Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dvakrát měř a jednou řež

    Jeden či dva operní domy v Praze? Národní divadlo bez opery a baletu? A Stavovské – hlavně jako mozartovská  stagiona? To jsou otázky, které rozdělují naši divadelní veřejnost na takřka nesmiřitelné tábory od chvíle, co byly vysloveny. Byly také tématem následujícího kulatého stolu, k němuž v naší redakci usedli náměstek ministra kultury Radek Zdráhal, ředitel Národního divadla Ondřej Černý, budoucí šéf  opery Národního divadla Rok Rappl (Rocc), spisovatel Milan Uhde, publicisté Radmila Hrdinová, Josef Herman, Ivan Žáček a šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář.

    Začněme malým historickým ohlédnutím – pokusy reformovat Národní divadlo a Státní operu Praha, tehdy pod jménem Smetanovo divadlo, se uskutečnily už na počátku 90. let. A Milan Uhde jako tehdejší ministr kultury byl v centru událostí…

    Uhde: Pokusil jsem se připravit půdu pro změnu Národního divadla  z příspěvkové organizace na jiný statut, což se dodnes nepodařilo, ale je velice třeba ji uskutečnit, jak jen to půjde. Aktuální je ovšem především Státní opera. Tehdy jsem byl v situaci, kdy mi jedni radili: Smetanovo divadlo (z něhož se posléze stala Státní opera) zrušte! Mít dvě opery v jednom městě je vyloučeno, nejsou na to ani  finance, ani publikum. A druzí namítali: Uvažte, pane ministře, že je tam dobrý orchestr a secvičený sbor, a není podstatné, že nemají sólisty. Po Evropě putují kvalitní ukrajinští a ruští zpěváci, kteří tu absenci rychle zaplní. Přiklonil jsem k názoru, že ve Státní opeře se bude uvádět světový repertoár zpívaný v jazyce libretistově a v Národním divadle budou inscenovány zejména české opery v češtině. Za tři čtvrtě roku jsem přestal být ministrem a  vývoj jsem sledoval už pouze jako divák. A měl  jsem dojem, že ani Státní opera, ani Národní divadlo  ten závazek neplní.

    Vzhůru do současnosti! Co vlastně  ministerstvo kultury k připravované  reformě vyprovokovalo, v čem je její přínos a její možnosti?

    Zdráhal: Ministerstvo kultury je zřizovatel obou organizací – Státní opery i Národního divadla, a naším cílem je, aby obě instituce mohly fungovat plnohodnotně.  K tomu samozřejmě můžeme použít celou řadu nástrojů, v současné době o nich někdy až bouřlivě, v širokém odborném okruhu diskutujeme, abychom vybrali a navrhli panu ministrovi tu nejlepší variantu, jak situaci Národního divadla a Státní opery řešit.  Smysl reformy je relativně jednoduchý a jasný. Chceme, aby bylo efektivněji hospodařeno s veřejnými zdroji, aby finančních prostředků do samotných souborů plynulo více než doposud, aby se kontinuálně zvyšovala jejich umělecká kvalita.

    Jestli tomu správně rozumím, hlavním cílem reformy je ušetřit?

    Zdráhal: V žádném případě ne, na kultuře se šetřit nemůže!  Jde o to, jakým způsobem peníze vynakládat!  A budeme se snažit, aby prostředky byly navýšeny, aby finanční ohodnocení nejen umělců, ale všech zaměstnanců těchto souborů mělo motivační roli. Forma a cesta,  jestli to budou dále příspěvkové organizace, nebo celky řízené správní radou, to je v této chvíli opravdu věcí odborné debaty. Rozhodně do této koncepce musí zapadat  rekonstrukce jak Státní opery, tak Nové scény Národního divadla. I v tomto ohledu by podmínky pro práci těchto souborů měly mít evropský či světový standard.

    Opravdu jen v souladu se zájmy Národního divadla?

    Jak se diskutovaná proměna obou divadelních domů líbí, či nelíbí řediteli Národního divadla? Máte nějakou vlastní, detailně propracovanou koncepci budoucnosti své scény?

