Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Bůh žongluje s lidmi jako s míčky

    Jakub Nvota v minulosti spolupracoval s ostravským Divadlem Petra Bezruče na dvou adaptacích české prózy: zrežíroval Fuchsova Spalovače mrtvol v dramatizaci Kateřiny Menclerové (2016) a pro inscenaci Janky Ryšánek Schmiedtové adaptoval Demlovo Zapomenuté světlo (2018). Do třetice se chopil – tentokrát jako dramatizátor i režisér Dvorních šašků Viktora Fischla a završil tak inscenační linii zabývající se otázkami víry, podobami zla a pomíjivostí lidství.

    Žonglovat, nebo zemřít: Max (Ondřej Brett, vlevo) a Leo (Michal Noga) se snaží probrat Wahna (Jakub Burýšek, uprostřed) z hrůzného transu FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Nvotova dramatizace rovná chronologii těkavého, nepokojného, svým poselstvím ovšem neprodyšně sevřeného vyprávění a transformuje mnohé úvahy do dialogů, což místy působí trochu mechanicky, nejvíce v první půli v rozpravách s jeruzalémským číšníkem Menachemem (jméno v překladu znamená Utěšitel a v podání Dušana Urbana jde o mudrce, v němž jako by byl kus boží moudrosti). Protagonisty jsou čtyři muži s výjimečnými – možná dokonce nadpřirozenými – schopnostmi: vypravěčem je hrbáč a bývalý soudce Kahana, jenž umí vytušit pravdu a předpovídat budoucnost, liliput Leo je zase rozený klaun, Wahn skvěle žongluje a čahoun Max možná dokáže číst z hvězd. Pročež z nich hejtman Kohl, vládce koncentračního tábora, učiní své „dvorní šašky“. Odměnou je jim kus chleba – a holý život. Po osvobození tři přeživší putují světem, pronásledováni svou minulostí, a nakonec se setkávají v Jeruzalémě.

    I při inscenování se Nvota drží spíše konzervativních postupů a panoptikální, místy až mysticky čarovný svět židovských komediantů pod jeho rukama krotne. S několika čestnými výjimkami: vize o popravené Maxově lásce Hilde je Pavlou Gajdošíkovou zhmotněna jako přízračné akrobatické číslo a mrazí z Wahnova žonglérského výstupu pro esesáka, který drží pistoli u hlavy jeho manželky. Správnou cestu ukazuje také černohumorné tête-à-tête zavražděných žen (Pavla Gajdošíková a Magdalena Tkačíková), nadsazené a zcizené jako brilantní kabaretní rozprava: Já se z toho mojeho snad picnu. No, hlavně si z toho nehoď mašli. Vyšinutou teatrální atmosféru podporuje excentrická hudba Maria Buzziho, písně v jidiš interpretované zmíněnými herečkami tvoří poetický kontrapunkt.

    Veškerá groteskní nadsázka a všechny cirkusové momenty, stejně jako kulovitá konstrukce na jevišti evokující zeměkouli i kopuli synagogy, směřují k jedinému: ke zhmotnění oné prastaré myšlenky, že celý svět je manéží a lidé jsou jen komedianti, které si Bůh režíruje, jak se mu zlíbí. Co když si nás všechny chová jen pro svou zábavu? Jako šašky na královském dvoře? Právě tak, jak si nás choval mocný hejtman Kohl? ptá se na konci Max, ve ztvárnění Ondřeje Bretta nepraktický, roztržitý intelektuál s ryzím srdcem. A skutečně, hejtman je vlastně jakýmsi zlovolným odrazem Boha na zemi. Norbert Lichý se moudře zříká nacistického rtuťovitého klišé, ale i tak jeho Kohl vládne svým židovským ovečkám pevnou rukou, dojde i na prchavé chvilky milosrdenství a nakonec se stejně směje nejlíp, jako vyletněný turista v Jeruzalémě. Wahn, který si ve druhé půli v podání Jakuba Burýška počíná jako tragikomický rebel bez příčiny, zasvětil zbytek života pomstě. Max se nikdy nevzpamatoval ze ztráty Hilde. Snad jen jasnozřivý hrbáč, jehož Michal Sedláček charakterizoval jako hloubavého introverta, schopného přese všechno utrpení hledět na život s nadhledem, nalezl v hovorech s Utěšitelem křehkou rovnováhu.

    Nvotovi Dvorní šašci sice disponují nespornými hereckými kvalitami a naléhavým existenciálním sdělením, ale z řady dalších inscenací na válečné a židovské téma se nevymykají. Škoda, že se pojetí světa jako zvrácené manéže nepodařilo jevištně výrazněji akcentovat.

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Viktor Fischl: Dvorní šašci. Režie a dramatizace Jakub Nvota, dramaturgie Pavel Gejguš, scéna Tom Ciller, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Mario Buzzi. Premiéra 31. ledna 2020 (psáno z reprízy 3. února).


    Komentáře k článku: Bůh žongluje s lidmi jako s míčky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,