Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Dvě ruce a žádný soucit

    Divadelní podobu francouzského filmového hitu Nedotknutelní z roku 2011 u nás poprvé představil Pavel Khek v Moravském divadle Olomouc před třemi lety a od té doby se úspěšně drží na repertoáru. Nyní po osvědčené předloze, komediálním snímku podle skutečné události, který se pro svůj enormní divácký úspěch dočkal i americké filmové verze (stejně jako argentinské, indické a korejské), sáhlo Městské divadlo Kladno a režisér Jiří Š. Hájek. A to opět v dramatizaci Michaely Doleželové.

    Doménou kladenských Nedotknutelných jsou herecké výkony Kryštofa Dvořáčka (vlevo) a Lukáše Pečenky v rolích Drisse, respektive Philippa FOTO TOMÁŠ GLASBERGER

    Milionáře Philippa, kvadruplegika připoutaného na invalidní křeslo, zde ztvárňuje Lukáš Pečenka. Díky jemnému, mladistvému vzhledu paradoxně působí vcelku vitálně a vyzařuje silnou touhu po životě. Herec si přitom musí vystačit jen s ostře nabroušeným a vždy perfektně načasovaným sarkastickým humorem – jakékoli využití těla a gest je mu zapovězeno.

    Skutečnost, že se rozhodl svůj boj nevzdat, Philippe dokládá vypsáním konkurzu na nového ošetřovatele: nežádá nic než dvě silné ruce, dvě silné nohy a žádný soucit. Jenže právě tyto základní předpoklady všem uchazečům, v inscenaci pojatým ještě parodičtěji než ve filmu, bohužel chybějí. Až na Drisse v podání Kryštofa Dvořáčka, drsného kluka z předměstí, který žije od propuštění z vězení na podpoře a na pohovor si přišel jen pro podpis. A právě tohohle neomaleného týpka se Philippe rozhodne k překvapení všech přijmout.

    Střet dvou diametrálně odlišných světů, jejichž rozdíly překoná síla postupně rostoucího přátelství, je zdrojem nepřeberného množství humoru i naděje. Oproti oběma filmům i olomoucké inscenaci zde Philippe a Driss působí téměř jako vrstevníci, čímž vystupuje do popředí jistá osudovost. Oba muži si svým způsobem vzájemně nastavují zrcadlo: jeden se narodil do bohaté rodiny, druhý do chudých poměrů, jeden má léty pěstovaný umělecký vkus, druhý cítí umění spontánně, jeden je invalida, druhý překypuje energií… Co když ale Philippe zapůjčí Drissovi své prostředky a Driss namaluje obraz – za jakou cenu se jej podaří prodat? A zvládne Driss ve Philippovi opět zažehnout vyhasínající jiskru? Může muž na vozíčku ještě poznat lásku?

    Monumentální scéna Michala Spratka ještě více zdůrazňuje téma mužské síly spočívající ve zdravém těle, a to především využitím zadní části sochy koně včetně jeho přirození v obřích rozměrech, která jako by v levé části scény držela klenbu Philippovy vily. Milionářovu uměleckou sbírku navíc doplňuje rovněž falicky působící zlatá plastika na stěně či fresky nahých těl.

    Méně vynalézavé, až zbytečné je využití live cinema, jehož prostřednictvím sledujeme Philippovy niterné monology či zběsilou jízdu autem, ztvárněnou pomocí dětského autíčka pohybujícího se v sádrovém modelu Paříže. Zpodobit silniční honičku s policií na jevišti je samozřejmě výzva a chápu snahu tvůrců navodit pocit hravosti a návratu do životem překypujícího dětství, ale scéna působí spíše neohrabaně a infantilně a inscenace by se bez ní klidně obešla.

    Její hlavní doménou jsou naopak herecké výkony a vzájemná chemie obou protagonistů. Překvapil mě především Kryštof Dvořáček v roli Drisse, který měl po excelentním, Césarem oceněném výkonu Omara Syho ve filmu obzvlášť těžkou úlohu. Jako by však s francouzským komikem s africkými kořeny sdílel veškerý jeho temperament, a přitom jej bez jediného náznaku vnějškové nápodoby dokázal převtělit do zcela živoucího českého kluka z ulice, a to bez laciných berliček v podobě například romského přízvuku, jakkoli by se mohl nabízet.

    Silný příběh předlohy zkrátka skýtá černý humor i katarzi a k tomu dvě velké herecké příležitosti – a na Kladně mají díky vhodné volbě titulu a trefnému obsazení zaděláno na divácký hit.

    Městské divadlo Kladno – Olivier Nakache, Éric Toledano: Nedotknutelní. Překlad Anežka Svobodová, dramatizace Michaela Doleželová, inscenační úprava a režie Jiří Š. Hájek, dramaturgie Anna Smrčková, scéna a kostýmy Michal Spratek. Premiéra 14. října 2023 (psáno z reprízy 17. října).


    Komentáře k článku: Dvě ruce a žádný soucit

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,