Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dušan Vitázek: Přišel jsem z lesa

    Trenčínský rodák a jeden z nejvýraznějších muzikálových tuzemských herců představuje dle mého soudu v posledních sezonách skutečnou hereckou hvězdu. Jednatřicetiletý mladý muž z muzikálového souboru Městského divadla Brno není nějakým mediálně vyprázdněným a sezonně recyklovaným televizním ideálem. Hvězdnost tohoto herce pro mne spočívá v jeho pracovitosti, profesní připravenosti, s níž tvoří skutečně velké úkoly.

    Doktor Jekyll se před očima proměňuje v odpornou kreaturu Hydea FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVI

    Však si také letos odnesl svoji v pořadí už druhou cenu Cenu Thálie za výkon v titulní úloze muzikálu Jekyll a Hyde. Ale připomeňme i další výkony v hlavních rolí. Ztvárnil titulní hrdiny ve slavném muzikálu Jesus Christ Superstar nebo německém hudebním dílku Mozart!, byl zkorumpovaný Billy Flynnem z nesmrtelného muzikálu Chicago nebo se uvedl jako ironicky sžíravý komentátor Che ze slavné Evity. Fyzicky mimořádně náročný výkon předvádí nejen při stepování hlavou dolů jako kominík Bert v pohádkové Mary Poppins. A to prosím Vitázek do sedmnácti let nebyl v divadle! A pak uviděl v Bratislavě známou operu La Traviata, a vše nabralo rychlý směr k hudebnímu divadlu.

    Cítíte se už jako hvězda, nebo aspoň jako nezastupitelný člen svého souboru?

    Možná v Praze bych se musel cítit jako hvězda, v Brně ale díkybohu neexistuje bulvár. Ten asi hlavně vyrábí ty prázdné a dokola propírané hvězdy. V Brně ale naštěstí pořád děláme hlavně divadlo a nedá se tady ani v myšlence sklouznout k nějakým hvězdným manýrám. A co se týče místa v souboru, mám tady více než pozici nějaké primadony postavení takového divokého hovada, co se nebojí hodně zakřičet nebo seskočit z hodně vysokého jevištního stolu. Jsem prostě živel, moje energie je rázná, ale nejdůležitější je, že nejsem nějaký solitér, ale organickou součástí našeho souboru. Já už prošel muzikálové projekty porůznu třeba na Slovensku, ale to co, v Brně, nikde není. I když dělám třeba Jekylla a Hydea, všichni mne ženou a tlačí jako buldozer před sebou. Nejde to samo a samozřejmě třeba zmíněnou brutální dvojroli tahám na ramenou sám. Ale! Naše divadlo je specifické tím, že to není skupina nějakých vzepjatých nekomunikujících individualit, ale skutečně kolektivní tým. V novém muzikálu Divá Bára hraju Černého myslivce, ale třeba také ve sboru strom a nepřijde mi to divné ani ponižující či nehodné mého talentu.

    Vy máte rád muzikál a je prokazatelné, že muzikál vám to vrací a má rád vás. Jak jste se v tomto žánru vůbec zabydlel a čím vám tolik konvenuje?

    Pro mne je muzikál strašně přirozený zcela stejně jakčinohra. Řád not a zpívání funguje ale po svém. Někdy děj třeba posouvá jenom hudba nebo stačí, když stojím na jevišti a využívám svoje zkušenosti, které jsem v tomto žánru zatím nasbíral. Cítím se už být součástí našeho organizačně velkého kolosu. A mně se líbí velké věci. Chtěl bych třeba Jekylla zpívat pro padesát tisíc lidí. Jazz Side Story bychom měli dělat v Budapešti minimálně pro tak velké publikum, jsem nešťastný, že nás vždy slyší jen sedm stovek diváků.

    Zkorumpovaný advokát Billy Flynn to se ženami a honoráři umí FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVI

    Nejsem vybíravý

    Máte za sebou pěknou řádku hlavních muzikálových rolí, co je při jejich konstruování třeba záludné, co nelze v hudebním divadle pominout?

