Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Dvě rozdílné adaptace slavných románů

    Horácké divadlo v Jihlavě se prezentovalo během jednoho týdne scénickými přepisy dvou děl světové literatury. Gončarovova

    Oblomov (Ondřej Kolín) se svým sluhou Zacharem (Ondřej Šípek) FOTO JAN FUCHS

    v dramatizaci Davida Košťáka režíroval Josef Doležal, adaptace Flaubertova slavného díla pod názvem Paní Bovaryová pokračuje v nákupu je autorským i režijním počinem Šimona Cabana. Oběma dílům není společné jen to, že vznikla v 19. století, ale že jde o příběhy lidského ztroskotání, ze jmen jejich hlavních postav se staly příslovečné pojmy nejen v běžném chápání, ale i v odborné klinické terminologii – oblomovština, bovarysmus. Obě inscenace spojuje zřetelně deklarovaná snaha o zpřístupnění klasického odkazu současným mladým divákům.

     

    Oblomovovi hrozí štěstí

    Obraz březového lesa na malé oponě či závěsu odděluje předscénu od scény, model domečku vlevo naznačuje Oblomovku, sídlo mladého statkáře. Oblomov v podání hostujícího Ondřeje Kolína se zpočátku prezentuje jako lenoch praktikující zahálku, matku hříchu. Pán je v pravé poledne ještě v posteli a v pyžamu a nejraději by od sebe všechny provozní štrapáce odehnal zavřením očí. Ondřej Šípek v roli sluhy Zachara svými komentáři i gesty znovu dosvědčuje své komické vlohy, nenápadně, ale zřetelně. Oblomov se později na plese (současná hudba) setkává s Olgou (Barbora Bezáková) – oba jsou oblečeni v bílém, a nejen to: jako obraz vzájemného zahoření mají pod oblečením na sobě světélka. Olga má šanci vytrhnout mladého statkáře z jeho věčného „hodlatelství“, ale jejich vztah nakonec ztroskotá na jeho bytostné neschopnosti něco skutečně započít a dovést do zdárného konce.

    Druhá část představení je pochopitelně temnější než počátek, z něhož by někdo neznalý děje mohl usuzovat, že nejspíš půjde o veselý kus. Oblomov jako by seděl na kře, která se stále vzdaluje od břehů, a on s tím nedokáže nic udělat – tento závěr vyplývá z korespondenčního rozchodu a loučení s Olgou. Nic nezmohou ani domluvy a prosby přítele Štolce (Petr Šindler). Jeho nemocí není lenost, nejde ani o psychickou nemoc, ale o jakési chronické ochrnutí vůle. Daemones, žáby na prameni ducha? Závěr tvoří přízračný výjev: Oblomov sedí ve svém sofa, obklopen péčí prosté ženy z lidu, jak samu sebe Agafja v sugestivním ztvárnění Lucie Sobotkové charakterizuje, která jej krmí velkou lžicí jako nějaké přerostlé holoubě. Není ani třeba inscenaci doslovovat tím, kdo se s kým nakonec ožení a kdo se za koho provdá, jak stojí psáno v románě. První práci mladého režiséra Josefa Doležala v Horáckém divadle lze označit za příslib do budoucna.

    Kamila Zetelová vtiskla Emě Bovaryové přesvědčivou podobu (na snímku s Františkem Mitášem v roli Rudolfa) FOTO IGOR STANČÍK

    Ema Bovaryová nakupuje

    Gustave Flaubert, byv dotázán, jak rozumět hlavní postavě jeho románu, měl odpovědět: Ema Bovaryová, to jsem přece já! Režisér a autor dramatizace Šimon Caban rozšířil název o pokračování v nákupu patrně proto, aby ještě více „rozpohyboval“ děje románu napsaného před více než sto padesáti lety. V úvodu jihlavského představení také je velice rušno: na scéně vidíme velkou maketu stavitelského projektu s domečky, kolem kmitají speditéři. Hlavní postavu Emu Bovaryovou hraje hostující Kamila Zetelová – hekticky zařizuje interiér bytu, ušlápnutý manžel Karel (Zdeněk Stejskal) se při každém vstoupení do pokoje pečlivě přezouvá. Postavy pracují běžně se smartphony, s notebookem, nad ložem v pozadí scény vidíme velkou obrazovku… Nejde o krotké zesoučasnění, předloha je téměř vykostěna ze svých historických souřadnic, režie také používá různé zcizující postupy, nadsazování v řeči, citace apod. Představitelé Eminých osudových mužů, Leona (Nikolas Ferenc), Rudolfa (František Mitáš) i obchodníka Lheureuxe (Jakub Škrdla), který stál u jejích neúspěšných finančních transakcí, ničím nepřekračují průměr.

    Paní Bovaryová je hluboce realistické dílo a jeho silou není jen strhující příběh nešťastné ženy, ale vstupují v něm do hry rovněž nezvažitelné věci, imponderabilia, chvíle Emina nahlédnutí sebe samé. Vybavuji si místo v románu, kdy má pocit, že se ve vzduchu objevily tisíce peříček kolibříků – chvíli předtím, než ji ovane záhubný dech prázdnoty. Nejde o to, že by se měla na scénu sypat ptačí peříčka, ale že Kamila Zetelová, jež vtiskla své postavě i tak velice přesvědčivou podobu, bohužel nedostala k podobným „krokům reflexe“ prakticky žádnou příležitost. Hlavní hrdinka neztroskotala jen proto, že neuměla podnikat nebo že neměla štěstí na partnery, ale i z toho důvodu, že se snažila impulsy plynoucí ze zmíněné reflexe přehlušit právě tím, že se vrhala do záležitostí tohoto světa nebo do milostných dobrodružství. Je také škoda, že v pozadí uvízla postava lékárníka Homaise (nevýrazný František Maňák), kterou Flaubert vytvořil jako prototyp provinčního omezence. Jeho spory s omezencem na jiný způsob Farářem (zbytečně přehrávající Petr Soumar) mohly tvořit odlehčující protiváhu dějů spějících k tragickému rozuzlení.

    Polský filozof Leszek Kołakowski někdy na začátku našeho století napsal, že lidé stále více postrádají neutilitární důvody k životu. Jejich případnému odhalování nijak nenapomáhá, že současní adaptátoři klasických literárních a divadelních děl výše zmíněné nezvažitelné impulsy často přehlížejí nebo vypouštějí. A jen znovu opakuji, že zesoučasňující výklad děl minulosti nemá mít za cíl činit z jejich postav naše současníky – daleko vděčnější, ale i náročnější je učinit jejich současníky z nás. A vůbec nejlepší patrně bude umění udržet oba konce jedné hole. Jedině tak vzniká šance dobrat se vůbec nějaké neutilitární moudrosti.

    Horácké divadlo Jihlava – Ivan Alexandrovič Gončarov, David Košťák: Oblomov. Překlad Prokop Voskovec, dramatizace David Košťák, režie Josef Doležal, dramaturgie Jaroslav Čermák, výprava Martin Šimek a Milan David. Premiéra 17. února 2024 na Malé scéně.

    Horácké divadlo Jihlava – Gustave Flaubert, Šimon Caban: Paní Bovaryová pokračuje v nákupu. Překlad Miroslav Jindra, adaptace, režie a scéna Šimon Caban, dramaturgie Barbora Jandová, kostýmy Magdaléna Teleky. Premiéra 24. února 2024 na Velké scéně.


    Komentáře k článku: Dvě rozdílné adaptace slavných románů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,