Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Domeček a velké šlechtické domy

    Někdo vlastní dům, někdo jenom domeček. Jsou ovšem i tací, které své doma neznají. Spí na ulici a mnohdy žebrají. Ukazují lístek, na němž je naškrabána cena noci na vzdálené ubytovně. Jsou to dnešní živí lidé. Říkám si, v lehké odezvě na reakci Adama Drdy na první fragmenty v DN (č. 4/2014), že toto jsou právě hrdinové dneška. Nebo jak pravil Svatý otec František, oběti té „nové tyranie“.

    Jan Dobrzensk

    Jan Dobrzenský s rozhlasovým reportérem FOTO MARTIN GROMAN

    Tyranie ale může mít rozměry různé. Nemusí nakonec souviset ani tak s absencí domova nebo domu, neřku-li paláce nebo zámku. Může to být i tyranie vztahů – vzájemných vztahů. Když máte dům, nemáte všechno. Někdy to vlastně není vůbec nic.

    Domeček Petra Michálka

    První premiéra letošní Čajovny dne 26. ledna 2014 od 19 hodin přinesla na Českém rozhlasu – Vltava hru Petra Michálka Domeček v režii Natálie Deákové (60 minut). Hra, zahrnutá do kategorie cyklu Hry a dokumenty nové generace, získala ocenění Českým rozhlasem v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka za rok 2012.

    Mladý autor Petr Michálek (*1977), jinak také ředitel Městského divadla Zlín, uchystal svůj kus původně pro divadlo, pro rozhlasové provedení spolupracoval s dramaturgyní Klárou Novotnou. Hlasy dvěma postavám – Petrovi a Marice – dodali Luboš Veselý a Marie Procházkové. Musím říct, že mne překvapilo zejména téma, byť se někomu může jevit vlastně naprosto banální. Přihlaste se, kdo jste něco takového nezažil…

    Zažil to patrně i dramatik Michálek. Vztahy zkrátka netrvají věčně, a byť bychom si mysleli, že tomu může být jinak, bývají zatíženy převážně (ne)schopností překonat krize – v tomto případě i s domem, oním „domečkem“, který si oba mladí lidé vysnili. Originální se mi nezdá vlastně ani hra na zcizování, v němž obě postavy komentují své vlastní konání, ani popěvky, jimiž fázují dramatickou linii. Marika přichází za Petrem do hotového domu, v němž on ztratil sílu jít dál. Touží totiž po něčem, co Marika nechápe: projít zdí.

    Našlo by se na hře mnoho konvenčních charakteristik, které drhnou, zvláště u ženské postavy, a potom – kdo z těch mladých žen současnosti nosí, prosím, v kabelce pistoli? Ale pistole je dobrá rekvizita, zejména pokud není nabitá. Beru to s nadhledem, aktovka je totiž místy velmi vtipná a živá, a celé té partnerské výměně nechybí i jistá míra autentičnosti.

    Závěr, v němž se Petr dozví, že na něho Marika po domluvě se svou dcerou Sárou vlastně „ušila boudu“, patří k těm, o nichž by se dalo říct: „Jako vystřižené ze života“. Jistě by se mladé dámy na chatu nějakého ženského časopisu měly k této hře ještě důkladněji vrátit… Protože, když touží mladý muž „projít zdí“, patrně mu něco chybí. A není to sex. Co to asi bude?

    Česká šlechta, rok třetí – Já to vidím pozitivně!

    Na okruhu Českého rozhlasu Dvojka běží již třetím rokem cyklus dokumentů o české šlechtě. Téma trochu módní, snad by se dalo říci vysloveně – staromódní. Připravují ho Tomáš Černý s Martinem Gromanem. Myšlenka cyklu vychází z řady knih publicisty Vladimíra Votýpky (*1932), které jsem shodou okolností po sobě všechny četl, mám tedy i jisté ponětí o stylu, jímž autor v Příbězích, Návratech a Paradoxech české šlechty (Mladá fronta, 2002; Dokořán, 2005 Paseka, 2005, 2013;) své šlechtice představuje. Autor je v cyklu přítomen jako spiritus agens – a nakonec i v následném Mikrofóru osobně.

    Redaktoři, s téměř pietní úctou, Votýpkův styl fakticky převádějí do rozhlasové podoby – a natočili v prvním roce dokumenty s Františkem a Antonínem Kinským, Zdeňkem Šternberkem, Antonínem Bořkem Dohalským a Tomášem Czerninem. O rok později vznikly dokumenty o rodech Lobkowiczů, Parishů, Podstatských a Mensdorff-Pouilly. Slyšel jsem v neděli 16. února 2014 na Dvojce díl věnovaný Janu Dobrzenskému z Dobřenic (54 minut) s názvem Já to vidím pozitivně!

    Což o to, a zde opravdu nejde o nějaké domy nebo domečky, hrabě Jan Dobrzenský z Dobřenic je působivá postava, je to navíc veselá kopa, a hoši z Dvojky se s ním jistě nenudili. Ale ani on se nedokáže příliš vymknout z výkladu zapomenuté elity, jejichž morálně-volní vlastnosti jsou jako z křemene. Ale tento národ, abych dostál Jana Nerudy, nebyl vždy z pevných kvádrů – a česká šlechta rovněž nebyla výjimkou.

    Při bližším studiu tématu, obávám se, zjistíte nejeden paradox české šlechty, o němž se raději dnes příliš nemluví. Vladimíru Votýpkovi patří poděkování za záslužné téma, ale před aristokracií zůstává až příliš v úkloně. V úkloně plebejské pokračuje i Dvojka.

    Doporučuji v tomto ohledu například výjimečnou knihu amerického historika Eagla Glassheima Urození nacionalisté (Garamond, 2012), jenž dokázal na místní poměry téměř nemožné. To není žádná pohádka o Schwarzenbergovi, jak se v poslední době ujala v médiích, ale velmi pečlivě rešeršovaná studie, jež se nevyhýbá ani sporným momentům. Mimochodem, na titulní stranu své knihy nakladatelství umístilo jednoho z těch českých zemských šlechticů, který onen paradox „nejisté příslušnosti“ nejlépe zosobňuje: Karl Anton Rohan.

    Diskuse posluchačů v Mirkofóru opět ukázala, že téma je obráběno vždy jaksi účelově: buď jsou tu šlechtici zlí, nebo hodní. A proč vlastně tatíček Masaryk těm největším velkostatkářům-šlechticům pozemky vyvlastnil v rámci reformy? Oni ho přehlasovali, říká publicista Votýpka. Ale, ale, pane Votýpko…

    Masaryk svou pozemkovou reformu v roce 1919 – ruku v ruce se zákazem šlechtických titulů – využil pro rozparcelování statků většiny z těch, kteří byli až příliš „lidmi včerejška“, přesvědčení katolíci a oddaní habsburskému rodu. Jejich paláce a zámky byly předmětem dekretů i po válce. Restituce, jež těm nekolaborujícím (tentokrát s nacisty), ale ne vždy demokratům, po sametové revoluci zůstávají stále velmi sporným aktem.

    Proč to zakrývat? Jak to řekl v pořadu ve francouzštině hrabě Dobrzenský své choti: Češi se vždy nechali ovládat! Bravo, monsieur Dobrzensky! A la vôtre!


    Komentáře k článku: Domeček a velké šlechtické domy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,