    Myslím, že velkou roli hraje fyzická připravenost. Ale mně se na muzikálu líbí, že na publikum útočí vlastně celým systém různých složek: hudba, zpěv, choreografie. Mám rád dobrou činohru, ale u muzikálu je třeba těžší, že na výraz nemůžu přicházet postupně při zkoušení. Prostě musím po korepetici přijít a ty písně umět a mít nazpívané, jinak se nedá pracovat a postupovat. Někdy si u muzikálu přijdu navíc docela sám. Dirigent zvedne ruku, a já prostě musím začít zpívat, nemůžu si to dirigovat sám tolik jako v činohře. Je to více nesvobodné.

    Jaký typ muzikálu děláte vlastně nejraději?

    Já nemám problém s muzikály pro děti. Nevadí mi být Zvíře, Princ ani Trpaslík v naší muzikálové Sněhurce. Ale k těm muzikálovým subžánrům. Nejsem opravdu nijak vybíravý. Mám ale nejraději muzikály, kde se vůbec nemluví, jako je Jesus, Evita či Rent. Kdy prostě formu tvoří jen zpívané pasáže a muzika, zkrátka čisté hudební dílo. Nemusím ty muzikály, kde se vypráví nejlépe o tom, co se bude zpívat nebo se zpívá, o čem se vzápětí mluví. Je jen málo výjimek – třeba Chicago…

    Se kterou hlavní muzikálovou rolí jste se nejvíce nadřel a proč?

    Já se nadřu se vším, nosím to v hlavě všechno až příliš. Ale Jesus byl třeba těžký, protože jsem potřeboval najít klid. Já furt chtěl tančit a jenom to pěkně zprudka solit do lidí. Standa Moša mi říkal, ať si zuju jazzky a ať se zklidním, že Ježíš lidi dokázal uhranout a komunikoval svým charismatem, a ne nějakou divokostí. Naopak Che z Evity do mne „zajel“, to musí být sen každého herce. Všichni ostatní musí tlačit příběh, být stále in, a on to jenom všechno cynicky shazuje a neustále ironizuje. A to jsem nic z toho neznal, než jsem šel na JAMU.

    Vraťme se tedy na počátek vaší profesionální dráhy, která se zprudka rozjela. Divadla jste si asi v rodném Trenčíně moc neužil, jak došlo k tomu osudovému profesnímu setkání?

    No je pravda, že o divadlo či kulturu obecně v Trenčíně člověk moc nezavadí, jestli nepočítám nějaké folklorní a šermířské aktivity. Já studoval sportovní školu a potom obchodní akademii. Myslel jsem, že půjdu na vojnu a pak pracovat k horské službě. Profesorka slovenštiny nás ale vytáhla na operní zájezd do Bratislavy. Strašný opruz, shánění obleku, převlékání se v autobuse do svátečního, dlouhá cesta… Děs. Viděli jsme La Traviatu. Zvedla se opona, začal hrát orchestr a já zůstal paf. Všemu jsem rozuměl, i když to bylo v italštině. A to jsem neznal příběh ani notu. Poté jsem jel na tábor, kde byl kluk, co nádherně zpíval. Mne moc nebaví dívat se na sporty ani na divadlo, když vidím něco, co mne zaujme, okamžitě to chci dělat a umět. Rozhodl jsem se, že prostě budu taky takový jako zpívající hoch a lidé v Traviatě. Za pár dní jsem šel na ZUŠ do Trenčína, zaklepal a prostě řekl, že chci, aby mne naučili „třást hlasem“. Protože jsem opravdu přišel z lesa a netušil jsem, že se tomu říká vibrato…

    A jak se tedy od operního zpěvu dostane člověk k muzikálu?

