Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dvakrát Noc tribádek

    První setkání: Karlovy Vary 1993/1994

    Na podzim roku 1993 jsme společně s Lucií Domesovou a Hankou Frankovou založili v Karlových Varech Divadlo Dagmar. Mimochodem, název jsme si vzali právě od P. O. Enquista. Bylo koncipováno jako otevřené společenství profesionálních divadelních umělců a vzniklo především z potřeby uvádět i jiné tituly než třeba Podskaláka, což byla dramaturgická tendence tehdejší karlovarské činohry vedené uměleckým šéfem Jiřím Untermüllerem a ředitelem Milanem Kohákem. Záhy nato ředitel Kohák v činohře zrušil místo „hrajícího režiséra“, jak stálo v mé smlouvě, a bylo vymalováno. Našel jsem si místo moderátora v Rádiu Dragon, abych se nějak uživil, a s Hankou a Lucií jsme začali zkoušet Enquistovu nádhernou hru Noc tribádek. Tu přinesl dramaturg Jiří Záviš, v té době již také „odejitý“ člen bývalého vedení karlovarské činohry. Mou tehdejší manželku Zdenu Przebindovou-Coufalovou si v divadle ponechali, a tak jsme mohli s rodinou nadále pobývat v divadelním bytě, v mansardě vily Alexandra Na zámeckém vrchu.

    Lucie Domesová (Siri von Essen-Strindbergová) a Hana Franková (Karolína Marie Davidová), v pozadí Roman Havelka (Viggo Schiwe) a Michal Przebinda (August Strindberg) v Noci tribádek (režie Michal Przebinda, česká premiéra 20. 12. 1993, Divadlo Dagmar, Karlovy Vary) FOTO ZDENĚK ŠTĚPAŘ

    A právě na této strmě se zdvíhající ulici, kousek pod námi, sídlila Galerie Alfa a Omega, patřící sochaři Janu Kotkovi. Ten nás, bez jakýchkoli nároků na nájem, k sobě přichýlil, a tak jsme měli k dispozici nádherný prostor plný skleněných soch a plastik, s pódiátkem zvícím nějakých patnáct metrů čtverečních. Nebyla to náhoda. Lucčin tehdejší manžel Jan Samec je vynikající karlovarský výtvarník, autor celé řady významných velkoprostorových realizací. Mimo to je již mnoho let také ředitelem Karlovarské galerie. A výtvarníci byli v té době v Karlových Varech společenstvem mimořádně sepjatým. Autorem nutně minimalistické výpravy Noci tribádek a také autorem loga Divadla Dagmar byl ing. arch. Michal Karas, který do tohoto společenstva neodmyslitelně patřil. Scénickou hudbu obstarávala improvizacemi na motivy skladeb Niccola Paganiniho nádherná houslistka karlovarské filharmonie Monika Nováková. Nutnou výrobu a nábytek obstaral Hančin manžel Jiří Hnilička, který v té době pracoval jako šéf dílen karlovarského divadla. Do našeho minisouboru přibyl ještě mladý herec Roman Havelka, který se ujal role Schiweho.

    Neměli jsme skoro nic vyjma přátelství a obětavosti, ale měli jsme úžasný luxus – čas. Termín premiéry byl na nás. Rozhodli jsme se tedy, že budeme analyzovat Enquistův text „u stolu“ tak dlouho, až nás naše postavy spontánně zvednou a přinutí jednat. Všichni jsme zažívali v tom věku „pod čtyřicet“ velice turbulentní stavy. Byli jsme ještě plni energie, ale do našich duší se už vkrádala skepse a deziluse z životů vlastních a také ze života kolem nás. Enquistova hra, sevřená jednotou času, místa a děje do dvou hodin nabitých láskou i nenávistí, pýchou i ponížením, nadějí i skepsí, v nás rezonovala. V každém jinak, zajisté, ale pokaždé autenticky. Dramaturg Jiří Záviš, ač na nemocenské, na nás dohlížel. Pečlivě připomínkoval a přinášel nápady.

    Někdy po vánočních svátcích řekl, že už by to chtělo lidi, publikum. Naplánovali jsme generálkový týden, sezvali známé a kamarády, horečnatě se snažili ještě vypilovat již zažité dialogy. Po každé zkoušce jsme ovšem museli pódium rozebrat, naložit na sáňky a odvézt přes říčku Teplou na protější kopec Nebozízek, kde Samcovi měli byt a kde jsme si na půdě nad pátým patrem bez výtahu udělali sklad kostýmů, rekvizit a nábytku. Tlačili jsme naložené sáňky příkrou Divadelní ulicí, já (Strinberg) supěl jako lokomotiva a sakroval: Proč tohle všechno do prdele děláme? Lucie (Siri von Essen, Strindbergova žena) po mně blýskala svýma jiskřivýma očima, smála se všemi zuby a na plné pecky řvala: Protože nás to baví! A za námi se ozývalo: Pokračujem, doma čekaj děti… To celé výpravě velela Hanka (Karolína Marie Davidová, její přítelkyně).

