Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Druhá premiéra Studia Hrdinů

    Vladimír Sorokin: Den opričníka

    Den opričníka bude v inscenaci Kamily Polívkové výstřední exhibicí jednoho herce (Karel Dobrý), kterému asistuje okolo 15 dobrovolníků představujících lid, jehož prostřednictvím Andrej Danilovič – krásný velký mocný a udatný člen osobní gardy všemohoucího Panovníka – názorně předvádí publiku své heroické činy spáchané během jednoho běžného pracovního dne. Diváci se tak stanou svědky bizarní estrády plné groteskních výjevů, operních, baletních i komických výstupů, vyprávění krvavých historek, předvádění náboženských rituálů a drogových extází, která však postupně přeroste v přehlídku krutostí a demonstraci absolutní moci, proti které se nelze postavit. Co začalo ranní toaletou a koupelí v páře, skončí ve vychladlé vodě, kde se vznáší bezvládné tělo se psí hlavou…

    Kamila Polívková

    Kamila Polívková bude režisérkou i autorkou scénáře a výpravy Dne opričnika – druhé premiéry Studia Hrdinů. FOTO ARCHIV KAMILY POLÍVKOVÉ

    Překlad: Libor Dvořák

    Scénář, výprava a režie: Kamila Polívková

    Dramaturgie: Jan Horák

    Hudba: Ivan Acher

    V hlavní roli: Karel Dobrý

    Asistentka režie: Markéta Horká

    Asistentka výpravy: Andrijana Trpković

    Premiéra je plánována na 16. ledna 2013.

    Ukázka:

    Míříme do páry. A tam už očekává nás Ivan v čapce plstěné, v rukavicích a se dvěma metlami – březovou a dubovou. A začíná se kolotoč: uléháme na dřevěné pryčny, hluchý Ivan páry s vůní chlebovou přidává, heká a s nepřirozeně hlasitými říkadly a úslovími na rtech začíná kůže orpičnické šlehat.

    Ležím s očima zavřenýma. Páru vdechuji a čekám, až na mě řada přijde. A dočkávám se – šleh, šleh, šleh; po zádech, po řiti i po nohou. Zběhlý je Ivan v zacházení s metlami neuvěřitelně – dokud nevyšlehá všechny a nevypaří, jak se patří, pokoje si nedá. Ale Táta ho přehánět nenechá, protože nás čekají i jiné potěchy. V předtuše jejich mi dokonce i v horké páře srdce stydne.

    A Ivan napařuje a napařuje a k tomu hlučně prozpěvuje:

    Ajdelu, ajdelu,

    Hrách rychle semelu.

    Na vzteky Evropám

    Prdele rozkopám.

    Bude prdel bílá,

    Aby přišla síla!

    Prdel sádlem namažem

    A Evropám ukážem!

    Už hodně starý je popěvek Ivanův tento, a on sám už taky není mlád: dnes už není komu v Evropě prdel ruskou ukazovat. Není už slušných lidí za stěnou Západní. Stará Evropa už to má za sebou, jen kyberpunkové arabští po troskách jejích se hemží. A ty ani prdel ani Evropa nezajímá…

    Šustí-šelestí metlička dubová v týle mém, kdežto březová chodidla šimrá:

    „Hotovo!“

    Z pryčny slézám a rovnou do rukou Zufarových se dostávám – teď na něm je řada: chápe se mě jako měchu, na záda si mě navalí a z páry pryč odnáší. A z rozběhu do koupele vrhá. Och, jaká rozkoš!

    Opláchne mě Zufar a předává Caovi. A to už ležím v koupelně, do stropu malovaného hledím a Číňan mě myje. Nikdo na světě vás neumyje tak nádherně jako Číňan. Protože ti vědí, jak s tělem lidským nakládat. Na stropě je tu zahrada rajská vyobrazena a v ní zvířata a ptáci, hlasu Božímu naslouchající. Člověk v téhle zahradě není, protože stvořen ještě nebyl. Je příjemné dívat se do zahrady rajské, když vás myjí. V duši probouzí se cosi dávno zapomenutého, pod tukem času ukrytého…

    Opláchne mě Cao vodičkou studenou ze štoudvičky lipové a pomáhá mi vstát. Po čínské koupeli se ve vás bodrost a připravenost usadí. Velká je síla jednoty lázeňské! Tady si všichni rovni jsou – praví i leví, dědci i omladina.

    Světlo tlumí se a ze stěny mramorové ruka zářící s hrstí tablet vyjede. A jako ku zpovědi, jako v očekávání ruky požehnáním prozářené do řady pokorně se stavíme. Beru si prášek napohled nenápadný. Do úst kladu ho, a prsty již se zachvívají, kolena se podlamují, srdce co kladivo nepokojně buší, krev ve spáncích duní, jako by opričníci do usedlosti zemské se dobývali.

    Všem, komuž rukou požehnanou svátost udělena, se vejce rozsvěcejí, jako světélka v močále hnilobném o svátku Ivana Kupaly. Rozhořívají se moudí opričnická. Každé vlastním světlem svým. Světlo stoupá z moudí, kterážto si mužské lásky zapřála. A dokud světlo nepohasne, budeme my opričníci žít.

    • Autor:
    • Publikováno: 17. listopadu 2012

    Komentáře k článku: Druhá premiéra Studia Hrdinů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,