Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Doug Wright: Jaká je naše odpovědnost?

    Americký dramatik a scenárista Doug Wright (1962) navštívil Brno, aby se zúčastnil veřejné generálky a premiéry inscenace Pera markýze de Sade v Mahenově činohře Národního divadla Brno (10. a 11. října). Ve svých činech je spontánní – vždyť se rozhodl cestovat přes půl světa deset dní před brněnskou premiérou svého dramatu. Projevem nezapře kultivovaného profesionála. Na všetečné otázky odpovídá přátelsky a uvážlivě, ačkoli byl jistě již mnohokrát dotazován podobně. Dává si pozor, aby každé jeho slovo přesně vystihlo podstatu myšlenky. Sešli jsme se po skončení polooficiální debaty, kterou uspořádala Mahenova činohra ve spolupráci s Tomášem Kačerem pro studenty divadelních škol, anglisty a odbornou veřejnost na malé scéně Mahenovy činohry.

    Proč v dnešní době stále považujete za podstatné hledat neobyčejné lidské příběhy a psát o nich pro divadlo?

    Žijeme obklopení technologiemi. V našich světech se televize a film zdají být dominantní formou zábavního průmyslu. Jenže na rozdíl od filmové a televizní zábavy, které jsou obě v základu pasivní, je živé divadlo jiné. Představuje formu umění, jež dovede nejpodobněji nahradit atmosféru kostela. V divadle se setkává komunita lidí, která společně a aktivně sdílí bezprostředně zažívanou skutečnost. Lidé musí zapojit svoji vlastní fantazii, aby vytvořili společnou divadelní událost. Proto si myslím, že divadelní umění postavené na slově rozhodně není staromódní. Skrývá se v něm cosi komunitního, co pozvedává duši všech zúčastněných a nutí je k otevřenosti.

    V předchozí diskusi jste naznačil, že vás fascinuje dokument. Co si pod tím mám představit?

    To, co jsem říkal, platí především o mém přístupu ke sběru materiálu pro mé texty. Potřebuji pracovat s co nejúplnějšími daty a souvislostmi. Jestliže zpracovávám látku o dosud žijících lidech, je pro mě důležité poznat je zvenčí i v jejich soukromí. Pokaždé s nimi chci komunikovat. Opakovaně se s budoucími hrdiny své hry setkávám, vedu s nimi série rozhovorů. Snažím se navázat kontakt s jejich nejbližším okolím, s jejich kolegy a rodinnými příslušníky.

    Znamená to, že vaše dramatické texty lze řadit do dokumentárního divadla?

    Nikoli. Pokud studuji historickou osobnost, dávám si záležet na široce pojaté rešeršní práci. Čtu veškeré dostupné historické texty, biografie a rozhovory, abych mohl vytrhnout její příběh z minulosti poučeně a nechal ho na jevišti znovu ožít v jeho plnosti. Když mluvím o svém okouzlení fakty a dokumentárními postupy, mám na mysli hlavně svoji poctivou přípravu pro psaní textu. Ten už je však spíše fikcí.

    Dá se tedy říci, že se ve svém psaní věnujete zkoumání jedince v jeho sociálních vazbách?

    Řekl bych, že ano. Ať už jsou to drobné kulturní celky, nebo části společnosti, které jsou utiskované, v ohrožení nebo o nichž většinová společnost raději mlčí, pokaždé přilákají mou pozornost. V každém životním osudu jednotlivce, který se vymyká normám, se skrývá potenciál k napsání přitažlivého scénáře. Rád pozoruji, jakým způsobem se předlohy mých postav stavějí ke svému osudu, zda jednají hrdinně nebo destruktivně. A vždy mě uchvacuje jejich výstřednost.

    To je patrné ve vašem monodramatu I am my own wife (Svou vlastní ženou). Podrobně jste studoval život německého transvestity a „sběratelky věcí každodenní potřeby“ Charlotte von Mahlsdorf.

    Útlak společnosti se zpravidla výrazně promítá právě do způsobu života lidí, kteří se cítí ve svém kulturně sociálním prostoru utiskovaní. Takové osoby nejsilněji svědčí o svém postavení ve společnosti svým vlastním svérázným způsobem existence. Jako v zrcadle v nich vidíme sami sebe i vlastní předsudky, nutí nás čelit vlastním úzkostem, učí nás vyrovnávat se s vlastní jinakostí.