    Jezdil jsem na tábory a docela často přes Brno. Pak jsem také v šestnácti začal poloprofesionálně tančit s jednou dívkou klasický standard a latinu v taneční škole Paškovců. Do Bratislavy jsem zase pravidelně jezdil na divadlo. Všichni známí mi říkali, že musím zkusit studovat muzikálové divadlo v Brně. Já se ale přihlásil a dostal na operní zpěv do Banské Bystrice k jednomu barytonistovi, který mi dal přísný zákaz halekání u táboráků. Trošku mne odradil, tak jsem na konzervatoř nenastoupil. Pak jsem šel prodávat rybářské potřeby a kola, přišel povolávací rozkaz na vojnu. Byl jsem děsně zamilovaný. Holka mne ale opustila a já šel ve vojenském při první vycházce do první fotografické kabinky při cestě, vyfotil se a poslal obrázek s přihláškou na JAMU do Brna. Zrovna se lámalo milénium, vzali mne a já se ocitnul na studiu muzikálu v Brně v ateliéru Jany Janěkové.

    Roztomilý Josef v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť FOTO JEF KRATOCHVIL

    Divadlo není atletika

    To se záhy ukázalo jako dobrá volba, protože už v roce 2004 jste dostal svoji první Thálii za roli Bergera v muzikálu Vlasy… Pomohly vám třeba předchozí životní zvraty?

    Já byl strašlivý stydlín a skautík, předchozí život se na mně moc nepodepisoval. Nejvíce mi vlastně při pomalém vplouvání do praxe pomohlo, že jsem účinkoval v Gombárových Vlasech na bratislavské Nové scéně. Tam totiž byla skutečně drsná partička a já se otřískal. Všichni, i holky, byli strašně fyzicky vypracovaní, já se jich bál. Nikdo se s ničím moc nemaloval, všude se linula tráva. Po navoněné studentské Martě v Brně to byl docela drsný zážitek. Režisér Gombár mi říkal, že Woofhulí marjánu a není to žádný čestný Ježíš, který by chtěl všechny láskyplně objímat, jak jsem to naivně ze začátku četl já.

    Jak se cítí držitel druhé Ceny Thálie? Je to něco jako pro sportovce dobýt nějakou metu či překonat dosavadní časovku a osobní rekord?

    Já měl jako sportovec vždy velký problém, že jsem nebyl soutěživý typ. Což se jeví i jako jistý zádrhel v kariéře. Jsem takový klidný a hodný člověk. Nejsem průbojný typ, co by obrážel castingy a chtěl někoho pokořit. Ale divadlo naštěstí není atletika. Nedá se říci, kdo doběhnul první. Při první Thálii jsem četl, že jsem dostal cenu za muzikál, operetu a jiný hudebně dramatický žánr. Už jenom srovnávat Netopýra s naším muzikálem Probuzení jara je přece nemožné. Jsem rád, že jsem byl letos nominovaný s Tomášem Töpferem. Moc ho neznám, ale je to pro mne persona. Není to žádný rychle vyhoněný adept soutěže o Superstar, ale člověk, který má něco za sebou. Prohrát s nějakým Superstárem, poté, co mám pracovně za sebou, by mne asi mrzelo. V této konstelaci ne.

    Tháliový“ rozhovor jsme spolu vedli už před osmi lety. Přijel jste na něj do Brna na kole z rodného Trenčína. Zastavme se u sportu. Kondička je pro muzikálového herce velmi důležitá.

    Máme skupinu kluků, v níž třeba děláme amatérský triatlon. Smějeme se, protože je to trochu recese a na sílu. Posiluju, běhám a jezdím na kole. Miluju zimní sporty a hory v každém ročním období. Já jsem bez sportu nervózní. Zkoušel jsem párkrát i s tím sportovním honěním přestat, abych už konečně na jeviští nerval kulisy a nelítal tam silově jak utržený čokl. Zbytečné. Sport je droga, ale poskytuje mi na jevišti svobodu. Cokoliv si vymyslím v hlavě, je potom možné. Jako muzikálové Zvíře nechci třeba lozit po žebříku, ale prostě se na něm zhoupnout a z poměrně velké výšky skočit. Zatím to jde.

    Jako kominík Bert v Mary Poppins obejdete portál hlediště hlavou dolů, zpíváte a stepujete… To byl zatím váš fyzicky nejnáročnější scénický požadavek?

