, návraty osob k sobě samotným, možnosti litovat, obrácení, určitá svoboda. Takové jsou většinou španělské hry, Corneillovo divadlo, v jistém obecném smyslu divadlo křesťanské. V doméně křesťanského divadla je tragické vyústění možné zřídka, protože vyústěním by bylo zatracení a protože věčné zatracení je více než tragické, což je pro divadlo neunesitelné, nesnesitelné. Racine jako tragický autor přesunul své hry do antiky, kde byla sázka méně závažná, protože zde nešlo o zavržení.

    Dovolíte mi srovnání hry Král umírá se Saténovým střevíčkem? Dovedu si představit, že podobné srovnání může někomu připadat hodně přitažené za vlasy. Ale přesto. V obou dvou případech se všechno končí svého druhu vyznáním obou dvou hrdinů na prahu smrti, na konce jednoho dlouhého obrácení, v oproštěnosti od věcí, odevzdanosti údělu, odevzdanosti prozřetelnosti. Markéta je stejně ošklivá, jako je Doña Prouhèze krásná a král je stejně odporný, jako je Rodrigo noblesní. Přesto však obě dvě ženy nejsou ničím menším než nástroji předurčenými k „osvobození uvězněných duší“, zlomené duše Rodrigovy a ničemné duše Královy, obou ve stejné vzdálenosti od Boha, jak říkal Ranke v souvislosti s odlišnými a nesrovnatelnými civilizacemi a stoletími.

    Vím, jak Ionesco bezmezně Claudela obdivoval a obzvlášť jeho Satinový střevíček. Nemyslím si, že by toto dílo mělo na hru Král umírá jakýkoliv vliv. Nicméně jde tu o dvě na svůj způsob sakrální dramata, přesněji dvě autosacramentalia, samo-svátostná dramata. Obě tyto hry figurují jednou provždy na repertoáru francouzského divadla jako dvě mistrovská díla, podle mého názoru dvě největší, která přineslo dvacáté století. Je to možná právě jejich výjimečná velikost, která právě přes veškerou jejich odlišnost se dožaduje jejich srovnání.

    Nyní je třeba postoupit dále v důvěrném poznání Ionesca. Dotknu se pouze tří bodů: dětství, úzkosti, lásky.

    Dětství

    Eugène Ionesco se narodil v roce 1909 ve městě Slatina vzdáleném sto padesát kilometrů od Bukurešti. Jeho otec byl Rumun, jeho matka Therèse byla dcerou francouzského inženýra, který se podílel na stavbě rumunské železnice. Jeho otec byl složitý, člověk roztržitý. Rozvedl se a znovu se oženil, aniž o tom informoval svou bývalou ženu, ale o svém rozvodu nic neřekl ani své nové ženě. Therèse se vrátila do Francie, dva roky žila – Eugènovi bylo v té době deset let – ve vesnici de la Mayenne, La Chapelle-Anthenaise nedaleko Lavalu. Všechno bylo přítomnost. Jeden den, jedna hodina se mi zdály dlouhé, bez hranic. Neviděl jsem konec. Když se hovořilo o příštím roku, měl jsem pocit, že k příštímu roku nikdy nedojde. Když jsem pobýval v La Chapelle-Anthenaise a nacházel jsem se mimo čas, a tedy ve svého druhu ráji. Kolem jedenáctého, dvanáctého roku, ne dříve, jsem měl intuici konce. Tato plnost, ono mimočasové blahoslavenství se nikdy nemělo vrátit. Je to světelný bod, chvíle omilostnění jednoho života, který nepřestal být až do svého konce bolestný. Pozdější Ionescův život, počátky v Bukurešti, přátelství, která zde navázal, četba, kterou se zde inspiroval, jeho první napsané věci, jak nás o tom zpravují životopisci zabývající se vnějšími okolnostmi, se patrně příliš nelišily od obecného vzoru, kdy jde o mladého spisovatele, který hledá svoji cestu v příliš silném literárním prostředí Rumunska dvacátých let. Počínaje rokem 1938 se usazuje ve Francii a stává se i při občasných pobytech ve své rodné zemi francouzským spisovatelem – přes všechny obtíže, které tehdy zakoušejí spisovatelé a umělci ve velké a chladné Francii. V roce 1950 – bylo mu něco přes čtyřicet let – představil Plešatou zpěvačku, což byl počátek jeho věhlasu a pozdější slávy.

