Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Quijotovský mýtus v hledáčku televizních kamer

    Brněnské Divadlo Husa na provázku uvedlo páteřní titul letošní sezony, Dona Quijota. Namísto tradičního Cervantese nabízí formát zvrácené diskusní show, v jejíchž útrobách se rodí současný Quijote. Není to potulný rytíř, ale televizní moderátor, který zjišťuje, že kromě intelektuálních elit selhává i samotná skutečnost.

    Televizní kamery zvýrazňují ústřední téma střetu reality a fikce – právě ony jsou quijotovskými větrnými mlýny FOTO IVO DVOŘÁK

    Návrat

    Od nových uměleckých šéfů se tak nějak samozřejmě očekávají svěží vize a neotřelé plány, ne náhodou jejich nástup připomíná malý palácový převrat. Tím spíš když mají za úkol vyvést umělecké uskupení z morálního či hmotného marasmu, v němž uvízlo během často dlouhého „odcházení“ předchozích kádrů. Z nedávné minulosti stojí za to připomenout ambiciózní program Daniela Špinara Nová krev v pražském Národním divadle. Viděno z této perspektivy je sympatické, že se tak neděje vždy a všude. A pokud pomineme změny čistě formální a bezpříznakové, jsou i tací adepti, kteří dokážou s důrazem na kontinuitu sympaticky lavírovat mezi aktuálním a minulým. Zdá se, že takovou uměleckou šéfkou je i Anna Davidová, která od letoška spoluutváří obraz brněnské Husy na provázku. Scéna vstoupila do nové sezony s přímou citací sto let starého výroku Jiřího Mahena 10 000 donkichotů! Režisérka donkichoty chápe jako pošetilé bojovníky, kteří na sebe berou odpovědnost za stav světa, ať už na úrovni lokálních půtek, či planetární krize. Bude jistě zajímavé sledovat, jak si nový Provázek v sousedství ekoteroristicky orientovaného HaDivadla právě s tímto tématem poradí.

    První profilová inscenace pod novou uměleckou kuratelou nahrazuje vývěsní štít dramaturgického a obecně inscenačního směřování divadla, proto se jí často ujímá umělecký šéf. Na Zelném trhu ji svěřili režisérovi Janu Mikuláškovi, který s Provázkem spolupracoval již v minulosti, před deseti lety zde uvedl diskutovanou interpretaci Shakespearova Hamleta s Jiřím Vyorálkem v hlavní roli. S Vyorálkem a dalšími brněnskými herci Mikulášek později odešel do pražského Divadla Na zábradlí, kde dnes vykonává funkci kmenového režiséra. Hamleta Mikulášek inscenoval v těsném závěsu za svými zásadními ostravskými počiny, jako byl Evžen Oněgin či 1984. V nich postupně obráběl a cizeloval své tvůrčí principy – stylizované obrazy s množstvím metafor, hru s významem replik, s kontextem a asociacemi na zvolené téma, multiplikaci figur na scéně a fragmentarizovanou formu drobných skečů –, které dovedl až k formální dokonalosti.

    Mikuláškovy pražské inscenace bohužel mnohdy ztratily někdejší apel a hloubku osobního sdělení a proměnily se ve zdatně smontované konstrukce, podobající se jedna druhé, na nichž jako na vánočním stromě ulpívají zbytky autorského stylu. Takové je režisérovo skóre po několikaleté spolupráci s dramaturgyní Dorou Viceníkovou v rámci nepravidelné dramaturgie Na zábradlí a po třech inscenacích (v jednom případě pevného dramatického textu) s dramaturgyní Martou Ljubkovou v pražském Národním divadle. Mikuláškův návrat do Brna, města jeho uměleckých začátků, je naopak velmi potěšující. Don Quijote, kterého spolu s dramaturgem Martinem Sládečkem uvedl na scéně Husy na provázku, je jeho velkým uměleckým comebackem.

