Došlo do redakce
Už jsme doma: Kry
CD Indies MG, 46:32 min.
Rocková skupina Už jsme doma po osmi letech nahrála nové řadové album. CD obsahuje osm poměrně rozsáhlých písní (nejkratší má 3:21 min, nejdelší 7:26 min.) s typickým, byť tentokrát méně „hutným“ rockovým zvukem kapely a s větším důrazem na texty a zpěv. Ve výrazně autorském Wanekově podání zní každá píseň jako důrazné volání člověka apelujícího na svědomí a lidskost.
CD je věnované památce jednasedmdesáti uprchlíků nalezených v nákladním voze poblíž města Neusiedl am See v roce 2015. Dovede si kdokoli z těch fašistických, xenofobních okamurovců (v jiných zemích si dosaďte své zrůdy) a jejich sympatizantů (včetně současného českého prezidenta) představit tu hrůzu dvoudenního postupného umírání uvnitř zamčeného rozpáleného vozu bez oken, tu bezmoc a zoufalství, křik malých dětí? ptá se v bookletu – tradičně výrazně graficky a obrazově připraveném výtvarníkem Martinem Velíškem – vedoucí skupiny a autor všech skladeb včetně textů Miroslav Wanek (Dotazník s ním jsme připravili na str. 14).
Uprchlíci jsou jako kry a i my sami jsme kry, zobecňuje Wanek zvolené téma a zpívá: Když jednou hrouda / ledu se zřítí / není tu síla / která to změní / Voda jen otevře ústa / div ji to nezahltí / Vyvrhne gejzírek / bílé pěny (Pád). Po textové stránce dospěl Wanek tímto albem ve své dosavadní tvorbě nejdál. Občanským postojem vyjádřeným v těchto písních a jejich zobecňujícím rozměrem (Voda bývá trpělivá / Nespěchá a nepřemlouvá / Číhá ledu po okrajích / Svůj lačný stín tají – Cesta) se tak řadí mezi politicky angažované tvůrce rockové hudby typu Petera Gabriela, Bona (U2), Boba Geldofa a dalších. Celkem 59 mužů + 8 žen + 4 malé děti = 71 lidských obětí. J’suis 71 končí Wanek svůj text uvozující album.
Kapela nahrávku pokřtila 8. září na Špicberkách, ostrovech v Severním ledovém oceánu, kde koncertovala ve městě Longyearbyen. O den dříve se na témže místě uskutečnila přednáška českých vědců a vernisáž výstavy děl Martina Velíška.hul
Jiří Suchý: Klaun si povídá s Bohem
Galén, 120 stran.
Jiří Suchý se v útlé, navenek nenápadné knížce, graficky a svým způsobem i názorově evokující neagresivní, v lidskost věřící, po ideálech se pídící, otevřená šedesátá léta, zamýšlí svým typickým nadhledem, humorem, jazykovou i myšlenkovou hravostí a zvídavostí nad základními otázkami víry a života. V šestadvaceti krátkých textech vede upřímný dialog s Bohem, aniž by však jakkoli podléhal náboženským dogmatům či se vůči víře vyhraňoval. Má pochopení pro věřící i nevěřící, i sám váhá a tápe. Rozebírá desatero, hledá podobu boha i ďábla, zajímá ho, co je talent, odkud se bere nápad či zda existuje duše. Jeho názory na tato témata se – jak sám píše – proměňovaly a stále proměňují. Objevuju nové pohledy na jednu a tutéž věc. Ta věc je totiž tak ohromná, že jeden pohled prostě nestačí, píše. Mám respekt před tou neznámou Veličinou, kterou mnozí popírají, protože mají za to, že vědí všechno. A tento respekt mně, který si myslí, že neví skoro nic, nedovolí jakoukoliv antropomorfizaci či zpohádkovění Boha. (…) Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci. Cestou pochybností, neboť jak už tu bylo psáno, co je bez chvění, není pevné…
Dialogy Jiřího Suchého jsou vlastně dialogy s námi samými, dialogy o Bohu a víře v nás. Pozitivní, inspirativní čtení, k němuž je a bude vždy dobré se vracet.hul
Komentáře k článku: Došlo do redakce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
