Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Don Giovanni sukničkář (kritické teze)

    Nejnovější inscenace Dona Giovanniho ve Stavovském divadle se od předchozích liší tím, že režisérská dvojice SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský) nahlédla Mozartovu operu nezaujatýma očima.

    FOTO archiv ND

    Režiséři dodali dílu současnou vizuální podobu, jednoduchou, přehlednou, atraktivní, světlou – žádné dramatické polostíny. Vyšli z filmového prostředí, postavy posedávají na sedačkách z kina, dokonce je tu k zahlédnutí i filmově rozfázovaný pohyb, jímž probodnutý Komtur padá k zemi.
    Nezajímal je metafyzický souboj Giovanniho s morálkou, etikou a možná věčností, což se nutně projeví v posledním „pekelném“ obraze. Hrají pikantní situační komedii, nerealistickou, v níž je bláhové hledat pravděpodobnostní logiku. Titulní postava zapadne v tom mumraji mezi ostatní a moc nevyčuhuje. Lze se tu lecčemus upřímně zasmát.
    SKUTRům šlo zřejmě o charaktery postav, které deklarují groteskními kostýmy především ženských postav, a o situace rozehrávané s komediální nadsázkou. Žádná postava nepřijde o nebývale otevřenou charakteristiku, žádná není jen dobrá nebo zlá, každá má nějakou bolístku. Do vztahu Giovanniho a Komtura režiséři zabudovali i komplikovaný vztah Mozarta k jeho otci. Vstupní scéna svedení (znásilnění) Donny Anny a zabití Komtura je pak vymyšlena naprosto originálně a věcně logicky vysvětluje možný průběh událostí – škoda, že další podobná už v inscenaci není.
    Z hereckého hlediska je obsazení takřka excelentní a není tu nikdo, kdo by nestvořil v daném pojetí logickou postavu! Horší je to s kvalitou některých hlasů, zvláště v porovnání s evropským standardem. Je to však zřejmě daň za diskutabilní snahu ještě Jiřího Heřmana přivést do obsazení takřka výlučně mladou pěveckou generaci, navíc s jedinou výjimkou (Wesley Rogers jako Don Ottavio, také ještě mladý a pěvecky nehotový) výhradně česko – slovenskou.
    Ze dvou premiér si nejvíc cením Jana Šťávy za parádního Leporella, Svatopluka Sema za Dona Giovanniho, Jany Šrejma Kačírkové za Donnu Annu a Lenky Máčikové za Zerlinu.
    Nerozumím některým hodně překvapivým škrtům, ani mixu pražské a vídeňské verze opery – v uvedené koncepci považuji za kontraproduktivní škrtnout závěrečný ansámbl.
    Tomáš Netopil nastudoval partituru precizně, s jasným názorem, jakkoli mi ne vždy vyhovuje. Škoda, že rozbití recitativů do dramatických dialogů bylo nedůsledné. Bohužel už na druhé premiéře orchestrální hráči frapantně chybovali a dirigent občas neudržel souhru jeviště s orchestrem.

    Národní divadlo Praha – Wolfganf Amadeus Mozart: Don Giovanni. Hudební nastudování a dirigent Tomáš Netopil, režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), scéna Jakub Kopecký, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut. Premiéry ve Stavovském divadle 9. a 10. června 2012.


    Komentáře k článku: Don Giovanni sukničkář (kritické teze)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,