    I v Mikuláškově inscenaci představuje Quijotovo setkání se zestárlou Dulcineou fatální střet s realitou – ve ztvárnění Ivany Hloužkové jde o prodavačku FOTO IVO DVOŘÁK

    V nečekaných souvislostech

    Režisér se konečně po letech může opřít o důmyslně propracovaný myšlenkový konstrukt, který má vnitřní dramatické napětí i znatelnou dějovou linku, a přitom mu nikterak nebrání ve výrazné stylizaci ani v postupném rozvolnění syžetu. Mikulášek se Sládečkem jsou velmi pečlivými čtenáři Cervantesova více než čtyři sta let starého románu. I když z původního textu nezazní prakticky nic. Namísto chudého šlechtice Quijota, který veškerý svůj čas tráví čtením rytířských románů, až ho fikce pohltí natolik, že se rozhodne obnovit slávu rytířského stavu a konat dobro, inscenátoři přivádějí na scénu moderátora diskusního pořadu věnovaného kulturním, sociálním a politickým fenoménům dnešní Evropy v nečekaných souvislostech. Čtenářem ovšem v jejich interpretaci není on sám, ale pětice pseudointelektuálů, jejichž úkolem je při natáčení stého dílu vysílání pohovořit o Cervantesově Donu Quijotovi. Hrdinovou zbraní není kopí nebo brnění, ale slovo. Jeho boj má být sveden v televizním studiu na poli verbálním, nikoli válečném. Štítem pak má být dobře mířená argumentace.

    Zásadním klíčem k inscenaci je samotný Quijotův zrod, stejně jako v románu, kde se hlavní postava ztotožňuje se svou novou identitou až v průběhu děje. Obdobně jako si šlechtic neznámého jména z kraje La Mancha coby rytíř dává vznešené jméno Quijote, proměňuje se pozvolna moderátor v románovou postavu, o níž měl nejprve hovořit s pozvanými odborníky. Jeho identifikace s literárním předobrazem je ale nezáměrná, a o to více tragická. Čím hlouběji se propadá do osudů románového hrdiny, tím znatelněji mizejí kontury reálného světa. Fikce se prolíná s realitou a je čím dál složitější je od sebe rozeznat. V závěru se dokonce objevuje i náznak původní figury zbrojnoše Sancha Panzy, který Quijota na jeho cestách doprovází (je jím moderátorův asistent), a především vybájený ženský ideál Dulcinea, v inscenaci tuctová stárnoucí žena pracující, jak sama poznamenává, za kasou. Tvůrci pro inscenaci sice napsali zcela nový text, zdánlivě Cervantesem pouze volně inspirovaný, při bližším zkoumání je však jasné, že s autorem předlohy vedou permanentní dialog a zveřejňují všechny původní motivy snad jen v nečekaných souvislostech.

    Mýtus v (post)moderní společnosti

    Brněnská interpretace také vychází z teze literárního vědce a překladatele Václava Černého, kterou uveřejnil ve studii Cervantes a jeho Don Quijote v roce 1931: Ukázal [Cervantesův román] neslučitelnost rytířského romantického ideálu s principy moderní společnosti, která se právě tehdy vytvářela. Vystihl, jak směšné a absurdní je jejich srovnání a jak snadno se rozplyne sen o dokonalé lásce a cti tváří v tvář společnosti založené na jiných konceptech. Quijote 21. století je navíc hrdinou postmoderny, doby rozpadu veškerých konceptů a pravd. Jeho imaginární souboj vedený v přímém přenosu je výstižným symbolem nesmyslnosti naší (dez)informacemi přebujelé společnosti.

    Černého výroky se také zaštiťují postavy „vzdělanců“ v úvodním diskusním vstupu. Na moderátorovu otázku: Pánové, kdo je podle vás Quijote? odpovídá první host: Mystik, tak jak formuloval ve své studii z roku 1931 Václav Černý; druhý host, který se na Černého též odvolává, tvrdí, že Quijote byl především levicovým aktivistou, třetí pozvaný, opět se opírající o jmenovanou autoritu, přichází s teorií Quijota jako absurdního hrdiny. Názorová relativizace, které se postavy dopouštějí, nabízí další závažný motiv, existenci navzájem si protiřečících pravd. Poukazuje také na selhání intelektuálních elit, jejichž slovní argumentace je leda k smíchu. Že se tak děje pod drobnohledem televizních kamer, prakticky v přímém přenosu, opět dokazuje nezřetelnou hranici mezi realitou a fikcí.

