Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Došlo do redakce

    Filip Topol: Nebe je zatažený

    3CD Indies Scope 2019, 73:01 / 79:16 / 45:12 min.

    Záznam dvou sólových koncertů předčasně zesnulého rockera a básníka Filipa Topola (1965–2013), známého především jako vedoucího a zpěváka skupiny Psí vojáci. Zpěvák, pianista a autor většiny písní a textů této skupiny byl však v podstatě solitér, což se projevovalo jak během skupinových koncertů, kdy na sebe upoutával většinu pozornosti, tak v řadě sólových projektů, kdy hrál pouze s klavírem, případně varhanami. Pečlivě zvukově ošetřené trojalbum nabízí právě tuto polohu jeho tvorby. První dva disky zachycují jeho koncerty v Klubu na rampě v Jablonci nad Nisou 27. prosince 2000 (Sou pastýři), respektive 28. prosince 2001 (Neklidná noc). Třetí – s názvem V září už nikdy netanči – se soustředí na jeho instrumentální ekvilibristiku a obsahuje jeho čtyři rozměrné (nejkratší 6:13 min., nejdelší 17:28 min.) klavírní improvizace, ve kterých je původní skladba či motiv východiskem pro autorův dialog s klavírem a vyjádření jeho aktuálních psychických stavů a nálady. Trojalbum tak nabízí ojedinělý vhled do Topolovy sólové písňové a instrumentální tvorby, ukazuje jej jako výrazného šansoniéra, který dokáže každé slovo svých písní i každý tón svých skladeb podat s jedinečnou osobitostí a naléhavostí, jež z něj dělaly nenahraditelného, výrazného tvůrce české nezávislé kultury. Pro jeho obdivovatele rozhodně neopominutelné trojalbum, avšak přístupné všem, kdo se zajímají o tento typ písničkářské a rockové tvorby. Obsahuje jak jeho proslulé písně hrávané se skupinou Psí vojáci (Sbohem a řetěz, Chce se mi spát, Nebe je zatažený, Žiletky…), tak písně méně známé, mnohé z CD Myši v poli a jiné příběhy, vydaného v roce 1999.

    Komplet vychází ve verzi tří CD i jako dvojalbum. Nahrávka bude pokřtěna na speciálním koncertě Sbohem a řetěz 12. června v pražském Lucerna Music Baru.hul

    Zoja Mikotová a Ladislava Petišková: Jiřina Ryšánková. Vstříc novým formám

    Nakladatelství JAMU, 2018, 152 str.

    Útlá knížka je věnována významné pedagožce Jiřině Ryšánkové, která působila na JAMU v oboru pohybové výchovy herců v letech 1954–1976, spolupracovala však se školou i s moravskými divadly až do roku 1980. Současně byla zakladatelkou moravské větve umění pantomimy a pantomimického školství.

    Publikace obsahuje úvodní studii Ladislavy Petiškové o životě a díle Ryšánkové a výběr jejích do vydání knihy těžce dostupných spisů, na kterém se autorka podílela spolu se Zojou Mikotovou. Z většího objemu článků, úvah, skript a metodických pokynů, jež zahrnují vskutku impozantní rozsah aktivit Ryšánkové, jsou vybrány texty, na kterých je patrný její zájem o progresivní výboje dobového divadla, počínaje snahou o překonání dogmatické verze učení K. S. Stanislavského. Její zájem, inspirovaný avantgardními koncepty herectví, se plynule promítl i do jejího pochopení poetiky epického divadla. Jako bývalá tanečnice sledovala i vlnu světového zájmu o pantomimické umění a zužitkovala tyto podněty v samostatně koncipované pohybové metodice a v tvůrčí praxi vlastního amatérského souboru. Její teoretické práce jsou jedinečnou ukázkou jejího průkopnického postoje v oblasti pedagogiky a oborového myšlení. Vytvořila tak systém, jehož v teoretické podobě nedosáhl zatím žádný z domácích tvůrců.

    Smyslem publikace se tudíž stala snaha vrátit téměř zapomenutý odkaz Jiřiny Ryšánkové do povědomí teatrologické obce a podnítit rozvoj specifické teorie oboru úměrně výbojům současné doby. Pro její vznik byl zásadní neocenitelný postoj prof. Josefa Kovalčuka. Význam, jaký měl pedagogický systém Ryšánkové pro rozvoj moderního herectví, je doložitelný zejména na uměleckých výsledcích zakládající generace Divadla na provázku – stačí připomenout texty nebos spíše program nepravidelné dramaturgie z pera Petera Scherhaufera a Petra Oslzlého (1981–1982), respektive místo, které v něm tvůrci vyhradili pantomimické tvorbě.hul

    • Autor:
    • Publikováno: 29. dubna 2019

    Komentáře k článku: Došlo do redakce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,