    Čím vás zaujala Charlotte von Mahlsdorf?

    Především tím, že byla schopná žít velmi svobodomyslným a jedinečným způsobem života i za velmi skličujících okolností. Ani ona se ve své celoživotní heroičnosti nevyhnula kompromisům, někdy i morálního charakteru. Nereprezentuje ani čistě andělskou, ani čistě ničemnou duši, to ji přibližuje jejímu okolí, z něhož jinak vyčnívá. Pro mě jako pro dramatika představuje spletitost její postavy velké a všem blízké dramatické téma, protože každý lidský tvor ve svém životě prožívá silné momenty i chvíle selhání a s obojím je nucen se vypořádávat. To, že Charlotta dokázala ve zvolené identitě žít i během nejhrůzostrašnější války dějin, považuji za mimořádně odvážné. Proto jsem rád přepsal její osud do dramatu.

    Jaký typ morálních kompromisů v souvislosti s Charlottiným osudem máte na mysli?

    Moje rozpačitost nad jejími životními volbami plyne právě z jejího nezvyklého způsobu života. Velmi ji obdivuji a současně je pro mě v určitém ohledu zklamáním. Na jedné straně hrdinsky přežila druhou světovou válku jako transvestita a genderově nekonformní osoba, na druhé velmi pravděpodobně donášela na některé své kolegy německé tajné policii. Sám sebe jsem se ptal, jakým způsobem bych měl její příběh vyprávět. Po dlouhém hledání jsem klíč k její postavě našel v Charlottině celoživotní zálibě. Sbírala totiž starožitnosti. Každý škrábanec na nábytku nebo poškozenou nohu židle vnímala jako důkaz o jejich dlouhé a opravdové minulosti, takže předměty ve své sbírce nikdy neopravovala. Její přístup mě zaujal. Došel jsem k závěru, že jedinou cestou je vypovědět o jejím charakteru podobně. Chtěl jsem divákům ukázat, co bylo na Charlottě hrdinské a co na ní bylo zhoubné nebo kompromitující, a snažil jsem se, aby z její postavy bylo cítit obrovské životní štěstí stejně jako smutek a lítost.

    Národní divadlo Brno v české premiéře nyní uvádí vaše drama Quills – Perem markýze de Sade. Ani v něm divákům neposkytujete jednoznačný pohled na události a na jednotlivé postavy. Proč jste si vybral příběh markýze de Sade?

    Jeho životní příběh je pro mě o projevech moci a o nástrojích, které člověk při sebeprezentaci využívá. Jako dramatik jsem přesvědčen, že k vyrovnání se se zhoubnou rétorikou, ať už mluvíme o příkladech z minulosti, nebo o prostředí, které nás obklopuje dnes, existuje pouze jediná cesta – ještě informovanější a kvalitnější řečnické umění. Cenzura jakéhokoli slovního problému nikdy nepředstavuje přínosnou odpověď. Cenzurovaný umělec svojí pozicí získává spíše novou tvůrčí inspiraci. Svobodný projev je základním principem pěstování zdravé komunity.

    Markýz de Sade v podstatě rozpoutává sexuální revoluci…

    Ano, dá se to tak říci. V dramatu se děj točí také kolem společenské potřeby diskutovat velké a dosud spíše tabuizované téma sexu. Jenže lidé, kteří jsou součástí společnosti, si nejprve musí vytvořit formát diskuse a srozumitelné dorozumívací prostředky, aby mohli hledat cestu k přínosnému řešení problému.

    V čem spatřujete paralelu markýze de Sade a dnešní doby?

    Markýz de Sade vynikal neuvěřitelným intelektem stejně jako podobně enormním sexuálním apetitem. Na společnost kolem sebe hleděl z pozice sobeckého a prospěchářského buřiče. Když se podívám na politiky své země, vidím styčné body s markýzovým viděním světa ve způsobu jejich komunikace a prezentace jejich charakterů. Tito politici například bojkotují účast na diskusi o klimatické krizi a jejím řešení. Snaží se rozptýlit aktivní obyvatele a zpochybnit je před ostatními skupinami společnosti. Účastní se mezinárodních jednání, na nichž klimatickou krizi popírají. Pro mne jsou nejskutečnějšími představiteli Sadovy vize člověka jako v základu ignorantského a do sebe zahleděného jedince, jehož aktivity pohání vlastní – zkorumpovaný – apetit.