    To je těžké hlavně na rovnováhu a správné seřízení jistého zařízení s mým tělem. Ale nejtěžší je v Mary Poppins běžet do schodů a zpívat, neznám nic horšího… Jsem trénovaný, ale při čísle Step in Time, kdy zadýchaný chci zpívat naplno a ještě zvládnout velké převýšení, se mi opravdu fyzicky navaluje. A kdybych ubral, není rozumět textu.

    Fyzis teď nechejme stranou. Není stejně náročné uhrát mentální dvojlomnost role jako v oceněném Jekyllu a Hydeovi? Jak jste vůbec o tomto úkolu přemýšlel?

    Bylo potřeba přijít správně na to, kdo co z těch dvou řeší. Zaprvé je to jeden člověk, a hlavně Jekyll. Podle zavedené představy je asi pro většinu lidí doktor Jekyll takový ten hodný kluk a Hyde rozjeté divoké zvíře, které už neví coby. Je to ale přesně naopak. To byl pro mne základní klíč. Jekyll je rozervanec, který stůj co stůj potřebuje udělat nějaký výzkum. Nedá mu to a provede ho na sobě samém. Je to neklidný muž, který překotně mluví, všude chodí pozdě, nervózně bojuje s okolím a vezme si drogu. Pak se stane něco: přijde Hyde, který je klidný, všechno je mu jasné, má prostě jeden jediný směr. Chce zabíjet. Když si to člověk takhle obrátí a texty mu zůstanou, začne se všechno hezky skládat.

    Kominík Bert je kouzelným šaramantním společníkem Mary Poppins (Alena Antalová) FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVI

    Všichni máme své běsy

    Když to vezmu ještě ryze technicky. Nebyly těžké také ty střihy, když se před očima diváků musíte v několika okamžicích proměnit z jednoho pólu do druhého?

    Je to těžké pro aktéra i režiséra, který v tom nesmí herce nechat se jenom vykoupat, ale řešit to i scénicky. Jak ale udělat, aby to přeskakování nebudilo dojem laciného bububu a vlastně se neparodovalo? To byl asi opravdu problém – vyhnout se černobílému dojmu. Po Bídnících to byl můj další muzikál psaný až symfonicky, žádné bicí určující přesně rytmus. Zpěvák musí technikou zpěvu vlastně tuto muziku, která pomyslně plave, opravdu vázat. Musí to ve spolupráci s dirigentem zařídit tak, aby výsledek dýchal. To je hodně těžké.

    Dvojlomnost je ve větší či menší míře v každém z nás.

    Moje tchýně Pavlínce (herečka Pavla Vitázková a manželka Dušana Vitázka – pozn. autor) vždy radila. Nemusíš si toho vyhlédnutého chlapa přímo opít, ale buď v jeho přítomnosti, když opilý je. Může se stát, že z hodného kluka, kterého vidíš jako čistou květinku, se vyklube vulgární debil s násilnickými sklony. Osobně znám třeba hodně vzdělaného člověka, napije se, a hned chce páchat sebevraždy, jiný je zase neskutečně agresivní, a za střízliva by mouše neublížil. Každý máme v sobě nějaké běsy, procházíme pomyslnými sinusoidami. Nejsou naštěstí války, které by nás vymezovaly k radikálním řešením a rozhodnutím. Jsme všichni v jakési společenské normě a nevymezujeme se do extrémů. Každý však máme v sobě hodně věcí skrytých…

    V přítomnosti které své postavy býváte nejraději?

    Myslím, že Jekyll a Hyde je parádní rolí, která je asi snem každého kluka u muzikálu. Stejně jako být kominíkem Bertem v Mary Poppins. Hraju rád všechno, a zejména pro ty věkové generace, kterým je to určené. Měl jsem moc rád pohádkový muzikál Zahrada divů, v němž jsem nehrál, a to kvůli jednomu momentu, který mne opakovaně fascinoval. Na závěr představení přímo do publika vyletěl velký nafukovací slon. Děti to braly jako samozřejmost, dospělí z toho byli paf. Jeden chlap se neudržel a začal na levitující hračku volat Bravo!