    Ionesca však nelze nahlížet zvnějšku. Jeho pohled na sebe byl namířen dovnitř, k životu jeho duše, který jej zajímal více než všechny úspěchy jeho kariéry, které mu přece nebyly lhostejné už proto, že jej utvrzovaly o sobě samém a že ho těšily a posilovaly. Světlým bodem bylo vždy dětství, nejenom pro citové přilnutí k normandské vesnici (představuji si ji dost všední), ale jako vzor a měřítko vize světa především nevinné a ustavičně žasnoucí nad přítomností zlovůle, hlouposti, zla. A především smrti. Úžas (neříká to Sokrates?) představuje prvotní krok filosofie. Ale u Ionesca je výchozím bodem úžas dítěte. Je úhlem pohledu, který může zaujmout dítě citlivé, zraněné, šokované a bezbranné. Dítě vidí víc, než chápe, jednoduchým pohledem, věci skryté mudrcům a vědcům. Ionesco často připomínal tato slova evangelia, protože přesně odpovídala jeho vnitřní zkušenosti. A tato zkušenost, vědomě metamorfovaná, metabolizovaná je zdrojem jeho umění, nevyčerpatelného rezervoáru jeho fantazie a jeho poezie. Ale dejme slovo jemu: Je tu především prvotní úžas: uvědomění si existence, žasnutí v radosti a světle, úžas prvotní, bez soudu nad světem. Druhý úžas je vštípen v tom prvním. Udivený soud spojený se zjištěním, že existuje zlo, nebo jednodušeji, že to jde špatně. […] Chci prostě říci, že u mne jako spisovatele je obecné zlo mou osobní a niternou záležitostí. […] Protože se nedá nic dělat, protože jsme všichni zaslíbeni smrti, buďme veselí, ale nebuďme hlupáky. A citoval svého přítele Ciorana, který žil v pesimismu jako ve svém živlu, a který jako by byl pesimistou z povolání a který byl nicméně veselý. Nicméně Ionesca jsem nikdy veselého neviděl.

    Úzkost

    Úzkost je mimořádně těžké břemeno, které je třeba nést až do konce. Úzkost podle všeho krutá. Byla v ní jistě zčásti nemoc, jedna z těch, které se léčí pomocí anxiolytik, ale ta v jeho době ještě neexistovala. Pochybuji, že by účinkovala. Tato úzkost vystupuje z větších hloubek, než dosáhnou neurony a narušená činnost proteinů. Ve čtyřech nebo pěti letech jsem si uvědomil, že se budu postupně stávat stále starším a že jednou umřu. Když mi bylo sedm nebo osm, říkal jsem si, že moje matka jednoho dne zemře. Tato slova napsal na počátku svého prvního deníku. A na konci jeho druhého deníku se nachází litanie smrti o pěti nebo šesti stranách. 1) Je mrtev za úsvitu. 2) Je mrtev, noc ve svém spánku. 3) Bylo to v noci. Nejdřív ho probudil děsivý přízrak, potom navždy usnul… Litanie pokračuje, nebere konce: 65) Záblesk výstřelu z děla. 66) Výbuchu granátu. 67) Pochován v zemí při zemětřesení. 68) Pohřben zaživa dříve, než ho pohřbili.“ Vyvolává v nás pocit, že oněch šedesát osm způsobů umírání prožil na vlastní kůži. Je to obsese, je to také podivuhodný výkon. Připomíná mi dětské hry v Gargantuovi. Dětské hry tváří v tvář hrám smrti, u Rabelaise a Ionesca. Tato paralela by mu nebyla proti mysli.

    Ionesco byl člověk, který v duchu dětství prožíval nepřetržitou trýzeň pohoršení. Komunistická lež, pronásledování nevinných, to vše ho zraňovalo. Nemohl to snést. Naplňovalo jej to úzkostí. Poslední zlo, píše svatý Pavel, největší nepřítel je smrt. Úměrně tomu, jak pokračoval jeho život, odpoutával se od literatury, i od své vlastní: Literární kvalita, která mne tolik vzrušovala kdysi (jež mne zajímala na prvním místě), je mi dnes lhostejná. Jako inner-oriented se Ionesco nicméně neuzavírá v sobě samotném. Nevyděluje se z lidského údělu: Ať to už chtějí, nebo ne, lidé rozumějí všem ostatním lidem: hlad, žízeň, smrt, láska, nenávist, úzkost, strach, hrabivost, závist a žárlivost, zvědavost, přání vlastnit nebo se vytrhnout, potřeba Boha, to všechno se dokáže chápat, jedni prostřednictvím druhých […] Lidé si rozumějí stejně, jako si rozumějí děti. Díky tomu se v jeho hrách nevypráví, ale transportuje, přenáší. Atmosféra úzkosti, jíž jsou prosáknuty dokonce i hry komického charakteru, je klimatem mu vlastním a všechno se v ní mísí přirozeně, bez čehokoli umělého, slepovaného, systematického. V Ionescově divadle jsme zároveň venku i uvnitř.

    Ionesco vynikal mimořádnou pracovitostí, byl plodnější autor než Racine než Molière nebo Claudel. Tato mimořádná práce byla lékem na úzkost. Ale měl na ni ještě jiný lék, absolutně účinný, a tím byla láska.

