Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dva prezidenti na pražských jevištích

    Na sklonku pražské divadelní sezony byly uvedeny dvě původní české hry, v nichž se objevuje postava prezidenta Masaryka, inscenace Studia Ypsilon nazvaná TGM a hra Milady Součkové Historický monolog, uvedený činohrou Národního divadla. Zatímco v monodramatu Součkové je Masaryk pouze jevištní postavou, naslouchající monologu Emila Háchy, Ypsilonka učinila postavu Masaryka středobodem své hry.

    Filosof, pedagog, světoběžník…

    Autoři Jan Schmid a Jan Kolář si vytkli nelehký úkol představit divadelně atraktivní formou zakladatele našeho samostatného státu jako filosofa, pedagoga, světoběžníka, politika i hlavu početné rodiny. Z podstaty takto zadaného syžetu je zřejmé, že lze úkol zvládnout jen s pomocí krajně synekdochické formy, opřené o stěžejní linie masarykovského tématu. Časové rozpětí inscenace je značné. Sahá od poloviny devatenáctého století, doby jeho dětství stráveného na moravsko-slovenském pomezí, přes studia ve Vídni a Lipsku, pedagogické působení v Praze, spojené s rukopisnými boji, přes peripetie hilsneriády, četných cest do Ruska a Ameriky a exilové působení za války až po vytvoření samostatného státu a následnou roli Prezidenta-Osvoboditele, abdikaci a závěrečná léta, kdy se pomalu nachyluje nejen Masarykův život, ale i zase jeden „konec samostatnosti české“. Daní za takto široce pojatou epičnost je extrémní kolážovitost, až roztěkanost scénického tvaru, kdy jsou biografické či politické motivy jen letmo dotýkány, hned je však nutno akcelerovat dále, aby se to všechno stihlo.