    Černý: Musím se ještě vrátit k historii, kterou připomněl  Milan Uhde.  Vznik Státní opery vycházel ze dvou předpokladů, z nichž ani jeden se nenaplnil. Vědělo se, že na provozování  Státní opery nikdy nebude dost peněz ze státního rozpočtu a předpokládalo se, že se seženou privátní peníze na její pravidelné dofinancování. To se nestalo a po celých  dvacet let, co Státní opera existuje samostatně, je  nedostatečně financována, v  posledních letech přímo pod hranicí únosnosti. A ten druhý nenaplněný předpoklad podle mého názoru nemá řešení. Představa, že z Národního divadla uděláme jakousi „volksoper“,  hrající v mateřském jazyce český repertoár a Státní opera bude velkým operním domem se  světovým repertoárem hraným v originále, byla absurdní. Národní divadlo nemohlo ustoupit z ambice být první operní scénou v  zemi, a  už  proto se nemůže vyhýbat světovému repertoáru, který navíc živí kasu. Samotná koncepce uvažované proměny obou domů se  v tuto chvíli rodí a je potřeba v tomto procesu dát potřebný čas interním diskusím. Chtěl bych položit tuto otázku:  jaké jsou varianty existence Státní opery v dlouhodobé perspektivě? Z mého pohledu v zásadě čtyři. První, že SOP zůstane samostatnou institucí, která se stane skutečnou „Staatsoper“ se vším, co k tomu patří, tedy dostatek financí, vysoké mezinárodní renomé, silná umělecká kvalita. To je jistě lákavá představa, otázkou ovšem je, zda je reálná – neboť je jasné, že úplně stejnou ambici má a musí mít i opera Národního divadla.  Druhou možností, o které se mluví od samého vzniku  samostatné SOP, je její přechod pod město Praha či alespoň kooperativní financování ze strany Prahy. Já jsem tuto variantu vždy – už jako ředitel Divadelního ústavu – považoval za nejlogičtější.  Nicméně nyní jsem vůči ní naplněn hlubokou skepsí, protože za dvacet let se nepodařilo  absolvovat ani první krok. Praha nikdy svou operu neměla a podle mého názoru ji prostě nikdy chtít nebude. Třetí varianta znamená vytvořit ze Státní opery stagionu. Což je varianta z mnoha důvodů – a jedním je i aspekt sociální – jen těžko obhajitelná a realizovatelná.  A čtvrtá je nějaká forma propojení  Státní opery s Národním divadlem. V takovém případě mám představu  vzniku tří velmi autonomních souborů, pojmenujme si je pracovně Národní opera, Národní balet a Činohra Národního divadla, které budou působit ve všech čtyřech domech. Museli  bychom ovšem opustit formu příspěvkové organizace, což se v tomto volebním období stane asi jen těžko. Ale diskutovat o tom a připravovat se na to musíme začít už teď.  Chci přitom zdůraznit zásadní věc. Jakákoli reforma ND musí vzniknout v zájmu Národního divadla a v zájmu jeho dlouholetých potřeb.

    Posuzovat reformu v zájmu a v souladu s ND je samozřejmě možný úhel pohledu. O Národním divadle jako zdroji samotné české identity se mluví už od jeho vzniku. Ale neměli bychom se na prahu XXI. století konečně zbavit buditelských tradic?

    Hrdinová: Potíž je, že uvažujeme pořád v rámci Státní opera  a Národní divadlo. A je pochopitelné, že zástupci ND budou hájit svou scénu a kdyby tu seděl zástupce Státní opery, bude prosazovat její zájmy. Já si ale myslím, že uvažovat o jedné velké pražské opeře není špatná myšlenka. Milan Uhde řekl, že  Státní opera původní očekávání nenaplnila. Pro mě jej minimálně v prvních letech, za Karla Drgáče, naplnila velice inspirativním způsobem. A  ještě za Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila se v ní pěstoval novátorský repertoár a styl inscenování, který vycházel z tradice Nového německého divadla (Neus Deutsches Theater). Kdyby se touto cestou šlo dál a kdybychom tu dneska měli dva operní domy, které budou  dramaturgicky, inscenačně a  také okruhem diváků naprosto specifické, nemuseli bychom tuto otázku možná řešit. Ale právě proto, že tady máme dva – plus minus – stejné operní domy,  dvě opery, které mají 6–7 společných titulů v – plus minus – podobných inscenacích, máme tento problém. Vůbec by mně nepřišlo pochybené, kdyby Národní divadlo uvádělo v daleko větší míře národní repertoár. A že musí hrát také pro kasu? No dobře, ale jestli pan náměstek Zdráhal  tvrdí, že reforma není primárně finanční problém, mohlo by být přece ND – pro tento účel, tedy podporu českého repertoáru – financováno dostatečně ze státní pokladny.  A pak by mohla existovat druhá velká pražská opera se zaměřením na světové tituly, které bude nabízet v budově, jež je k tomu určená.

