Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    Dora Viceníková

    Ze všeho nejméně se vyplatí hovořit o sobě. Všichni jsme stejní, a když na to lidi přijdou, jsou z toho otrávení. Dobré je lhát, jenže mě už to nebaví. Ale rád to poslouchám. Mám strašně rád lidi, kteří lžou. Mají totiž co říkat, napsal Pavel Juráček a já naprosto souhlasím. Proto jsem se doposud vyhýbala této rubrice, která přináší málokdy co zajímavého nebo neznámého, protože mluvíme výhradně o sobě a tak trochu pořád dokolečka řešíme ty stejné problémy.

    Dora Viceníková

    Autorem dalšího citátu je René Pollesch, který se pozastavuje nad divadelní situací, která je obdobná (vlastně mnohem horší) i u nás: Pořád jsou kritikové, kteří chtějí divadlo udržet velmi všeobjímající. Říkají, že neustále jde o život a smrt, nebo o muže a ženu. To bych všechno zpochybnil. Každý má nějakou představu o životě, ale to je pro mě moc neurčité. Musím nejdřív ty pojmy jako láska a život vysvětlit a já trvám na tom, že žiju a miluju jinak než Hamlet, například. Když divadlo, aby si udrželo svou všeplatnost a aby mohlo hrát své klasiky, trvá navzdory dějinám na stále stejně platné představě o životě, je pro mě nejasné. Můj život není život Hamleta. (…) Protože já nemám jeho problémy. S Hamletem nemůžu svůj život zvládnout. Hamlet má jednoho protivníka, pomýšlí na pomstu, vůči jasně danému problému vystupuje jako šílený, aby se mu vymanil. (…) Člověk se musí vypořádat s tím, že neexistují jen biografie párů, které v čtyřiaosmdesáti slaví zlatou svatbu. Tady v Berlíně je vidět velmi mnoho mladých párů při přežívání a umírání na následky AIDS, například. A to je přeci něco zcela jiného než v Romeovi a Julii. I u nás se stalo oblibou sahat po klasice a dokazovat si na ní vlastní invenci, překonávat zažitou představu, uhranout objevným výkladem. Ne, že by na tom bylo něco špatného, ale mám strach, že se za tím skrývá jakási intelektuální mlha, myšlenkové ochro­mení, ztráta vlastní cesty. Klasický text se tak mění v kolbiště, ve kterém zkoušíme, jak až daleko můžeme zajít. Ale není to jen estetické cvičení, které neposouvá hranice divadla a jen utvrzuje dávno objevené? Oceňuji, když se někdo vydává nevyšlapanou cestou, a to i za cenu rozbití huby, protože mám dojem, že ten boj o divadelní tvar musí být co nejupřímnější, náročný – a to ode všech a pro všechny. Včetně diváka. Myslím si, že zpohodlnělé publikum nese svůj díl viny na současném stavu českého divadla. Jeho averze nejen k něčemu novému, ale vůbec k náročnějším tvarům, které ohrožují jeho status quo, drží české divadlo v pevně stažených kleštích.

    K filmu nejsem zdaleka tak náročná jako k divadlu, sleduji mainstream i náročnější kusy, ráda se vciťuji, lehce se dojímám, pláču i u Hobbita. V poslední době mě uhranul Hořící keř, Nespoutaný Django i Vinterbergův Hon nebo Habemus Papam, mé sympatie si získal díky dokumentárnímu portrétu Josef Váňa… Jen k tomu Djangovi – mrzí mě, že hollywoodský scenáristický tým nezpochybnil ne­omyl­nost hlavního hrdiny a ke každému zlikvidovanému padouchovi existoval vyšší příkaz…

    Co se týká literatury, mám paralelně rozečteno více knih. Nyní je to například řada svazků k tématu sedmdesátých let, což je téma úvodní inscenace, kterou vstupujeme do Divadla Na zábradlí. Je to Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, Celý život Jana Zábrany, Tarkovského deník,… Mám štěstí, že mé oblíbené knihy se postupně stávají náměty pro naše inscenace – ať už to byla Korespondence V+W, Europeana, Juráčkův deník… Dál se těším na Camusova Cizince, Foucaltovy Dějiny šílenství, Barthesovy Fragmenty milostného diskurzu…

    Výtvarné umění se snažím sledovat, preferuji abstraktní malbu, a mám dokonce i nejoblíbenějšího malíře – je jím Miroslav Šimorda, kterého miluji jako člověka i malíře. Nejvíc si na něm vážím jeho věcné sebekritiky a nespokojenosti se sebou samým (letos oslavil devadesát let) i jeho obrazů, které s tichou melancholií skrývají netušené obzory.

    Nakonec přidávám ještě poslední úvahu, která by měla být i první – a to zamyšlení nad smrtí: Jediný způsob, jak se připravit na smrt, je přesvědčit se, že všichni ostatní jsou pitomci. Více se dočtete u Umberta Eca.


    Komentáře k článku: Dora Viceníková

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,