    Úskalí, kterým tato poslední hra z ypsilonské dílny musí čelit, jsou tedy značná. Překonat je však v Ypsilonce umí bravurně a dokazují to už 45 let. Během nich Jan Schmid dovedl svéráznou encyklopedickou metodu (která ostatně stála u samotného zrodu souboru v Liberci 1964), postavenou na kolektivní improvizaci, k velké přesvědčivosti. Tentokrát to však trochu skřípe, jako by Studio svou vlastní, letitou scénickou řeč zvládalo jen s jistým vypětím i občasným zadrháváním. Nejsou snad herci na výši náročného úkolu? Problém tkví, zdá se, v tématu samotném. Ve způsobu, jak je postava Masaryka traktována. I po sedmdesáti letech je náš první prezident stále značnou částí společnosti přijímán rozporně, pro mladší generaci znamená stěží něco více než kapitolu v čítance. Právě s tím chce hra s podtitulem Masaryk mezi minulostí a dneškem bojovat, chce přijít s novým pohledem, naznačit nové souvislosti a přivést diváka k zamyšlení nad tím, zda vůbec může tradice přispět k řešení krize, v níž se dnes nalézáme. Nemyslím, že všechno, co se na scéně předvádí, bylo podstatné pro vykreslení plastického divadelního portrétu. Představení přesto spolehlivě drží nad vodou tradičně vysoká kvalita souboru. Řada motivů je rozehrána s typicky ypsilonkovskou obrazivostí, šarmem a hravostí, v té nejlepší tradici inteligentního politického kabaretu, např. scéna smrti Milana Rastislava Štefánika (Roman Mrázik). Velmi dobře rovněž funguje osvědčené staromladé duo Synková-Rychlá, stavící na kontrastu bryskně vyměňovaných replik. Filosofováním o české otázce prolínají prvorepublikové klevety a do toho paralelně probíhající linie rodinného příběhu o „našem tatovi“. To vše za zvuků prvorepublikového swingu, samozřejmě v jeho ypsilonkovské mutaci, obstarávajícího citátovou linii, k datu premiéry však již podstatně redukovanou, a výrazně zastoupenou hudbou Klezmeru (Martin Šmíd). Na dynamicky, chaoticky zalidněné scéně Jaroslava Maliny, jíž dominuje dřevěná konstrukce Hektora, páně prezidentova oblíbeného koně, se motá spousta postav i postaviček, mnohé z nich připsané s velkou dovedností, tím spíše, že mají tak málo prostoru. Z nich se výrazně uplatnil Jan Přeučil v roli Odpůrce (Karel Kramář) a zejména Petr Vacek jako exponovaná postava Němce. Příběhem nás provádí Karel Čapek v podání Petra Vrška, frustrovaný tím, že mu jeho Hovory s T.G.M. rediguje nejen pan prezident, ale i Alice (razantní Jana Synková), jež po smrti Charlotty čile převzala roli první dámy, střežící žárlivě svatý obrázek otce, z jehož blízkosti musí neustále odhánět spisovatelku Oldru, sladký bonbonek Masarykova stáří, jíž si s chutí i šarmem zahrála Barbora Vyskočilová. Právě ten svatý obrázek může tak trochu odrazovat. Masaryk, jak říká tvůrce i režisér Jan Schmid, zmramorovatěl už za živa. Co s tím v Čechách, kde to svatí a moudří mužové neměli nikdy lehké? Celý Masarykův život byl nesen vypjatým mravním étosem, nepochybně opravdovým, pro mnohé však až ostentativním. Uvedl se krátce po návratu do Prahy razantním vstupem do právě zuřivě probíhajícího sporu o Rukopisy tím, že do národně osvobozenecké polemiky náhle vnesl nikoli snad to, co především tak palčivě potřebovala, totiž odbornou fundovanost, ale něco stejně důležitého: mravní rozměr. Český národ si nemůže budovat sebevědomí postavené na omylu. Musí se podívat pravdě do očí a přiznat si, že tu jde o falešný padělek, jen tak může iluzi proměnit ve skutečnou velikost. Rukavice hozená všem v době, kdy líté boje mezi Mladočechy a Staročechy vrcholily. Masarykův kategoricky mravní akcent dráždil tehdy stejně jako dnes, kdy je pro mnohé těžko stravitelný. Hraje-li Masaryka Václav Helšus, navíc s úporností absolutního zvěstovatele všech možných mouder, může právě toto znesnadňovat recepci i zamýšlené cíle.

    Sledujeme-li diskurs o Rukopisech, který s nevykořenitelnou iracionalitou a setrvačností v části české společnosti probíhá až do dneška, sledujeme-li tu marnost planých, účelových nebo zcela vylhaných argumentů, a to na obou stranách, pak se zdá, že ten přízrak masarykovské rukavice se nad námi opět vznáší: nebyla dosud zvednuta. Tady ovšem divadlo nepomůže.

    Jeviště obrazotvornosti

    Historický monolog Milady Součkové by bylo možno v tomto kontextu nazvat vylíčením toho, co následovalo po smrti Masaryka a konci samostatnosti české, mám-li Denisův termín vztáhnout na mnichovský diktát a jeho následky. Zpověď prezidenta Háchy, jak zní podtitul hry, dostala scénickou podobu na prknech Kolowratu jako závěrečná část projektu Národního divadla Bouda české historie, věnovaného klíčovým okamžikům českých dějin. Byla tím po třinácti letech uskutečněna vize režiséra J. A. Pitínského. Svou hru Součková sama určila pro jeviště „obrazotvornosti“ a místem konání označila „lidskou mysl“. Režisér do role Háchy obsadil Evu Salzmannovou, zatímco němou roli naslouchajícího Masaryka svěřil neherci Karlu Steigerwaldovi, dramatikovi a politickému komentátorovi. Bylo tím podtrženo, že onou lidskou myslí, v níž se příběh odehrává, je osobnost autorky, která nepokrytě projektuje sebe samu, své představy a svou filosofii dějin, do postavy všemi opovrhovaného zrádce národa. Síla a slabost textu tedy spočívá v jeho ahistorické subjektivitě i v jeho vědomé nevyrovnanosti. Střídá se tu nepřímý dialog, monolog i epika, vše je vycizelováno s velkým literárním umem a ženskou pečlivostí. Značné napětí vyvolává drmolivá mnohomluvnost malých slovíček, i zacyklená repetitivnost, jež však naprosto postrádá hudební bernhardovskou kvalitu. Inscenovat tuto drmolivost znamená jen ji umocnit. Při četbě tohoto žensky viděného portrétu krutě stíhaného muže, obsazeného dějinami do role, z níž nebylo úniku, zasteskne se čtenáři po úderné síle mužsky strohé nedořečené věty Hemingwayovy. Zasteskne se však především divákovi, jemuž ornament slovíček, vyrážených, křičených, skomíravě zajíkaných, kvílených i skandovaných, deroucích se z úst herečky (zprvu obalené hliněnou maskou, jež se postupně odlupuje) a vznášejících se prostorem jako třepotaví motýli, odsouvá tíhu této jóbovské výpovědi kamsi do pozadí.