    U vás v divadle se vzduchem létá poměrně často. Slon v Zahradě divů, stejným směrem do publika odletí na závěr i Mary Poppins a zmizí u stropu, jindy se na jevišti vzduchem vznášely tři čarodějky z Eastwicku.

    Ale my z toho zase neděláme takový cirkus. Všechna zmíněná létání totiž vycházejí přirozeně z textu. A kdyby ďáblem oblouzené čarodějky nelétaly, byli by diváci zklamaní. Navíc ono tajemné zařízení máme v zákulisí neustále a nijak jej nenadužíváme. Nikdo si neřekne, že by bylo dobré, kdyby naše nejnovější Divá Bára třeba v nějaké scéně efektně přeletěla vzduchem. Vychází to z příběhu.

    Proč vy jste nezkusil dobýt Prahu nebo třeba i zahraničí? Spousta vašich předchozích kolegů z Městského divadla Brno, jako třeba Roman Vojtek nebo Jitka Čvančarová, jsou už dnes mediální i herecké hvězdy.

    Já o tom nepřemýšlel. Do Prahy mne to netáhne, v Brně dělám hudební divadlo a muzikál, který v hlavním městě má v mnoha produkcích všelijaký zvuk. Já ho mohu dělat s živým orchestrem, fungující partou beroucí vše za své, bez vlezlého zájmu bulvárních médií… To myslím není málo. Ale já byl na castingu na pražského Ježíše, trval jsem jenom na hlavní roli, nevzali mne. Prostě to nevyšlo. Mně trochu vadí, že neumím dobře německy. Uznávám, že Hamburg a Vídeň jsou lákavá města. Dělat pořádně jednu věc dva roky, třeba i něco vydělat…. Ale moji kolegové ze světových produkcí – třeba naposled jeden Němec, co hraje taky Zvíře – mne upozorňovali, že venku skutečně není taková družná atmosféra jako v našem zákulisí. Zázemí jinde je prý strašně odosobněné. To by mne nebavilo.

    Vaše žena dobyla televizní obrazovky v televizních seriálech. Po této off muzikálové a dobře placené práci jste nepošilhával?

    Podívejte se na můj ksicht: Co já bych v těch nekonečných konverzačkách mohl hrát? Doktora ani policajta. Kameramani se mého obličeje děsí, já totiž neumím ubrat někdy ani na jevišti. Asi bych potřeboval dlouhý meč, postávat na vysoké skále a vítr, který mi bude čechrat rozpuštěné vlasy, ale to se zase nehodí do českých TV seriálů. Soudím tedy, že Barbar Conan by mi šel. Zbývá mi jenom, že bych někde hrál jako guest star tu muzikálovou hvězdu. Ať se tedy produkční zamyslí…

    Prý hrajete jako typický Slovák na fujaru? Je to také trénink pro rozšiřování vitální kapacity plic?

    Mám doma tři fujary. Hudbu k Malovanému na skle, kde zněla, jsem nahrával já. Právě proto jsem se na ni naučil hrát. Ale moc pravidelně doma nehraju, občas si fouknu. Spíš než nějaké lepšení hlasové kondice je to pro mne závan našeho temperamentního slovenského Balkánu a také neobvyklý hudební nástroj, na který umím zahrát. Udělat melodii na třech dírách je docela psina.

    Kým jste tedy národnostně? Slovák asimilovaný v Brně, nebo dokonce za ty roky Moravák?

    Já bych sám chtěl vědět, jak je to s mými kořeny. Asi budu hodně Moravan i náturou. Nejsem totiž tak šílený jako moji rodiče, jsem klidnější a zřejmě česko-slovenský Jekyll a Hyde. Narodil jsem se v Trenčíně dvacet kilometrů od hranic. Dětství jsem strávil na jihomoravských táborech, dnes žiju v Brně, polovinu kamarádu mám tady a druhou na Slovensku. Vyberte si.