    Režisér využívá reálné televizní kamery, postavené po bocích studia. Herci, jejichž postavy se zrovna neúčastní natáčení, na ně snímají ústřední dění. To je přenášeno na několik obrazovek zavěšených na tazích. Kamery přibližují okem zanedbatelné detaily, vtipně komentují situace i jejich účastníky, nabízejí nový úhel pohledu. Diskutující si například pohrává s lahví s alkoholem, čehož bychom si za normálních okolností nevšimli. Jindy účastník debaty vytahuje vystřelovací nůž.

    Televizní studio s několika semišovými křesly je ohraničeno hnědou stěnou s uprostřed zářícím reliéfem jezdce. Stěna se jako pomyslný vchod do mimoreality otevírá a uzavírá, v některých situacích dokonce rotuje. Slouží také jako projekční plocha. Režisér rád parodizuje žánry, i to ho spojuje s původní Cervantesovou předlohou. Úvodní zvukovou dotáčku tedy doprovází videozáznam kovbojů uhánějících prérií.

    V jedné z moderátorových vidin se diskusní show zvrhne v krvavou řež (v popředí Dominik Teleky) FOTO IVO DVOŘÁK

    Vymknuté z kloubů

    Kromě propracované myšlenkové struktury se režisér opírá o tradičně zdatné herce. S provázkovským souborem ostatně nepracuje poprvé. Většinu herců, hlavně ty ztvárňující postavy diskutujících, vede k nadsázce blížící se travestii. Jak to z jeho inscenací známe. Výsledný efekt palety různě vykloubených figur značně posilují kostýmy Mikuláškova dvorního výtvarníka Marka Cpina. Ten se ve svých návrzích permanentně vrací do dob normalizačního papundeklu, kdy střídá šedé a hnědé období. Pro brněnského Dona Quijota navrhl šedo-hnědý kompromis. Z nadsazených typů zaujme stylizovanou drobnokresbou především Dalibor Buš coby Host 1. Představí se i nová členka souboru Sylvie Krupanská jako excentrická vědkyně, o jejíž názory tradičně patriarchální společnost nejeví zájem. Hluboce lidskou postavu Dulciney – až metaforicky řečeno „ženy za pultem“ – ztvárnila jako vždy skvělá Ivana Hloužková. Vynikající Dušan Hřebíček se v hlavní roli Moderátora postupně proměňuje ze seriózního usebraného profesionála v psychicky labilního jedince.

    Vrchol inscenace spočívá v pověstném hrdinově boji s větrnými mlýny. Snímací technika ukotvená na stativech s kolečky se proměňuje v přeludy obrů, kteří se pozvolna přibližují a s nimiž moderátor alias novodobý Quijote s mečem v ruce svádí tragikomický souboj. Právě touto v mnohém paradoxní situací, její hutnou atmosférou, a přitom tak jednoznačným sdělením se Mikulášek přihlásil ke svým dřívějším pracím.

    (Re)start

    V Quijotovi v Huse na provázku se šťastně sešel návrat s (re)startem. Pro Jana Mikuláška je to nový začátek nebo snad zdařilý a smysluplný návrat k původní estetice, jíž nikdy nechyběla výbušná dávka intelektu. V kontextu jeho dosavadních prací jde o nejpolitičtější inscenaci. Pro zbytek inscenačního týmu a celý Provázek je to výrazný příslib do budoucnosti.

    Divadlo Husa na provázku – M. de Cervantes, J. Mikulášek a M. Sládeček: Don Quijote. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Martin Sládeček, výprava Marek Cpin. Premiéra 25. října 2019 (psáno z reprízy 26. října).


    Komentáře k článku: Quijotovský mýtus v hledáčku televizních kamer

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,