    Z inscenace Quills renomovaného quebeckého souboru Ex Machina (režie Robert Lepage a Jean-Pierre Cloutier, premiéra 12. ledna 2016, Theatre du Trident, Quebec, Kanada) FOTO STéPHANE BOURGEOIS

    Které americké politiky máte na mysli?

    Pokud bych měl jmenovat několik příkladů z americké politiky, pak za všechny stačí zmínit Donalda Trumpa a Mitchela McConnella. V otázkách klimatické krize fungují přesně jako Sadovy figurky vylíhnuté z jeho nejkrutějších fantazií.

    Surrealisté ve svém Manifestu surrealismu vnímají markýze de Sade jako krutého – ve smyslu nekompromisního – enfant terrible své doby. Svými texty vstupoval hluboko do lidského podvědomí…

    Jistě, de Sade může fungovat i jako symbol. Jeho postoj je znepokojující, neudržitelný i krutý. Pro mnohé znamená výzvu. Každý z nás si může zvolit, zda svého markýze umlčí a zabrání mu zveřejňovat jeho myšlenky, nebo zda najde působivější způsob, aby nabídl alternativní a dostatečně silný pohled. Řekl bych, že právě v tom tkví naše zodpovědnost. Upozorňujme ostatní na místa, v nichž se jejich Sade mýlí nebo je krátkozraký. Jeho umlčování nebo překřikování ho posiluje a naše vnímání hodnot oslabuje. Budujme zdravou a otevřenou společnost na pevných mravních hodnotách. Je potřeba argumentovat vlastními zdroji a argumentovat neprůstřelně.

    Jakým způsobem uvedené teze zpracováváte ve svém dramatu?

    To je vážná otázka. Postava nemá v dramatu tolik prostoru, aby se mohla plnohodnotně projevit a své názory jasně deklarovat. V reálném životě ale máme povinnost takto vystupovat. Proto doufám, že moje hra vyvolává otázky o povaze fantazie ve vztahu k povaze reality a analogicky také o povaze postavy-umělce oproti umění, jež tento umělec produkuje. Odtud už je v naší úvaze jen krůček k přemýšlení o kontroverzních tématech odkrývaných v umění: chceme na ně svobodně reagovat a diskutovat o nich, nebo je budeme skrývat a odmítat? Jaká je naše morální odpovědnost za stav tohoto světa?

    A vaše odpověď?

    Nemyslím si, že by v mých dramatech byly ukryté odpovědi. Ovšem doufám, že vyvolávají otázky a provokují divákovo myšlení.

    Doug Wright (20. 12. 1962, Dallas, USA)

    Jeho původ na jihu USA (stát Texas) mu předurčil mít rád výrazné dramatické postavy a silné příběhy. Své texty píše nejen pro činohru, ale má na svém kontě scénáře k muzikálům a občas se mu naskytne příležitost pracovat i pro film. Při výběru námětu jeho zájem často směřuje k historickým látkám, ke skutečným lidským příběhům. Za divadelní hru Quills, kterou napsal pro Broadway a již nyní pod názvem Pera markýze de Sade uvádí Národní divadlo Brno, získal prestižní broadwayské ocenění Obie award, později za scénář k filmové verzi Quills obdržel Zlatý glóbus v kategorii nejlepší filmový scénář. Za drama I Am My Own Wife (Svou vlastní ženou) má dvě ceny Tony a Pulitzerovu cenu na nejlepší dramatický text roku 2004.

    V současnosti žije v New Yorku. Se svým manželem, skladatelem a zpěvákem Davidem Clementem, spolupracuje na původním muzikálu The Weatherman, jehož inspirací jsou radikální studentští aktivisté, kteří v sedmdesátých letech protestovali proti válce ve Vietnamu, a jenž by měl být uveden na Broadwayi. Připravuje také novou divadelní hru o zapomenutém americkém humoristovi Oscaru Levantovi, který byl hvězdou Ameriky díky vlastnímu televiznímu pořadu, v němž tematizoval svoje psychické onemocnění.

    Je prezidentem americké národní profesní organizace dramatiků, skladatelů, textařů a libretistů The Dramatist Guild of America.


    Komentáře k článku: Doug Wright: Jaká je naše odpovědnost?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,