    To, co text Součkové postrádá, je vyváženo dodáním pozdější historické zkušenosti. Úhelný okamžik českých dějin – Mnichovský diktát – je nazírán prizmatem poválečných zážitků únorového puče a nucené emigrace. Na postavě svého Háchy konfrontuje Součková nevyhnutelnost rozhodnutí, učiněných pod bezprostřední tíží okamžiku se zbytečnou ústupností Beneše a zločinnou servilností Gottwalda. Háchova obhajoba pronášená „kdesi v podsvětí“ v imaginárním rozhovoru s Masarykem, jenž těchto dilemat byl ušetřen, se postupně stává diskursem o české moderní historii, v němž je konfrontován masarykovský ideál života v pravdě s politickou realitou. Dospívá se tu nakonec ke vcelku banální tezi, že neřešitelnost osobní situace byla dána už neřešitelností pomnichovské reality. Závěr, jenž by nudil i v historické monografii, stává se na divadle skutečným problémem. Scénické prázdno zakotvené v textu se pokusil Pitínský zaplnit svými typickými režijními instrumenty, vcelku velmi úspěšně. Převaha primárně literárně kódovaného textu je však nezničitelná a divadelní rozměr, byť traktovaný s velkým rozmyslem a citlivostí, působí jaksi uměle a redundantně, jako přidaná hodnota, z níž je ovšem nutno platit daň. Groteskně-poetická rovina text velmi oživuje, je vypointována řada situací, jinak celkem jalových, při vedení herečky se však režie nevyhnula jisté křečovitosti. Divadelnost se tu zachraňuje křikem a trháním kulis, přičemž veškerá tíha leží na Evě Salzmannové, která obrovské plochy barokně košatého textu zvládá s velkou suverenitou. Herečka si imponujícím způsobem dokázala rozvrhnout síly, její projev má světla a stíny a je výborně vygradovaný. Přesto preferovaným modem existence pro mne u tohoto textu zůstává forma literárního dramatu s jeho otevřeností individuální interpretaci. Možno si snad představit i náznakově dramatizovanou verzi, na způsob někdejších produkcí ve Viole. Plně scénický tvar, jakého jsme byli v Kolowratu svědky, je značně problematický, byť v mnohém inspirativní. Provokuje a vyvolává další otazníky především svou mírou konkretizace, do níž vstupuje několik soukromých rovin: autorky, režiséra, a konec konců i hereckého manželského páru, který zde dokázal vytěžit mnohé ze svých zkušeností s politickým divadlem.

    Studio Ypsilon – Jan Schmid, Jan Kolář: TGM aneb Masaryk mezi minulostí a dneškem. Režie Jan Schmid, výprava Jaroslav Malina, hudba Martin Šmíd a Miroslav Kořínek. Premiéra 11. června 2010.

    Národní divadlo (Divadlo Kolowrat) – Milada Součková: Historický monolog aneb Zpověď prezidenta Háchy. Režie Jan Antonín Pitínský, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Jana Preková. Premiéra 15. června 2010.


    Komentáře k článku: Dva prezidenti na pražských jevištích

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,