    Herman: Kardinální otázka zní, jak nakládat s velkými pražskými divadelními domy, co v nich hrát, jakým způsobem a jak to zaplatit?  I když se nám to dneska třeba nelíbí, tak faktem je, že Národní divadlo už v době svého vzniku bylo zastaralým prostorem vycházejícím z potřeb Prozatímního divadla. A další skutečností je, že Stavovské divadlo je budovou, ve které  prokazatelně působil W. A. Mozart. A pro mě je Mozart  genius světového formátu, který přebije všechny naše tylovské tradice.

    Mozartovská tradice sídlí v Salcburku, anebo v Praze?

    Josef Herman vytvořil pro ministerstvo kultury analýzu jako podklad pro připravovanou reformu a mimo jiné v ní navrhl statut Stavovského divadla jako mozartovské stagiony. Bylo to píchnutí do vosího hnízda.

    Herman: Všichni víme, že Stavovské divadlo se do svazku ND dostalo ne právě důstojným způsobem. Řečeno na rovinu: bylo prostě ukradeno. To je souvislost, kterou nelze pominout. Na druhé straně, to jak se v polemikách operovalo s termínem mozartovská stagiona, mě rozesmálo i  rozplakalo. Jako kdybych chtěl Stavovské divadlo zprivatizovat a střelit někomu, kdo na Mozartovi vydělá peníze…  Že před tím varoval Daniel Dvořák, mě tedy opravdu pobavilo, protože on byl první, kdo Stavovské divadlo komerčně využíval. A pěkně prosím, proč by to o prázdninách neudělal, když toho ND schopno nebylo? Měl jsem ale na mysli  mozartovskou stagionu jako centrum mozartovské interpretace. Dnes je ve světě mnoho mozartovských specialistů, kteří by velmi rádi v takovém centru působili. V Praze existuje výjimečný dům, jehož hlavní tradici vůbec nereflektujeme. Když se podíváme na pražské divadelní domy   optikou jejich tradic a dispozic, zjistíme, že je skoro nelze předurčit          jen opeře nebo činohře anebo baletu. Jen budova Státní opery je čistě  operní a baletní dům se vším všudy! Naopak jestli nějaký žánr nelze pořádně v ND hrát, tak je to například velký balet, proč ho tam tedy neprovozovat? Proč se podřizovat potřebám vyčpělých ideologických institucí? Reforma, kterou jsem navrhl, by měla rozbít mamutí organismy ND a SOP na tvůrčí segmenty, dát  jim smysluplný program a vizi. Uvolnit souborům fyzický i organizační prostor, aby mohly dělat umění! Menší  celky se dají i lépe financovat a následně se dá  lépe hodnotit efektivita vložených prostředků. Ale jestli se nepodaří zbavit ND i SOP krunýře rigidní příspěvkové organizace, doporučil bych ministerstvu raději se do reformy nepouštět.

    Černý: Říci, že jsme v bodě nula a všechno vystavíme jakoby znova, je totální sociální inženýrství. Copak můžeme Stavovské divadlo vztahovat jenom  k Mozartovi? Zrušit mnohaletou činoherní tradici tohoto divadla?  Představa, že  z Prahy vytvoříme mozartovské centrum, je chiméra. A je to nesmysl i ekonomicky. Don Giovanni v letní Praze dnes ani ze třetiny nenaplní kasu jako v 90. letech.  Pravda, budova  Národní divadlo byla zastaralá už při svém postavení, ale to platí i o řadě italských operních domů. A měli by se snad zbourat a místo nich vystavět nové operní sály s lepším bočním jevištěm? Proboha, v Národním se 130 let hraje divadlo a 130 let je počítáno s danostmi tohoto domu,  je to jakési omezení, které se stává součástí procesu umělecké tvorby. Vznikly v něm přece desítky vynikajících inscenací…

    Celou diskusi najdete v DN č. 7/2011, které vyjdou 5. dubna

    • Autor:
    • Publikováno: 30. března 2011

    Komentáře k článku: Dvakrát měř a jednou řež

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,