    A do toho jsem onemocněl. Tři týdny před premiérou! Angína jako hrom, teploty přes čtyřicet. Když už jsem nemohl vstát z postele a blábolil nesmysly, zavolala má žena Zdena pohotovost. Premiéru jsem ale stihl! Tribádky jsme pak hráli ještě dvě sezony.

    Podruhé: Ostrava 1998/1999

    V sezoně 1998/1999 jsem sloužil druhým rokem jako umělecký šéf v ostravském Divadle Petra Bezruče. Zpočátku jsem se pasoval na provozního režiséra titulů pro děti a „dospělý“ repertoár jsem nabízel režisérům, jakými byli Josef Janík či Václav Klemens, kteří měli u souboru léty prověřenou pozitivní rezonanci. V této sezoně jsem však z mnoha důvodů i já sám pocítil potřebu realizovat i závažnější titul.

    Na Enquistovy Tribádky jsem si věřil, měl jsem tu hru ještě pod kůží. Navíc se vyskytla zajímavá příležitost: manžel naší herečky Marcely Čapkové Vladimír měl v Národním divadle moravskoslezském volný turnus a projevil přání si u nás zahostovat. Ve Varech jsem Strindberga režíroval a zároveň hrál, takže nikdy neviděl. Neodolal jsem tedy pokušení se z herecké role vyvléknout a mít možnost Strindberga uvidět a případně korigovat. Vzniklo tak povýtce „rodinné“ obsazení: já režie, moje stále ještě manželka Zdena – Siri von Essen, Čapka – Strindberg a jeho žena Marcela – Karolína Marie Davidová. Obsazení skvěle doplnil Vítězslav Kryške v úloze Schiweho. Autorem scénické hudby byl Norbert Lichý, výtvarnicí scény a kostýmů Marta Roszkopfová.

    Neměl jsem obavu, že bych se v této inscenaci nějak opakoval. Podmínky byly zcela rozdílné jak po stránce divadelního prostoru, tak typologie herců a hereček. Na rozdíl od varské inscenace bylo nutné mnohem výrazněji řešit scénu. Martina mi v tom velmi pomáhala. Horizontální členění na kukátkový prostor zadního plánu a rozvinutí prostoru hraní před forbínu (ostatně typický prvek scénických řešení v DPB, jakýsi „trade mark“) dostaly herce ve vypjatých momentech až na dosah divákovi a zároveň bylo možné vytvářet simultánní děje v obou prostorech. Do úzkých jsme se potom logicky dostávali na zájezdech v klasických divadlech – členění se simulovalo na velkých jevištích, herci tak byli pro diváky příliš daleko a nevznikala potřebná intimita zšeřelého Strindbergova Divadla Dagmar.

    Vladimír Čapka interpretoval svého Strindberga se vší urputností, temperamentem, ale také vytříbeným hereckým řemeslem. Zdena, v té době již zkušená a sebevědomá charakterní herečka, mu byla rovnocennou partnerkou. Stejně tak zdánlivě křehká, ale vnitřně nesmírně silná Marcela jako Karolína Marie Davidová. Víťa Kryške přinášel do inscenace nonšalanci dánské herecké hvězdy, jejíž hloupost a omezenost vnášela do dění potřebné odlehčení a humor. Hlupáka vždy musí hrát chytrý herec, to je stará divadelní pravda. Inspirován Enquistovou monografií (respektive televizním seriálem) Já, Strindberg jsem obsazení doplnil o postavu malého chlapečka, který udiveně sleduje to vášnivé a přitom bláhové počínání dospělých, aby se pak v závěru pokusil pospojovat jejich ruce ve smířlivém gestu. V alternaci se střídali Vojtíšek Šárský s Pepíkem, jehož příjmení jsem pohříchu dnes již zapomněl. Vojta byl spolehlivý, vědoucí a již tehdy vykazoval jistý herecký talent. Bodejť, když má takového dědečka (Stanislav Šárský)! Pepík byl živel. Nikdy jsme si nebyli jisti, co provede, ale vždy z toho nějak vybruslil.

    Per Olov Enquist mě uhranul. Jako dramatik, scenárista i jako prozaik. Snažil jsem se dostat ke všemu, co u nás od něj vyšlo. V době, kdy jsem pracoval v České televizi jako dramaturg původní dramatické tvorby, nabídl jsem svému šéfovi Aleši Jurdovi Enquistovu knížku pro děti Tři jeskyně jako námět na rodinný televizní film. Titul se líbil, zpracoval jsem synopsi a přes agenturu jsme autora oslovili s dotazem, zda by souhlasil s televizním zpracováním a s tím, že bychom reálie přesunuli do Česka, konkrétně do Beskyd. Souhlasil a vzkázal, že je potěšen, jak je u nás čten a uváděn. Námět se ovšem do vyšších schvalovacích okruhů nedostal. Ještě ho mám schovaný…

    A co bylo dál? August Strinberg se rozešel se svou ženou Siri, Lucka se rozešla s Honzou, Hanka s Jirkou a já se Zdenou. Ovšem Divadlo Dagmar, vedené Hankou Frankovou, zůstalo.


    Komentáře k článku: Dvakrát Noc tribádek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,