    Skrytý Bůh

    Ti, kdo si udělali o Ionescovi představu jako o autorovi šprýmovných vaudevillů, by udělali dobře, kdyby si přečetli jeho nedivadelní díla. Málo spisovatelů jeho doby mělo tak vážnou a náročnou četbu. Jeho knihovna byla spíše knihovnou filosofa a theologa. Bylo tomu tak především proto, že celý život hledal poslední pravdu, pravdu absolutní, která se nikdy nejmenovala jinak než Bůh. V těchto věcech je osobní Bůh, jehož Ionesco hledal, partnerem obtížným k poznání, je to Bůh skrytý, a my nevíme, co si On myslel o Ionescovi, nevěděl to dokonce ani samotný Ionesco, což pro něho byla cesta neklidu stejně jako cesta uzdravování.

    Ionesco tak četl knihy o spiritualitě, především takové, které jsou pro ty, kdo se zrovna nepouštějí po těchto cestách, nejvíce zavádějící. V prvé řadě svatého Jana ze Kříže, velkou Terezu, španělské, vlámské a německé mystiky. Zejména ty, kteří rozvíjejí to, čemu se říká negativní mystika. Abychom se vyjádřili jednodušeji, ti, kdož Boha kladou mimo veškeré možné vidění a kteří o něm prohlašují, že je mimo jakékoliv dobro, mimo vědění a nakonec i mimo bytí. Když dospějeme až sem, Bůh téměř jako kdyby vyprchával, mizel v nevědomí. Je-li mimo bytí, je nanejvýš existujícím jsoucnem, jak myslili pravoslavní mystikové, nebo se zcela ztrácí v mračnu nevědění?

    Ionesco byl pokřtěn v rumunské pravoslavné církvi, s níž se nikdy nerozešel, i když si byl dokonale vědom potupných kompromisů této církve s komunistickým státem. Zároveň neměl nic proti katolické církvi a když se stal členem Akademie, pojily ho úzké vztahy s jedním z jeho spolubratrů, dominikánem otcem Carréem. V mládí, v roce 1936, přednášel v pravoslavném semináři v Curtea de Arges a později v ústředním semináři v Bukurešti. Jednu dobu pomýšlel na to, že se stane mnichem. Mohl být tehdy ztracen pro literaturu a my můžeme jen děkovat Nebi za jeho rozhodnutí hrát „koncert“ se svým služebníkem Eugènem a nechat jej vstoupit do našeho věku.

    Přerušovaný svátek – takový je název posledního svazku jeho deníku – nepřinesl definitivní výsledek. Ionesco se nikdy neopíral o dogmatickou ortodoxii, jasnou a podloženou. Jeho hledání se ubíralo spíše po cestách, které nevedou nikam. Vím, že hodně četl Baruzziho, který jej uvedl do díla svatého Jana z Kříže. Bartuzzi měl ortodoxii, a dokonce i víru dosti nejistou, alespoň podle toho, co je o něm známo. Jedním z Ionescových nejbližších přátel byl Mircea Eliade. Tento vědec byl specialistou na dějiny a na sociologii náboženství. Získal v této oblasti velké renomé. Podle mého názoru nespecialisty si nejsem jistý, zasluhuje-li si je až tak dalece. Eliade, který byl osobně agnostik, kladl všechna náboženství do stejné roviny a zaznamenával konvergentní nebo divergentní body mezi nimi. Což patrně bylo namístě v jeho pozici vědce, ale Ionesca, svého pozorného čtenáře, přivedl na cesty zevšeobecněného relativismu. Zkrátka, bylo by neoprávněné dělat z Ionesca poklidného farníka pravoslavné nebo katolické církve. Nicméně se Ionesco modlil ke křesťanskému Bohu, k Bohu Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu. Toto jsou poslední řádky jeho deníku: Modlím se. Nevím ke Komu. Doufám: K Ježíši Kristu.

    Ionesco zemřel 28. března 1994. Pohřební obřad proběhl v rumunském kostele Svatých archandělů, což je jedna ze vzácných náboženských památek středověké latinské čtvrti. Je to v podstatě kaple staré koleje z Beauvais, v dost špatném stavu, jak jsem mohl se toho dne přesvědčit. Pravoslavná liturgie byla krásná, stejně jako hymny. Při obřadu asistoval rumunský král Michal.

    Od té doby mne a moji ženu každoročně zve Marie-France na panychidu, což je zádušní obřad sloužený u hrobu Eugèna Ionesca na hřbitově Montparnasse, nedaleko místa jeho pobytu na této zemi. Jíme paschu, zvláštní jídlo připravované ke vzpomínání na mrtvé, vypijeme sklenku vína a rumunský kněz recituje velice krátký bohoslužebný text. Je to chvíle pokoje a radosti.

    Převzato z revue Commentaire, č. 129, jaro 2010, s. 23–28. (z  francouzštiny vybral a přeložil Josef Mlejnek)


    Komentáře k článku: Ecce Hommo: Ionesco

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,