    V čem jste se od první Thálie profesně změnil?

    Určitě jsem dospěl. Nejen lidsky. Nenechám na sebe v práci už všechno tak ničivě působit jako před lety. Hodně mi pomohla žena Pavlínka. Já se soustředil vždy úplně na všechno až přehnaně puntičkářsky. Rozhodilo mne třeba světlo nebo věci, které neřešil ani režisér. Byl jsem strašně úzkostlivý. To se snažím odbourávat.

    Role za vámi nadneseně řečeno chodí samy, máte vůbec nějaké sny a profesní mety?

    Je pravda, že o tom nepřemýšlím. Ani nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Jsem zavalený prací, a tak neřeším žádné existencionální otázky.

    Myslivec upřímně miluje Divou Báru (Andrea Březinová) FOTO JEF A TINO KRATOCHVILOVI

    Určitý druh talentu

    Dušana Vitázka potkávám v posledních deseti letech poměrně často, většinou na pracovní bázi, ale znáte to v divadle. Naše setkávání probíhalo z mé strany zhruba takto:

    Zajímavý týpek…

    Hmm, nadaný…

    …a muzikální.

    Pěkně rostlý chlap (to čtu ženám v publiku z očí).

    Teda ale opravdu výtečný zpěvák…

    Ale vždyť je to výborný herec (no co, však to studoval).

    Sakra, jak to, že tak skvěle tancuje?

    Dušan Vitázek je prostě fenomén, v našich zemích vskutku mimořádný (pozor, je třeba říct, že je Slovák).

    Víte, on předvádí takové fyzické divadlo. Správně by se měl připravovat na olympiádu v moderním pětiboji nebo triatlonu, ale místo toho řádí na jevišti MDB. Dušan přinesl do divadla část duše vrcholového sportovce, není jistě první, ale na něm je to vidět. Mimochodem, ten přínos ze světa sportu je sympatický – kromě jiného se jedná o fair play, odhodlání a onen již zmíněný fyzický výkon. Chvíli se to klubalo, všechno má svůj čas – Dušan už hrál velké role, lidi kolem uznale pokyvovali hlavami, ale jeho tanec a step v Mary Poppins překvapil asi kdekoho včetně jeho samotného. Avšak vzpomeňte, podobnou pohybovou dispozicí překvapivě vyhrál svého času Aleš Valenta Star Dance, vysílaný Českou televizí.

    Bez potřeby exhibice, schopnosti empatie, smyslu pro humor a jistého intelektuálního výkonu se však divadlo prostě hrát nedá a Dušan těmito základními předpoklady herectví disponuje samozřejmě taky, ale má prostě něco navíc. Vzpomínám si, jak v představení Jekyll a Hyde v jednu chvíli dramaticky odběhne, vlastně spíš odskáče z jeviště jako nadržená šelma, a vám zatrne, ale zároveň se trochu usmějete. To je druh talentu, který mají jen NĚKTEŘÍ.

    Chci zmínit ještě jednu věc – vrcholoví sportovci (a nakonec i někteří herci) jsou sem tam namistrovaní, však víte. U Dušana tento sklon nějak nepozoruju, alespoň zatím. On je typický týmový hráč, není primadona a neotravuje. Před lety v mé operetě Ferdinand kdE ste byl ve sboru. Říkal jsem mu – Dušane, nemusíš to dělat, těším se na velké role s tebou, ale odpověděl – ne, já jsem tu rád, žádný problém. Třeba byl jen zvědavý nebo slušný, ale bylo to velmi hezké i profesionální a v několika scénách jsem z něho nespustil oči, aniž se o to on nějak zvlášť snažil.

    Jsem rád, že ho v divadle máme, přeju mu hodně pěkných rolí, které ho budou bavit a za které dostane další Thálie, Lvy, Oskary a jim podobné roztomilé opičárny. A těším se, že s ním budu opět pracovat.

    Zdenek Merta


    Komentáře k článku: Dušan Vitázek: Přišel jsem z lesa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,